Básník Petr Hruška v experimentálním houbařském rozhovoru: Houby jsou ohromující zjevení

Vaše báseň Ryzce začíná verši: „Nebylo nic/ jen čmáranice holých keřů/ na okraji lesa/ a smetí sýkor.“ Jak se teď daří houbám pod beskydským Gruněm, kde máte chalupu?

Rostou tak, jako v závěru této básně! Tedy až ve znepokojivých množstvích, člověka to někdy naplňuje zvláštním neklidem. Nadbytek čehokoliv je vlastně vždycky něčím zjitřujícím, nějakým zvláštním, trochu varovným znamením. Nakonec o tom asi je i ten text.

„A hrozivé bílé světlo odpoledne/ jak po dokončení světa,“ pokračuje báseň. Vy vyrážíte na houby i odpoledne? Není vysbíráno? Beskydy jsou přece nechvalně proslulé manévry sběračů hub.

To je literární licence, potřeboval jsem v té básni hodně světla… Jsem však noční tvor, takže se dopoledne na houby prakticky nedostanu, vstávám pozdě. Ale houby, když chtějí, tak počkají. Na tajných místech, ovšem. Kolem je les už zplundrovaný dopoledními nájezdy „houbařů“, kteří se mstí houbám, jež nesbírají, tím, že je alespoň pozpřevracejí – každý nález je přece potřeba náležitě si užít!

A dále vaše „houbařská“ báseň pokračuje: „Potom našla/ prvního ryzce.“ Předpokládám, že jde o vaši ženu, chci se ale zeptat, jak ryzce bezpečně poznat, mnozí houbaři je nesbírají. A jak ryzce nejraději zpracováváte v kuchyni?

Ryzec pravý je jedna z nejkrásnějších hub, oranžový poklad v zelené trávě na kraji lesa. Prakticky ho nelze zaměnit. Třeň je bez prstenu i bez pochvy, po rozkrojení dutý, často červivý. Klobouk je sytě oranžový vespod i nahoře, na řezu bílý s oranžovým lemem. Je to jedna z nejlepších hub v kuchyni, má výrazně kořeněnou chuť. Hodí se do smaženic, pod maso, do leča, do sladkokyselého nálevu. Magor Jirous ovšem upřednostňoval nálev kyselý a pak musel houby před jídlem vždy promývat, aby se vůbec daly jíst. Ovšem nedal si říct, jednou na mne v hospodě řval, že cukr v nálevu je imperialistický přežitek.

Ivan M. Jirous a Petr Hruška na archivním snímku.

Vůbec nejlepší recept na ryzce v kuchyni – a na tom jsem se shodl s ním i s mnohými dalšími houbařskými literáty, kterých je velmi hodně – je nádherně jednoduchý. Hlavičky ryzců na troše sádla, pět minut na jedné, čtyři minuty na druhé straně oprahnout. Kmín, sůl, nic víc. Tedy ještě chleba a pivo.

Před kombinací piva s houbami ale hodně lidí varuje. Pojďme pokračovat ve čtení básně: „Oranžovou skvrnu ve stáří trávy/ a druhou.“ Tak poeticky popisujete ryzce. Jaké houby máte nejraději z výtvarného hlediska, které jsou pro vás největším uměleckým zážitkem?

Je jich ohromné množství, vlastně všechny. Houby jsou ohromující zjevení v krajině, podivuhodné objekty na kuchyňském stole. Oslava rozmanitosti světa. Jeho záhadné podstaty. Na některých starých, zašlých obrazech a freskách se objevuje vyobrazení Adama a Evy u stromu poznání, který svým habitem nápadně připomíná spíš obrovskou houbu. Odborníci namítají, že jde o obrazy z míst, kde rostly pinie, které takový tvar skutečně mají a které sloužily za předlohu. Ale mně se líbí představa, že to byla houba poznání, která stojí na počátku naší podivné pouti tímto světem.

