V Barráku zahrála crustová legenda Extreme Noise Terror. Na paty jí šlapala chorvatská předkapela

Sheeva Yoga hraje už téměř dvacet let a každý ostravský patriot by měl doufat v to, že ještě dalších minimálně dvacet let hrát bude. Je totiž jednou z mála kapel, kterými se můžeme chlubit i za hranicemi regionu (o Hibakushe taktně pomlčme) a přitom se rozpačitě neuculovat. Není tajemstvím, že power violence/grind začíná za něco stát až v době, kdy věkový průměr jeho hráčů přesáhne třicítku.

Z vystoupení kapely Sheeva Yoga. (Foto: K. Trochtová)

Pochyby o tom, zda je Sheevu vhodné brát vážně, byly nadobro rozmeteny s vydáním desky Svět ten čert vem a dnes už je obecně považována za žánrovou stálici. Naživo je to naštěstí stejně dobré jako studiově (ne-li lepší) a Sheeva Yoga platí za nejenergičtější a nejhlasitější kapelu u nás. Potvrdila to i v sobotu, kdy nevídaně rozčísla ticho v poloprázdném Barráku. Zábrany u pódia a vlastně i pódium samotné v tomto případě působily pochopitelně nepatřičně, domácí čtveřice si s tím ale dokázala poradit a odehrála tak našlapaný a intenzivní set, jako by byla v prostorách své pověstné zkušebny.

Z vystoupení kapely Fleshless. (Foto: Kristýna Trochtová)

Oproti tomu Fleshless, kteří jsou obvykle honorováni až běda, nepředvedli nic moc zajímavého. Jejich set byl nesnesitelně dlouhý a utahaný, celé se to navíc zdálo být až moc předvídatelné. Deathgrind se dá dělat i mnohem zábavněji, za tím si stojím. Dokonce ani Robert Šimek, který v rámci jeho vybroušeného ostrovtipu vběhl na pódium a s Fleshless si „zahrál“ jednu skladbu, nic nezachránil, naopak úplně potopil už tak dost špatné vystoupení. Fleshless byli překvapením večera, bohužel však v tom negativním slova smyslu. A fakt, že do line-upu koncepčně moc nezapadali, ponechme stranou.

Zpěvák chorvatské kapely Bolesno Grinje. (Foto: K. Trochtová)

Nyní o něco pozitivněji. Grindcore v podání Chorvatů Bolesno Grinje je spíše humpolácký a k žánru přistupuje z té metalové strany, na rozdíl od řečeného headlinera večera, jenž kromě samozřejmých „punk ethics“ čpí více crustem. Tato kapela je důkazem toho, že i když neběháte zběsile po pódiu a cíleně neděláte z vystoupení cirkus, může z vás plně sršet energie. Zápal pro věc Bolesno Grinje rozhodně nechybí, a to fanoušci vždy náležitě ocení – rozbouřený pit byl i přes ne zrovna početné publikum samozřejmostí. Zpěvák Angeri dokázal skvěle vyhecovat diváky a sám sebe v průběhu večera pasoval na nejcharismatičtějšího frontmana na světě. Ve zkratce: Z vystoupení posledních předskokanů vyvstala otázka, kdo že tady komu vlastně předskakuje.

Z koncertu kapely Extreme Noise Terror. (Foto: K. Trochtová)

„Your hands drip with blood ferocity and despair / Your eternal war / How many more will die / Religion is fear.“ Správně. Extreme Noise Terror Ostravanům nadělili předčasný vánoční dárek v podobě nálože všech svých nejzásadnějších antihitů, Religion Is Fear nevyjímaje. Zastoupena byla všechna období fungování této britské legendy, v setu si našly místo jak položky z obskurních splitek z 80. let, tak i vyložené crustové hymny z posledního řadového alba (No One Is Innocent Barrákem musí znít snad doteď).

Zpěvák Dean Jones v Barráku. (Foto: Kristýna Trochtová)

Extreme Noise Terror sice už od momentu, kdy se z backstage vynořil již značně společensky unavený Dean Jones, působili trochu nejistě, status legendy však chtě nechtě hravě z paměti vymazává pochyby o kvalitách jejich vystoupení. Když pomineme, že toho Jones více odpózoval a odpochodoval než odezpíval, vše bylo vlastně v pořádku. Ben McCrow mu sekundoval obratně, nakonec z nich byla slušně fungující jednotka. A kytarista, který je v kapele teprve týden? Více než solidní. Na vystoupení Extreme Noise Terror bychom mohli najít spoustu drobných chybek a kdybychom se v tom hodně rýpali, mohli bychom dokonce tvrdit, že Bolesno Grinje byli možná lepší. Ovšem – kdo by na to měl odvahu?

Průkopníci crust punku nezklamali, zcela jistě minimálně potvrdili, že se legendou nenazývají jen z nostalgie a kvůli svým stále skvělým studiovkám. Stále jsou nositeli autentického špínou a bahnem nasáklého zvuku, stále neuhnuli ze svých hudebních i názorových pozic. Zaslouží si respekt.