Kurátor Martin Klimeš: Malíř Benda je mystický, na hony vzdálený problémům dneška

Galerie současné malby v říjnu oslaví třetí narozeniny. Vzpomenete si na pocity, s jakými jste v roli kurátora vstupoval do prostředí, které není primárně určeno pro výstavy?

Zpočátku jsem se trochu schovával za společnost Art Consultancy, za kterou jako kurátor výstavy pořádám. Kout divadelního foyer tehdy tvořilo cosi na způsob nástěnek, kde se připínaly „obrázky“. Galerie současné malby je prostorem, jenž má sice své nedostatky, ale už dokáže být přiměřeným pozadím vystavených obrazů. A skutečnost, že divadelní foyer není určeno především pro výstavy, mne naopak lákala.

Jak si nakonec současné malířství porozumělo s divadelním publikem?

Myslím, že malá expozice výtvarného umění v Divadle Antonín Dvořáka je dobrá věc. V Divadle Jiřího Myrona to jsou zase výstavy zaměřené na fotografii a k tomu můžeme přičíst některé vypůjčené sochařské exponáty z Domu umění. Důraz na vizuální umění je sice malou, zato zřetelnou konstantou Národního divadla moravskoslezského. Jedním z důvodů vzniku Galerie současné malby byl náš pocit, že návštěvníci divadla neznají současné výtvarné umění. A nevědí, že i v Ostravě žijí a pracují zajímaví a kvalitní umělci. Chtěli jsme ty okruhy propojit a ostravskou malbu jim alespoň trochu přiblížit.

Jednou jsem si v Ostravanu rýpl do smyslu galerie, a to pod dojmem úplného nezájmu diváků o vystavené obrazy. Sledoval jsem návštěvníky opery celou přestávku, na malby se opravdu nikdo nepodíval.

Já mám zase trochu jiné informace, známí mi vykládali, že při návštěvě jednoho představení viděli, jak si o přestávce výstavu prohlíželi snad všichni, kdo v prostoru byli. Zhlédnutí výstavy v Galerii současné malby nebývá zase tak náročné, je to většinou „jen“ sedm obrazů.

Každý jsme prostě zažili jinou přestávku. Sám jsem tedy přemítal, zda ten nezájem není dán tím, že si diváci nechtějí právě prožívaný divadelní příběh nechat narušit příběhy obrazů. Může to být důvod?

Pokud je divák plný dojmů z představení, je možné, že už své prožívání nechce nijak narušovat. I když jsou zase jiní, kteří těch vjemů zvládnou přijmout více. Vy máte pocit, že se tak neděje, ale snad je pravda trochu jinde.

Může být, jinak by asi galerie nebyla v dobré kondici už tři roky. Čas vůbec běží náramně poplašeně, divoce jako štětec malíře Bendy, kterého bude Galerie současné malby vystavovat od pondělí 5. září. Po Jiřím Surůvkovi, Danu Balabánovi a Haně Puchové představujete dalšího ze členů předrevoluční undergroundové skupiny Přirození. Je to náhoda, nebo tak rád sledujete vývoj zakladatelů téhle skupiny?

Možná ta otázka mohla znít, jestli je náhoda, že členové skupiny Přirození jsou dobří umělci. V Galerii současné malby jsme vystavovali většinou ty ostravské malíře, kteří se nám zdáli kvalitní a kteří už něco mají za sebou. Tak je jen přirozené, že došlo taky na zmíněné tři umělce a že zrovna teď je řada na Zdeněk Janošec Benda.

Zleva ředitel NDM Jiří Nekvasil a kurátor Martin Klimeš. (Foto: NDM)

V textu k vernisáži se píše: „Benda se volné malířské tvorbě věnuje sporadicky, proto jsou jeho díla na trhu vzácná.“ S tím nesouhlasím, mívá období, kdy je denně ponořen do tvorby. Stále má nové a nové výstavy, byť hlavně v malých galeriích (Jáma 10, Nibiru, Rubrum, Wurst a další), ale pokaždé vystavuje právě dokončené práce. I obrazů má na prodej dost. Ale možná je tím myšlena jiná vzácnost a sporadičnost, jaká tedy?

