S Beatou Bocek o překonávání nudy, hledání rovnováhy a chystané cestě do Japonska a Švédska

Tuhle otázku si neodpustím – kde se vzala Beata Bocek? Co přimělo holku z Dolního Žukova tvořit a vystupovat?

Řeknu to jednoduše – myslím, že jsem se jako dítě nudila, a proto jsem přemýšlela, jak najít něco, co by mě naplňovalo. Tak jsem chodila do lesa, hrála si tam, lezla po stromech, skládala říkanky. Nechodila jsem do žádných kroužků a neměla jsem pořádné aktivity, které by mě zabavily… A pokud ano, tak krátce. Když se dítě nudí, buď ho to semele, nebo si vymyslí něco, co ho baví. Díky tomu, že jsem měla dar hudby v sobě už od dětství, začala jsem ho rozvíjet. Jednou, když jsem slyšela někoho v televizi zpívat, řekla jsem si – jo, to je dobré, tak to zkusím taky, a napsala jsem písničku.  A pak se to začalo rozvíjet až do takové podoby, v jaké je dneska. V patnácti jsem si uvědomila, že bych chtěla vystupovat veřejně.  Tak jsem k tomu pomalu spěla a v osmnácti jsem měla první koncert v Českém Těšíně v bývalém Jazzklubu, který byl tehdy ještě u autobusáku a jmenoval se asi Rock Club…

Jak dlouhá cesta to byla – bylo v ní hodně rozhodování a přesvědčování?

O přesvědčování to nebylo, bylo to spíše o tom, že ta tvorba šla, bylo jí hodně. Bylo co nabídnout a já jsem zjistila, že už nechci hrát v hospodě jako jukebox pro kamarády, ale že mám potřebu hrát vlastní tvorbu, která mě naplňovala mnohem více než písničky jiných interpretů. Proto jsem krok za krokem začala hledat místa, kde bych si mohla zahrát veřejně.  A to je dlouhý proces… Taky jsem začala organizovat malý festival Meziplotki u nás na zahradě v Dolním Žukově u Těšína, protože tady na vesnici nebyla a není žádná kultura, která by mě oslovovala, zvláště o prázdninách. Takže jsem přemýšlela, co bych mohla udělat, abych to změnila, abych nabourala nějaký zajetý stereotyp, který tady byl.

Takže hlavní motivací bylo něco změnit…?

Přesně tak, něco změnit, přinést něco nového do toho, co je zajeté. Udělat něco jinak… ale to je asi silný potenciál, který v sobě mám a potřebuji ho dostat ven, je to silný motor – cítím v sobě puzení,  něco dělat… Nečekala jsem na žádné zpětné vazby, cítila jsem, že takhle je to dobré.

Kromě sólového vystupování je s tvým jménem spojená celá řada projektů – Improliga, Valdštejnské imaginárium, projekt MDŽ s Lucií Redlovou a Jitkou Šuranskou, projekt Christoffera Strandha – Chrisbeach, Meziplotki, Jono Bono & Mama Yeva… to je hodě široký záběr…

Nedělám všechno najednou, realizace je postupná, navíc jsou to projekty za posledních deset let – občas se nějaký projekt nakrátko objeví, pak skončí, jiný pokračuje… Tyto spolupráce jsou spíše zpříjemněním cesty hudebníka, kdy není odkázán hrát pouze svůj sólový projekt. Takže možnost odskočit si k jinému kreativnímu tělesu beru jako osvěžení. A musím se přiznat, že jsem na sebe hraním své tvorby za poslední dva roky opravdu upletla velký bič. I když jsem si občas takhle odskočila, myšlenky na zajištění ucházejících existenčních podmínek byly na pořadu každý den. Byla jsem zdrcená, netušila jsem, že to na mě bude mít tak frustrující vliv.

Ale stejně, tolik kreativity…!

Děkuju! Přesto jsem v poslední době nabyla takového pocitu, že bych teď potřebovala nějakou novou aktivitu, kterou bych mohla přebít to, co jsem doteď dělala, a najít smysl i v něčem jiném než v muzice, ve které jsem ho pro boj o  „existenci“ začala postrádat.

Beata Bocek během vystoupení. (Foto: Archiv umělkyně)

Jak vypadá ten proces, když tvoříš?

Co se týká hudební tvorby, poslední roky je to takový dlouhodobý proces, střádání melodií, spojování je dohromady… no, dnes už nenapíšu písničku za den. Kdysi jsem to dělala, teď si ale dávám více času, větší prostor. Baví mě, že si s nápady můžu hrát třeba i několik měsíců a že se ta píseň různě rozvíjí.

Když člověk o tobě hledá informace, často narazí na zmínku o cestování. Čemu tě cestování naučilo?

