Šéf galerie PLATO Marek Pokorný o jatkách, hipsterských kavárnách a zlatě v nákupním centru

Galerii PLATO ve vítkovickém Gongu už stříháte metr. Víte, kdy přesně se galerie přestěhuje do bývalého hypermarketu Bauhaus? A kdo bude mít tu čest být prvním vystavujícím?

Se stříháním metru bych počkal. Do konce roku máme ještě dva velké projekty a pro ně je prostor v Gongu naprosto perfektní. Spíš se teď soustředím na budování organizačního a administrativního hardwaru pro příspěvkovou organizaci PLATO Ostrava a na jednání nad projektem repase Bauhausu. Pokud to dobře půjde, počítáme s přesunem a začátkem našich aktivit v bývalém hobby-marketu někdy v květnu či červnu příštího roku.

Od toho se také odvíjí úvahy o tom, jak vlastně budeme fungovat. I vzhledem k povaze prostoru, který je rozlehlý a nechci v něm budovat stěny, přemýšlím o nějakém jiném typu přítomnosti současného umění, než je podoba klasické výstavy. Takže spíše uvažujeme o způsobu, jakým budeme s jednotlivými umělci, kurátory a dramaturgy spolupracovat a jakou formu bude mít setkání našeho návštěvníka s umělcem či uměleckými díly a aktivitami.

Nechme se tedy překvapit. V jakém stavu jsou sousední jatka, které město koupilo společně se supermarketem a časem mají také sloužit umění?

Ve špatném, to tak nějak víme všichni. A všichni s tím při nákupu počítali.

Primátor města Tomáš Macura slíbil, že jatka vzkřísí k životu renomovaný architekt či architektonická kancelář. Kdo by to měl být podle vás?

Věřím, že se uskuteční architektonická soutěž, nejlépe vyzvaná, takže svoje favority nebudu komentovat. Pokud bych si měl vybrat někoho ze světa, tak by mě bavilo, kdyby to byl Tadao Andó. To je poněkud konzervativní, snobská sázka na jistotu naprosto jednoduchého, krásného a funkčního řešení.

Závěrečný půlrok v Gongu bude pestrý, podzimní výstavní sezona začíná 14. září představením díla Markéty Vaňkové. Proč jste si ji vybral?

Chtěl jsem dílo téhle „unikající“ umělkyně vlastně poprvé pořádně ukázat publiku. Její tvorbu sleduji od jejích studií, osobně se známe ještě déle a já byl vždy přesvědčen nejen o výjimečnosti jejího talentu, ale také o jejím zcela specifickém způsobu pojímání role umělce či umělkyně ve společnosti. Markéta se vlastně nikdy nepohybovala na umělecké scéně. Občas na ní byla, ale nijak se nesnažila a nesnaží osvojit si všechny ty nezbytné dovednosti, které přinášejí úspěch. Přitom je nezavrhuje, ale nejsou pro ni důležité. Je svobodná a přitom vždycky současná. To mě fascinuje.

Markéta Vaňková nedávno ilustrovala knihu populárního hlučínsko-ostravského „říkačkáře“ Milana Krupy. Nevyužijete nějak tohoto faktu při přípravě doprovodných programů pro výstavu?

Ano. Chystáme na 12. říjen takové malé krupovské diskusní fórum, či co se z toho vyklube.

Milan Krupa třeba napsal: „Pod vrstvou masa/ skrývá se kost/ na tomto světě/ jsi pouze host.“ Pravda, odbočujeme od tématu, ale co ve vás tento text vyvolává?

Je to morální imperativ.

Kost – host. Zahraničním hostem PLATO bude v říjnu německý umělec Maix Mayer. Na jaře jsem měl tu čest provázet ho po ostravských perifériích, třeba po zaniklém Hrušově, což byla součást jeho příprav na projekt v PLATO. Můžete prozradit něco konkrétnější o jeho říjnové prezentaci?

