Aleš Petrič se v inscenaci Titus 2 proměnil k nepoznání a říká: Režisér chtěl, abych byl černý jako boty

Vy se během této hry, která vznikla v produkci Cooltouru, pohybujete s megafonem a řídíte dav tak, aby se vměstnal do jistých mantinelů…

Bylo to nezbytné. Zvláště během premiéry, protože lidí přišlo nad očekávání hodně, prostor pro hraní bylo třeba neustále vytvářet, a diváky proto nasměrovat, jinak by to technicky nešlo.

Jak se vám postava zlého Maura Aarona, milence gótské královny Tamary hrála?

Původně měl tuto roli přisouzenu kolega Lukáš Červenka, ten však na poslední chvíli odřekl a já se k ní dostal pouhých čtrnáct dní před premiérou. Zpočátku jsem se trochu vyděsil, ale pak jsem jí začal přicházet na chuť. Dá se říct, že jsem k Aaronovi přišel jako slepý k houslím a vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu.

Přesto jste tuto roli přijal…

Říkal jsem si, že je už konec prázdnin a vlastně už nikam nepojedu, tak to zkusím. Samozřejmě mě lákalo zahrát si divadlo pod venkovní oblohou a byl jsem zvědavý na to, co se dá „vytvořit“ během tak krátké doby.

Přemýšlel jste nad touto rasově zabarvenou postavou více než nad jinými?

Nad Aaronem jsem nepřemýšlel ohledně toho, jak jej vnímat nebo pochopit. Je to pro mě člověk, který by mohl být žlutý nebo zelený, je úplně jedno, jakou má barvu. Prakticky celý svůj život byl zostuzován, takže se nemůžeme divit tomu, že jeho chování vyústí v momenty, kdy mu nezáleží na ničem. Nevím, jestli se takovým člověk narodí, anebo se mění jen proto, že jej lidé odsuzují za barvu kůže.

Maura hrajete s černou pletí, takže jste patřičně načerněn, předpokládám, že nepoužíváte krém na boty?

Kdepak, to je normální divadelní krém. Ale i on jde špatně dolů. Přitom nejsem černý celý, ale mám i škrabošku. Prvně jsme to zkusili až na premiéře. Přišlo nám to takto lepší. Pan režisér měl představu, že budu „černý jako boty“.

Na zkouškách jste byl bílý?

Ano, ale netuším, jak to vypadalo, nikdy jsem se neviděl.

Aleš Petrič bez líčení během zkoušky inscenace Titus 2. (Foto: Petr Kiška)

Když se to blbě sundává, jak to děláte?

Používám ubrousky na dětskou prdelku. Stačí deset patnáct kousků…

Jak se inscenace vyvíjela v rámci repríz?

Po druhé repríze se Titus 2 začal usazovat, je klidnější. Diváci jsou většinou v pohodě. Co jsem slyšel reakce, tak byly pozitivní. Všichni byli spokojeni.

Viděl jste Studii Titus, tedy inscenaci na totožné téma uváděnou v Cooltouru?

Ne, bohužel.

Vy jste přesně vedl diváky na místa, kde se mají nacházet. Studie Titus až taková nebyla, myslím, že publiku ponechávala větší volnost. Třeba v závěrečné scéně s jídlem.

Jak si ale představit v tomto případě interaktivitu? Že divákům nabídneme popcorn?

Třeba. Jsou určitě i jiné možnosti, ale neberte to jako výtku. Titus 2 patří mezi alternativní kusy, jak to vnímáte z pohledu tvorby pro Divadlo loutek?

Tak určitě to není Pejsek a kočička. Je tady rozdíl ve formě i hraní, i v celkovém vyznění.

Jistěže, ale v Divadle loutek je přece také alternativní scéna, na které děláte inscenace i pro dospělé diváky. Někdy i s docela náročnou tematikou a experimenty s formou.

Jistě. Možná právě proto mi nečinilo žádné problémy hrát v Titovi.

Obohatilo vás to nějak?

Že by se po mně „plazila“ dvě krásná děvčata, to se mi běžně nestává, takže díky za takovou příležitost…. Ale vážně, mohl jsem se vyřádit, zvláště v improvizaci s diváky.

Znal jste už dříve prostor městské tržnice, kde se Titus 2 hrál?

Chodím kolem ní do Divadla loutek, znám ji tedy „od vidění“, poprvé jsem si ale její sortiment prohlédl, až když jsme v jejích prostorách křičeli při zkouškách. Babičky s mrkvičkami se tomu docela divily. Prodává se na ní až do dvanácti a my tam pobíhali už od desíti. Bylo to fajn. Třeba u scény znásilnění Lavinie přišli dvakrát policisté, pak dva vysocí pánové, všichni chtěli představitelku zachraňovat. Což je prima, lidé si všímají, co se kolem nich děje.

Byl jste připraven na to, že třeba diváci ne vždy budou zcela spolupracovat?

Nebylo třeba, diváci byli velice poslušní, možná někdy překvapení, ale nechali se vždy dovést tam, kde jsme je potřebovali mít.