Myslím, že každodennímu životu – že bereš, co ti přichází, a že každý den dostaneš to, co potřebuješ. Je to o přijetí daného okamžiku – jsem na cestě a přijímám věci, jak přicházejí. Člověk se často dostane do bodu, kdy se musí rozhodnout, udělat nějakou změnu nebo si říct, kam půjde – vpravo nebo vlevo… Na cestování je super to, že se můžeš rozhodnout jakkoliv a vždycky je to dobré – tohle jsem si alespoň říkala já, že jakkoliv se rozhodnu, bude to dobré.  Člověk se učí bojovat s nerozhodností, aby si stál za svým.

Málokdo o tobě ví, že jsi speciální pedagožka a že ses dříve dost intenzivně zajímala také o muzikoterapii. Jaký máš k těmto oblastem vztah teď?

Během mé pouze hudební cesty jsem zjistila, že mi chybí sociální kontakt s lidmi, se kterými se scházím pravidelně a se kterými na něčem pracuji.  Sedm let jsem se věnovala práci v sociálních službách, kde jsem mimo jiné vedla hudební dílny. Dovedlo mě to k prostudování hudebně terapeutického světa, kterému se momentálně věnuji skrz pódia… Když člověk hraje koncert, je to za hodinu pryč. Zanecháte nějaký pocit v posluchačích a tím „terapie“ skončila. Ideální je, když mezi posluchači a hudebníkem dojde ke vzájemné výměně energie.

Letos v lednu jsi vydala už čtvrté řadové album s názvem O Tobje v krásném obalu, také se mi líbí název, protože „o tobje“ může být také o nás všech, kdo album posloucháme. Mám pocit, že se s tímto albem tvoje tvorba posunula k větší intimitě sdělení, které je osobní…

To je tak osobní… Ty písničky jsem sbírala asi tři roky, než jsem je dala všechny dohromady, abych je mohla nahrát. Promítá se do nich můj osobní život, který žiju vedle těch písniček. Hodně se do nich promítl také proces samotného nahrávání a spolupráce s lidmi, mám pocit, že je to tam zakomponované hodně, i když to možná není pro lidi slyšitelné.  Pro mě má to CD velký význam i kvůli mému osobnímu růstu, který se projevil v tvorbě. Zároveň ten proces nebyl vůbec snadný. Potýkala jsem se se sebou a prošla mnohými, nejen vnitřními boji.

Na snímku z obalu alba O tobje. (Foto: Pavel Karas)

Co se ještě tvé hudební tvorby týká – 15. června 2017 bude mít na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru baletní představení Sólo pro nás dva, kde hudební složku zajišťuješ spolu s Jaromírem Nohavicou. Odkud se vzala tahle zajímavá spolupráce a jak vlastně bude představení vypadat? Půjde o novou scénickou hudbu, nebo diváci uslyší tvé a Nohavicovy písničky?

Petr Zuska, umělecký šéf baletu Národního divadla se rozhodl, že zrealizuje své poslední představení v této pozici. V Sólu pro nás dva chce mezi jiným zachytit i svůj vztah ke Slezsku. Není divu, že si vybral Jaromíra Nohavicu. Ale chyběl mu někdo „druhý“. Na doporučení svého kamaráda, který v Praze vede hudební klub, v němž jsem kdysi hrála, se seznámil s mojí muzikou. Naše spolupráce bude spočívat v tom, že na základě námi již vydaných desek si Petr vybere písničky, které korespondují s jeho představou o námětu i s názvem představení. Sólo pro nás dva může být taky výpovědí vztahu mezi mužem a ženou, dospělým a dítětem, ale taky mezi odcházejícím Petrem Zuskou a nově přicházejícím šéfem Filipem Barankiewiczem. Tedy podle Petrova názoru: sólo pro Česko a Polsko.

Čekají tě další cesty – plánuješ teď na delší dobu odjet s partnerem do Švédska…

Asi zažiju něco, co jsem dlouho nezažila (smích)… Budu na jednom místě, neplánuji žádné koncerty a spíš se budu pomalu oťukávat, zjišťovat možnosti, co a jak to ve Švédsku funguje, a to především po té muzikantské stránce.  Jsem zvyklá být v pohybu, určitě si ho také dopřeju.

Ale před tím si odskočíš ještě do Japonska…

Ano. Odehraji tam čtyři koncerty. V Tokiu, Osace a Kjótu. Jeden z koncertů bude pro české centrum, ostatní pro japonské posluchače. Měla jsem vlastně obrovské štěstí. Původně měla vycestovat kapela Dva. Ta se ale z osobních důvodů musela cesty zříct, a tak si Japonci vybrali jako náhradu mě.

Můžeme se na tebe v budoucnu těšit i v Česku?

Asi ano (smích)… ale teď nedokážu říct nic konkrétnějšího. Ve Švédsku budu střádat nápady. Rozhodně tam zatím plánuju mít jiné, ale milé starosti. Pokud by se vám ale po mně stýskalo, můžete si pustit můj nový videoklip k písničce Co jo tam bedym robić?, který dělal Jakub Čermák.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře?

Ať si člověk prochází čímkoliv, je po celou dobu dobré soustředit se na svůj vnitřní klid a na to, jak udržovat sebe samého ve středu a v rovnováze. Žít v naději a lásce k sobě a ke světu.