Maix je zvyklý dlouhodobě se připravovat, sbírat filmové, fotografické a další podklady, promýšlet téma, a pak vlastně velmi rychle přijde závěrečný sestřih. Takže v současné době se připravuje na finální filmování v Ostravě a výrobu videoprojekcí i s hranými sekvencemi, které budou doplněny o nové objekty – asi něco jako sochy. Doufám, že tenhle projekt ukáže, jak jsou některé věci a místa v Ostravě krásné a co všechno s nimi můžeme asociovat. Jeho předchozí výstava vznikala na základě materiálu objevovaného v Itálii, například v aglomeracích budovaných za Mussoliniho. Výsledek byl mimořádně působivý.

Maixe fascinovala i polozbořená jatka a pustý Bauhaus. Bude to na výstavě nějak patrné? Byl by to docela pěkný můstek pro stěhování PLATO ze železáren na jatka.

Pochybuji. Maix se zaměřuje především na rezidua sorely, průmyslové výroby a postbrusel. Vzhledem k tomu, že pochází z Lipska, tak to ale není žádná povrchní zvědavost rychlého turisty, ale spíše člověka, který se s podobnými sociálními, urbánními a estetickými situacemi vyrovnává celý svůj život.

Pokračuje i řada doprovodných cyklů a menších výstav. Co chystá Jana Kalinová v Kauflandu v Nákupním centru Karolína na Vítkovické ulici?

Jana Kalinová je v něčem podobná Markétě Vaňkové. Alespoň v tom, že nepatří k autorům a autorkám, kteří se zuby nehty drží své pozice v uměleckém provozu. Jana výtvarnou scénu opouští, vrací se na ní, její projekty jsou často vlastně neuskutečnitelné a třeba i selhání jejich příprav může být nakonec součástí díla. Základem akce pro PLATO je kalibrace zlata – zadarmo pro všechny, kdo si chtějí nechat ověřit, kolik a jaké zlato vlastně mají. Jana má k tomu dokonce licenci. Je to vlastně performance s praktickým výsledkem pro ty, kdo se jí zúčastní, aniž musí tušit, že se jedná o uměleckou akci. Pozor, potrvá jen týden!

Ano, od 26. září do 2. října. Připomeňte, co má za cíl projekt Karel je nemocný a předčítá. Kdo bude na podzim jeho aktérem?

Cyklus Karel je nemocný a předčítá má být vlastně takovým portrétem umělce jako čtenáře. Vlastně mě zajímalo, co si který autor vybere z nabídky dané pobočkami ostravské městské knihovny. A co tam doporučí jejím uživatelům. Ta volba vlastně dobře charakterizuje jednotlivé osobnosti a je často velmi překvapivá, anebo naopak „tradiční“, takže by si některé těžké tituly mohli půjčit i ti čtenáři, které by to jinak ani nenapadlo. Doufám.

Máme pro tuto akci prezentační stůl navržený Tomášem Svobodou, na němž jsou vybrané knihy představeny. Je tam také krátký text od umělce o tom, co a proč si vybral, jeho medailónek. A vždycky ho donutíme, aby načetl úryvek své oblíbené knihy, který si může návštěvník knihovny na místě poslechnout. Na konci roku bychom jako vánoční inspiraci chtěli vydat drobnou publikaci shrnující čtenářské volby našich umělců. No a posledním Karlem, který nám bude předčítat, je fotograf Jiří Thýn.

Na co z podzimního programu chcete ještě upozornit?

Už tradičně se účastníme akce Zažít Ostravu jinak, při které si symbolicky postavíme nový dům podle návrhu Jana Šnébergera. Moc se těším na přednášku Oldřicha Krále, našeho předního sinologa. Bude se také konat druhý ročník divadelního festivalu Norma, který pořádáme s pražským Studiem Hrdinů, což by také měla být první příležitost, kdy pozveme veřejnost do Bauhausu. No a tak dál. Všechno najdete na našich webových stránkách a facebooku.

Pojďme se ještě ohlédnout za výtvarným létem. Určitě jste v českých zemích i v cizině navštívil řadu inspirativních výstav. Které třeba?

