Česká sinfonietta zahrála Mozarta na Svatováclavském festivalu způsobem, o jakém se ani nesnilo

Mozartova Koncertantní symfonie Es dur, KV 297b pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr je skladbou, která dodnes vyvolává řadu dohadů o jejím autorství. Někteří ji považují za podvrh a argumentují názorem, že Mozart by nenapsal všechny tři věty ve stejné tónině Es dur. O Mozartově rukopise v Koncertantní symfonii nepochyboval například Albert Einstein. Kdo ví, jak to vlastně bylo. Nakonec musí rozhodnout zkušeného ucho v souladu se srdcem posluchače. Jisté je, že Koncertantní symfonii Mozart vytvořil během pařížského pobytu v dubnu roku 1778. Česká hudební historiografie uvádí, že se tak stalo na popud znamenitého kvarteta dechových nástrojů, mezi kterými se nacházel i legendární český hornista Václav Stich, řečený Punto. Rukopis symfonie později zmizel, až v roce 1869 byl nalezen opis díla, v němž byly shledány Mozartovy příznačné skladatelské postupy.

Česká sinfonietta si přizvala k provedení sólových partů čtyři zahraniční sólisty. Bohužel došlo k nečekaným změnám a v dechovém kvartetu se vedle Pirmina Grehla (flétna) a Radka Baboráka (lesní roh) neobjevila hobojistka Clara Dent a fagotista Bence Bogányi, ale Viola Wilmsen a Sophie Dartigalongue.

Radek Baborák během úterního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Česká sinfonietta pod taktovkou Radka Baboráka zahájila Allegro první věty elegantně. Úvodní téma představilo měkký a sytý zvuk smyčců orchestru v dynamicky nádherně vystavěné frázi. Také druhé, značně kontrastní a určitou melancholií prosycené téma přednesly smyčce v nádherně artikulovaném zvuku a precizní souhře. Poté se již představilo kvarteto sólistů, které po zvyklosti sonátové formy a koncertantního principu zopakovalo první téma unisono.

Hobojistka Viola Wilmsen. (Foto: Ivan Korč)

Sólisté rozehráli své party s líbeznou rozezpívaností, z nichž čarokrásnou barvou, procítěným frázováním a výstavbou melodie zaujala zejména hobojistka Viola Wilmsen. Kdo se díval a naslouchal pozorně, okamžitě jej musela strhnout její obrovská muzikalita, s níž artikulovala každý tón do nejjemnějších dynamických odstínů. Wilmsen si instrumentálně odpovídala nejčastěji s Pirminem Grehlem, který podal rovněž znamenitý výkon. Stejně tak fagotistka Sophie Dartigalongue a Radek Baborák zahráli své party obdivuhodně, sólové kvarteto bylo ve svých výkonech zvukově i instrumentálně neobyčejně vyvážené. Baborák po starém způsobu v mezičase svůj orchestr s šarmem a vtipem sobě vlastním dirigoval a prokázal značný přehled i bez partitury.

Radek Baborák nejen hrál, ale i dirigoval. (Foto: Ivan Korč)

Adagio druhé věty je složeno ze dvou frází, z nichž druhá nápadně připomíná úryvek z české národní hymny Kde domov můj Františka Škroupa (jedná se melodicky o úsek „voda hučí po lučinách“). Také v této větě Česká sinfonietta excelovala v jednotlivých výkonech i celkové souhře a opravdu unikátní zvukovosti orchestru. Andantino con variazioni jsou variacemi na osminově tečkované čtyřtaktové téma, jehož půvab spočívá v uhlazeném, mírně Mozartovsky čtveráckém humoru, se kterým je vytvořena melodická linka. Celá třetí věta byla rovněž nádherně dynamicky, agogicky a tempově vystavěná. Česká sinfonietta potvrdila svou nevšední zvukovost, skutečně mimořádnou intepretaci a nasazení členů orchestru.

Z úterního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Skvělé atributy České sinfonietty, které jsou oceňovány v evropském měřítku posluchačskou veřejností i hudebními kritiky, se potvrdily také v následující skladbě, jíž byla Beethovenova Symfonie č. 2 D dur, op. 36. Krátce po jejím vydání tiskem se o ní objevila v německém tisku věta: „křiklavá potvora, zasažený divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ocasem, ještě když krvácí z posledního.“ S jakou šokující moderností musela skladba na konzervativní vídeňské publikum působit, je z výroku neznámého publicisty více než zřejmé. Už druhé téma první věty Adagio molto – Allegro con brio přináší onu typickou bojovnost, která se naplno rozvine v hudbě Eroicy i Osudové symfonie.

Česká sinfonietta zahrála Beethovenovu druhou symfonii instrumentálně rovněž znamenitě, ovšem hudební výstavba díla s odlišnými hudebními idiomy jako by si s mozartovsky hravě bezstarostným pojetím Radka Baboráka příliš ruce nepodala. Jednotlivé věty provázela minimálně odlišná výrazová charakteristika. Zejména tempově ospalá první věta a následující ukolébané Larghetto nezapůsobily s patřičným kontrastem. Následující Scherzo a Allegro molto na tom bylo s dynamickým rozvržením lépe, ale celkový dojem z utahaného provedení už finále symfonie nesmazalo.

Z koncertu České sinfonietty. (Foto: Ivan Korč)

Co se nevešlo do druhé symfonie, naplno zaznělo v přídavku, kterým se Česká sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem s ostravským publikem rozloučila. Scherzo z Třetí Beethovenovy symfonie totiž mělo všechny atributy, které jsem postrádal u předchozí symfonie. Skvělý výkon všech členů orchestru, zejména lesních rohů, byl důstojnou i energickou tečkou za krásným večerem.

Orchestr Česká sinfonietta je mimořádně vyvážené těleso, které od prvního do posledního hráče tvoří jednolitý, homogenní celek s jasným a pevným názorem, dokonalým instrumentálním vybavením a obrovským nadšením ze hry. Zejména nastudování a výkony sólistů v Mozartově Koncertantní symfonii lze považovat za skutečně mimořádné a těžko k nim lze hledat nejen v českém měřítku analogii.