Ostravští filharmonici zahájili sezónu v nádherném odění do barev hudby Dvořáka a Janáčka

Máte rádi staré věci? Zažloutlé fotografie vašich rodičů z mládí? Staré šperky po babičkách zapomenuté v starožitných skříňkách? Ustřižené vlasy malých dětí jako památku na jejich měnící se barvy?… To všechno jsou vzpomínky. Vyzařují přitlumeným časem, který svědčí o dávných dramatech, úspěších, bojích a nezdarech. Podobnými nostalgickými tóny matně září také Dvořákova Třetí symfonie Es dur op. 10, která včera zazněla v nastudování Janáčkovy filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Förstera.

Dvořák měl k této symfonii z roku 1873 zvláštní vztah a rád se k ní vracel: dvakrát ji během života revidoval a uvádí se, že v ní s oblibou listoval ještě několik dní před jeho nečekanou smrtí. Třetí symfonie má také několik prvenství v Dvořákově tvorbě: spolu s Čtvrtou symfonií d moll a dalšími skladbami ji mladý skladatel zaslal komisi pro udělování stipendia do Vídně. A uspěl! To druhé bylo neméně důležité. Jednalo se totiž o první Dvořákovu symfonii, která byla provedena v úplnosti na koncertě pod taktovkou Bedřicha Smetany. Stalo se tak 29. března 1874 v Praze (uváděno bývá také datum 30. března, viz Šourek Otakar: Dvořákovy symfonie, s. 61).

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie zahájila Allegro moderato první věty pod Försterovou taktovkou svižně a energicky. Hlavní téma, které patří k nejkrásnějším hudebním myšlenkám skladatele, bylo dynamicky krásně vyklenuté v hoboji a houslích, později se ozvalo v precizních klarinetech, fagotech a violoncellech. Vedlejší téma je lyrickou odpovědí rozmáchlému hlavnímu tématu a filharmonici jej přednesli s procítěným kontrastem. Přesvědčivé výkony trubek, lesních rohů a pozounů větu zakončily úvodním basovým motivem.

Střední věta (jedná se o jedinou třívětou Dvořákovu symfonii) Adagio molto. Tempo di Marcia je koncipována na způsob ronda a přináší značný kontrast v podobě charakteristického smutku, který je patrný už z úvodního akordického spoje v dřevech a smyčcích. Zřetelná artikulace všech motivů dřevy, harfou a smyčci prospěla její rozvolněnější rondové formě, které bývala vytýkána stavebná složitost.

Heiko Mathias Förster během zahajovacího koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Finále Allegro vivace bylo jako slunce, které se vynořilo ze zasmušilých mraků. Ostře rytmizované, veselé hlavní téma zahrála filharmonie s hravou roztančeností a všemi barevnými odstíny s pěkně intonující pikolou a hoboji. Krásný protiklad přináší zejména třetí téma, jež vnáší do jinak myšlenkově bezstarostné nálady třetí věty slavnostní i dramatický náboj. Janáčkova filharmonie zahrála přesvědčivě, drobné výhrady by mohly směřovat intonaci některých žesťů, ale mnohem důležitější bylo vystižení charakteristické nálady této symfonie. Provedení v podání ostravské filharmonie mne ujistilo, že se jedná o dílo vzácných hudebních nápadů, vrchovatě naplněné harmonicky odvážnými modulacemi, rytmicky pestrými zvraty a melodií plnou mužné romantiky, melancholie, nikoli však patosu, jak bývá uváděno ve starší literatuře. Třetí symfonie by se rozhodně mohla objevovat na koncertních pódiích častěji.

Janáčkova Glagolská mše byla doslova korunou na královském stolci hudby zahajovacího koncertu. Dílo, které je modernější než dnešní současné mše, postmodernější než veškeré postmodernismy a přitom zemité jako hlína rozemletá v dlaních. Oplývá nadměrnou energií, mladistvostí a spalující vášnivou naléhavostí. Je téměř neuvěřitelné, že dílo, plné sršících kvartových a kvintových intervalů v nekonečných transpozicích a modulacích, vytvořil dvaasedmdesátiletý starý muž.

Zleva Andrea Danková a Terezie Kružliaková. (Foto: Ivan Korč)

Glagolská mše ve čtvrtek měla ideální sólové obsazení. Sopránové úlohy se ujala slovenská sopranistka Andrea Danková a byla to skvělá volba: soprán Dankové je neobyčejně průrazný ve vysokých polohách i dostatečně znělý v těch nejnižších, sólistka do zpěvu vetkla velké emoce, přičemž si opatrně hlídala vynikající výslovnost a artikulaci. Výkon Dankové byl znamenitý, také ostatní sólisté, mezzosopranistka Terezie Kružliaková, tenorista Ludovít Ludha a basista Peter Mikuláš podali přesvědčivé výkony, dlužno ovšem dodat, že Janáček se k partům mezzosopránu a basu zachoval trochu macešsky a jejich prostor v díle je mnohem úspornější než sopránový a tenorový part.

Heiko Mathias Förster a Peter Mikuláš. (Foto: Ivan Korč)

Nelze zapomenout také na výkon Českého filharmonického sboru Brno, který patří k hvězdným stálicím české sborové scény. Sbormistr Petr Fiala má k Janáčkovi vřelý vztah a ze způsobu, s jakou pavučinovou jemností tvarovali jeho sboristé fráze v dynamicky nejtišších pasážích Glagolské mše, se tajil dech a mrazilo v zádech. Janáčkova filharmonie zahrála jeden ze svých dynamicky nejmarkantnějších výkonů, sestava žesťů a bicích nástrojů se prosadila v syrovosti, která by mistra Janáčka zvedla ze sedadla. Provedení nepostrádalo živelnost, autenticitu a naléhavost.

Z provedení Glagolské mše v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie úvodním koncertem zahájila sezónu ctihodně. Již za týden se bude mít možnost doslova blýsknout po boku jedné z nejlepších mladých světových houslistek současnosti, úžasné Gruzínky Lisy Batiashvilli.