V cizině jsem moc nebyl, ale přece jen jsem si nenechal ujít deváté vydání Berlínského bienále, které tentokrát připravil americký kolektiv DIS (newyorský kolektiv kurátorů: Lauren Boyle, Solomon Chase, Marco Roso a David Toro). Pokud to stihnete, tak máte šanci do 19. září. Vřele doporučuji. Jakkoli nejsem ani zdaleka internetová generace, byla to pro mě zásadní zkušenost. Výstava soustředěná hodně kolem internacionální berlínské scény mi umožnila ocenit jiný proud současného umění, který oproti politicky angažovanému a aktivistickému umění strategicky pracuje s ironií až cynismem, povrchem, novými technologiemi a prostředky sociální komunikace. Štěstí, humanita či post-humanita, různé formy sdílení světa (které si my ze starého železa ani neumíme představit, natož je využít) a utopické projekce se tu spojují s konzumní estetikou současnosti v podivném mixu, který mi trochu připomíná 90. léta a trochu mě irituje tím, jak profesionálně urychluje neoliberální globální matrix, ve kterém žijeme.

A doma?

Z toho, co se mi podařilo vidět v Čechách, na Moravě a ve Slezsku určitě patří k největším zážitkům retrospektiva Zdenka Rykra v Národní galerii. Manžel Milady Součkové, jejíž kniha Hlava umělce dala název i jednomu cyklu pořádanému v PLATO, byl nejen vynikající, svébytný a nezařaditelný malíř, ale také reklamní grafik (vždyť jeho obal čokolády Kofila znají i naše děcka), a – jak by se dnes řeklo – marketér. Takže vlastně mají oba moje zážitky něco společného.

Došlo i na nějaké zklamání či na setkání s něčím bizarním? Přece jen, kurátor je tvor zvídavý a vleze do lecjaké galerie…

Vcelku očekávatelně mě nenadchla Manifesta 11 v Curychu, které se účastnilo i několik českých umělců. Jiří Skála, kterého jsme dvakrát představili v PLATO, Matyáš Chochola, o jehož projektu pro PLATO zatím trochu platonicky plkáme, Jiří Thýn (ten zase pro změnu vystřídá Jiřího Surůvku v rámci cyklu Karel je nemocný a předčítá, jak už jsem říkal) či Roman Štětina. Pokud jde o Štětinu, snad čtenářům neuteče jeho velký projekt Návod k použití Jiřího Koláře, který byl naším letním hitem a pokračuje až do 19. září. O dalších letních zklamáních bych raději pomlčel.

Trochu staromilsky dodám, že největším malířem je stejně příroda. Máte nějaký silný „kunsthistorický“ zážitek z letní krajiny?

Z krajiny kolem Ohře. A poprvé jsem pořádně viděl Smrčiny, ve kterých jsem vyrostl, i z té strany, které se říká Fichtelgebirge.

Tedy z německé strany Chebska. Pojďme ale přes celou republiku nazpět do Ostravy. Jste Pražák, i když posvěcený dlouhým pobytem v Brně, co vás tedy na Ostravě pořád tak moc baví? My starousedlíci jsme totiž kus léta opět věnovali nenávisti ke svému městu, kde se dýchá pořád stejně těžce a koksovny nás nepřestávají dusit. Kde blbost a byrokracie často likviduje spoustu zajímavých aktivit a kde se těžko hledá deset diváků, kteří by v rámci Měsíce autorského čtení přišli na nejlepší španělské literáty, mnohdy evropské bestseleristy.

Myslím, že takhle by mohl v téhle zemi mluvit o svém městě kdekdo. Já ovšem vidím poměrně rychlé změny – v centru vzniká jedna hipsterská kavárna za druhou a z Poruby se lidé nechtějí stěhovat ani za nic. A jezdí sem čím dál tím častěji zajímaví lidé a potkávám studenty, kteří se sem chtějí vrátit.

Možností je tolik, že je nestačím promýšlet, a pořád někdo něco organizuje. Jistě, vždycky je to málo a pozdě, ale zároveň ty aktivity nejsou ani póza, ani otázka životního stylu. Budu samozřejmě rád, když se tak časem stane a my si tu začneme stěžovat na nesnesitelnou všudypřítomnost kulturních návyků a nabídky. Být součástí téhle produktivní frustrace má pro mě osobně velkou hodnotu. I když to se mi to mluví, když jsem z té Prahy a Brno znám jak své boty.