Citovaný text je myšlen jako určitá nadsázka, jako nenaplněný pocit umělce, jehož vystavené práce jsou v určité opozici vůči spektakulárnější tvorbě tvůrců, kteří reagují na kdejaký vnější podnět. Bendovy obrazy jsou ponořeny do sebe a je potřeba kolem nich našlapovat po špičkách.

Benda je ostravský bard, nedávno jsem narazil na fotky, jak před revolucí vynášel obrazy na neoficiální výstavu na haldě. Občas obrazy rozřezával, pak je zase kolážovitě slepoval. Je to vichr, ale je to i mystik. Jakého Bendu jste zohlednil více při přípravě výstavy v divadle?

Musím přiznat, že moje kurátorská role nebyla příliš výrazná. Benda mi ukázal sedm posledních obrazů, které vytvářely smysluplný celek, no a já s ním souhlasil. Nedošlo na žádné velké přehrabávání a hledání cesty, jak výstavu udělat, aby     držela pohromadě a současně nenudila. A je to Benda symbolický až mystický, na hony vzdálený zdánlivě aktuálním problémům dneška.

Bendovo dílo se na počátku devadesátých let snažili prosazovat mimo Ostravu manželé Jana a Jiří Ševčíkovi, legendární pražští výtvarní teoretici. Ti upozornili třeba i na Jirku Surůvku, jenže Benda neprorazil, byť je to silné dílo. Proč? Musel by bydlet v Praze?

Rád bych si přečetl na tuto otázku odpověď někoho, kdo to ví. Je jasné, že bydlet v Praze je z hlediska prezentace každého umělce mnohem jednodušší. Kolik lidí dnes jede na výstavu přes půl republiky? Kolik zájemců přijede z Prahy do Ostravy, aby navštívili umělce v ateliéru, aby si koupili jeho dílo? Určitý typ práce taky potřebuje svoji dobu, aby mohla plně zaznít. A někdy hraje roli zase náhoda.

Na Bendu tahle náhoda určitě ještě čeká. Vy ale nejste pouze kurátorem v Galerii současné malby. Jaké jiné výstavy jste aktuálně spunktoval v Ostravě, Opavě či jinde? A jaké nové chystáte?

V naší opavské Galerii Cella skončila výstava Dariny Alster, která narušuje konvenčně vnímané hranice, otevírá nejrůznější tabu a kriticky se vyslovuje ke společnosti. Zajímá ji okamžitá sociální skutečnost, ale taky neměnné danosti lidské duše, archetypy a tajemství. V těchto dnech připravujeme na několika místech v Opavě velkou skupinovou výstavu „Hraniční“, která ukáže na problémy hranic geografických, fyzických a mentálních. Její zahájení proběhne 22. září v kapli sv. Alžběty a v Bludném kameni / Matičním domě v Opavě. A chystáme i řadu koncertů soudobé experimentální hudby v ostravském Domě umění, ve Fiducii a taky v Opavě.

A ještě zpět do divadla. Zaujalo vás v poslední době nějaké představení? A chodíte i do Divadla Antonína Dvořáka, v jehož foyer sídlí Galerie současné malby?

„Společně“ s novátorským básníkem Jiřím Kolářem jsme před více než třiceti roky přestali věřit uměle konstruovaným příběhům (to značí i umělecky), snahám o citové prožívání a vytváření dojmů. Kolář došel k tomuto závažnému poznatku po návštěvě koncentračního tábora v Osvětimi a po zhlédnutí hromad dětských bot, brýlí nebo vlasů si uvědomil, že skutečnost je mnohem silnější než všechny umělé šoky.

A moje zájmy se také zúžily a vyhrotily. Ztratil jsem požitek z četby románů, z filmů a divadelních představení. V  posledních několika letech se snažím obnovit v sobě ten krásný pocit, jak jsem se na čtení své knihy strašně těšil. Ale stále vyhledávám jiné než klasické divadlo, takže v Divadle Antonína Dvořáka jsem byl v červnu na současné opeře Petra Cíglera s neobvyklým názvem Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu. A užil jsem si to!