Otevřený prostor si žádá jinou energii, říká představitelka hlavní role z Cesty do Ameriky

Ve Staré aréně hrajete v alegorické sci-fi Hřeby v hlavě a máte za sebou velmi zdařilou plenérovou inscenaci Cesta do Ameriky. Stará aréna je vaše domovská scéna?

Zatím ještě stále studuji alternativní a loutkové divadlo na DAMU v Praze, takže Stará aréna nemůže být mou domovskou scénou. Ale rozhodně ji považuji za srdeční záležitost. Už během studií konzervatoře jsme zde hrávali s Janem Chudým, Janem Lefnerem, Zuzanou Kantorovou a Filipem Březinou. Momentálně ale pro mě není jednoduché dojíždět do Ostravy kvůli škole.

V Cestě do Ameriky je strhující finále, které se odehrává přímo v korytě řeky Ostravice. Jak se zrodil tento nápad?

Scéna vznikla čistě náhodou, protože původní finále se mělo odehrávat na železničním mostě nad řekou, ale během zkoušek nás těsně minul zběsile jedoucí vlak. Naši režisérku Aničku Klimešovou tedy napadlo, že řeka bude přece jenom bezpečnější. (smích)

Jaká je Ostravice na vlastní kůži?

Dokud jste v ní, tak v pořádku. Ale když z ní vylezete, cítíte ji, doslova. Někteří z ní mají vyrážku, jindy je zase málo vody. (smích)

Závěr představení Cesta do Ameriky. (Foto: Aleš Honus)

Jaký je pro vás rozdíl mezi hraním v plenéru a komorním prostorem Staré arény?

Citelný rozdíl je v technice hlasu i těla. Otevřený prostor si taky žádá jinou energii než blízkost diváků ve Staré aréně. Taky je velký rozdíl mezi žánrem Cesty do Ameriky a Hřebů v hlavě.

Jak vůbec vznikly Hřeby v hlavě?

Před rokem jsem si koupila v Uherském Hradišti knížku od Sorokina – Telurie (všem doporučuji!). Řekla jsem Pavlovi Gejgušovi, že kniha je skvělým divadelním materiálem. Pavel mi brzy volal, že knihu musíme zdramatizovat. Vybrali jsme šest povídek z 50.

A jak se vám v alternativní sci-fi z blízké budoucnosti hraje?

Hřeby jsou mi v něčem hodně blízké, zvlášť v období vzniku byly, to jsem něco podobného prožívala. Zkoušení bylo náročné, protože jsme měli jen deset dní. A třeba s Šimonem Krupou jsme se do té doby na jevišti nepotkali. Mám je ale hrozně ráda, a v tuhle chvíli je to představení, za kterým si stojím nejvíc.

Z inscenace Hřeby v hlavě. (Foto: Stará aréna)

Jak na Vás působí umělecký šéf Staré Arény Pavel Gejguš?

Mám pocit, že jsem v Pavlovi našla jednoho ze svých divadelně spřízněných kolegů. Pavel má rád herce, kteří mají svůj vlastní autorský pohled na věc, a já potřebuji režiséra, který mi dá prostor ten pohled mít,

Jak se Vám pracovalo s Annou Klimešovou?

Anička je má spolužačka z alterny. Tušila jsem, že když je seznámím s Pavlem Gejgušem, mohla by vzniknout příjemná spolupráce. Aniččin pohled na divadlo mě baví, stejně jako její stoický klid během zkoušek a její specifický krkonošský humor, který je v Cestě do Ameriky dost znatelný.

Z diváckého hlediska je v Cestě do Ameriky kromě humoru přítomná i společensko-kritická rovina vůči Ostravě, jak toto město zapůsobilo na vás?

Pro mě to byl docela šok, oproti Zlínu, když jsem sem v roce 2010 přijela na konzervatoř.

To jste se v té době trefila zrovna do největších ambicí v dějinách Ostravy, která kandidovala na Evropské hlavní město kultury.

Přijela jsem do města, které kulturně žilo. Byla jsem obklopena filmovými, divadelními, literárními a hudebními akcemi. Všechny složky skvěle fungovaly dohromady. Přijela jsem pět dní předtím, než se oznámilo, že v kandidatuře vyhrála Plzeň. Zažila jsem krátce po sobě dva extrémy tohohle města – nejdříve bylo všechno sehrané a najednou sek, zavřené kavárny a ticho.

Kam chcete dále směřovat?

Začalo mě zajímat autorské divadlo – baví mě představa, že se nám podaří založit si vlastní soubor v Praze, nebo že se v budoucnu potká podobně smýšlející kolektiv v prostoru Staré arény. Rýsuje se i nějaké natáčení, tak snad…