„Potom našel i on.“ Kdo je lepší lovec hub? Vy, nebo vaše žena? Je třeba se na sbírání soustředit, nebo vás i při sběru napadají motivy na nové verše, třeba na báseň podobnou této?

Lepším „lovcem hub“ je střídavě vždy ten, kdo je trpělivější, pomalejší, pozornější a šťastnější. Protože houby se chovají nevyzpytatelně, je to záhada. Ale za ta léta vím, že jsou různé druhy hub, které sedí různým lidem, ti mají k jejich nalézání nějaký zvláštní smysl. Jen z nejbližšího okolí: Má-li někdo najít kotrč kadeřavý, je to moje žena Yvetta. Nevím proč. Má-li někdo najít takzvaného kominíčka, tedy hřib nachovýtrusý, je to můj syn František. Nevím proč.

Houby inspirují nesmírně. Co jen s člověkem udělá jejich nález! Malíř Dan Balabán (říkal mi to jeho bratr Jan) prý tvrdil, že nalezne-li člověk houbu, je na tři čtyři vteřiny celý svět úplně v pořádku. Já když naleznu takovou muchomůrku červenou, vždycky spolehlivě ve mně hrkne – něco nedefinovatelného a pradávného, ta barva odkazuje něčím hlubokým kamsi k dětství, k nějaké neuchopitelné touze, lítosti, něčemu, co je na dosah a zároveň nedostižné. A trošinku erotické.

„Potom nacházeli už pořád/ pod čmáranicemi keřů.“ Stává se, že si z lesa nepřinesete ani houbu?

Jasně. Jak jinak by mohlo být sbírání hub krásné?

„Vyskakovaly skvrny/ rozbíhaly se svědivě/ kamkoliv hnuli pohledem.“ To zní jako z pohádky o houbařském pokladu? Pamatujete podobný nález?

Ryzce, když rostou, vyskytují se často ve větším množství, někdy jako oranžová záplava. Jsou houby jednotlivci, kteří stojí jako aristokrati, jeden na půl lesa. A jsou houbová společenství, národy. Národ ryzců drží pohromadě.

A báseň se stupňuje. „Nestačili sbírat/ Stáli v dokončeném světě.“ Nevypadá právě takto houbařský ráj?

Už jsem říkal na začátku, že nadbytek působí někdy spíš znepokojivým dojmem. Ostatně přece lidová tradice tvrdí, že roste-li ohromné množství hub, bude válka. Nebo konec světa. Nadbytek lidi znepokojoval, dříve, než jsme si naopak na nadbytek zvykli jako svého druhu potvrzení správnosti naší existence. Teď už jsme nadbytkem stále obklopeni, stačí vlézt do supermarketu, autosalonu nebo parlamentu.

„Sežehnuti oranžovým nadbytkem/ podzimních ryzců.“ Končí až spirituálně vaše báseň. Je pro vás houba víc rostlina, nebo má blíže k živočišné říši? Dá se s houbami nějak komunikovat, promluvit?

Hudební skladatel Václav Hálek dokonce komponoval skladby jako svébytné záznamy hlasů jednotlivých hub! Houba je tajemství samo, život na pomezí rostlinné říše a živočišné říše, ani vědci v tom nemají jasno, dlouho se uvažovalo o tom, že se bude muset vytvořit „třetí říše“, do níž budou spadat právě houby. Nakonec z toho sešlo, a tak myšlenku třetí říše přebrali idioti.

*

PETR HRUŠKA: RYZCE

Nebylo nic
jen čmáranice holých keřů
na okraji lesa
a smetí sýkor
a hrozivé bílé světlo odpoledne
jak po dokončení světa

Potom našla
prvního ryzce
oranžovou skvrnu ve stáří trávy
a druhou
potom našel i on
potom nacházeli už pořád
pod čmáranicemi keřů
vyskakovaly skvrny
rozbíhaly se svědivě
kamkoliv hnuli pohledem
nestačili sbírat

Stáli
v dokončeném světě
sežehnuti oranžovým nadbytkem
podzimních ryzců