Nová hudební kolekce Kláry Obručové je fascinující hudební poutí za vlastními kořeny

Novou kolekci tvoří působivě aranžované folklorní melodie a autorské písně Jana Rokyty. Obručovou na albu doprovázejí soubory Ensemble FLAIR, Cimbálová muzika Kotár a BROLN, známý jako Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. A jak se Klára Obručová v klíně rodných hor cítí?

Úvodní píseň Jana Rokyty Jedna melodie na báseň Petra Bezruče překypuje energií a dravým spádem v 7/8 taktu. Introdukce chvíli v kontrabasu setrvává na tónické prodlevě, nad níž se rozvíjí přiléhavě modifikované harmonie smyčců, klarinetu a cimbálu. Po chvíli přichází zásadní metrická změna, která směřuje zpět k sloce se závěrečnou euforickou vokalízou Obručové a těkavě neklidnému walking bassu Lukáše Švajdy. Lepší start si album nemohlo přát.

Vrcholným instrumentačním majstrštykem je lidová píseň Ty hvězdičko malá z Čelakovského Slovanských národních písní v interpretaci báječného BROLNu. Úprava z pera brněnského skladatele Josefa Berga vnáší svou subtilně spředenou stylizací pro smyčce neuvěřitelně těsné sepětí s emotivně vypjatým zpěvem Obručové a nádherně poetickým lidovým textem („iskry bys plakala“).

Rituální rozměr a téměř mytické vyznění má lidová Ponáhli, ponáhli, za jejíž nevšední zvukovostí stojí skvělá Cimbálová muzika Kotár. Dialogická píseň má bezchybnou dramatickou výstavbu a hluboký emoční účin střídáním magických nálad v rozhovoru Obručové a Vojtěcha Goláně.

Perlou celého alba je autorská skladba Jana Rokyty Kde je soucit? na slova básníka Josefa Kaluse. V pochmurně zatěžkané, harmonicky sestupné melodice s palčivým, morálně žalujícím textovým poselstvím, se zračí jedna z nejsilnějších výpovědí. Rokytova hudba je bolestně hmatatelná a bezmála voní po kůře stromů, po starodávném mizejícím světě, který dával smysl a je možné ho stále hledat a najít.

Lyrické intermezzo na albu obstarává Pěvecká skupina Kotár, kterou vede Obručová. Sedmičlenný dívčí sbor nepostrádá pěveckou autenticitu díky folklorně vybroušenému projevu: tři rusínské holosy v jejich podání (My tri kamaratky, Poniže Jakubjan a Takyj u nas nočuval) jsou vzájemně kontrastní a představují znamenitou odbočku, na niž kontinuálně navazuje emotivní píseň V hrozenkovskéj roli s vznětlivě stoupající pěveckou linkou Obručové.

Na smutnou strunu jedinečné balady Kde je soucit markantně hraje i další Rokytova autorská skladba Mineme se, přičemž se jedná opět o hudbu k básni Josefa Kaluse z roku 1882. Temná, hermeneuticky hlubinná a tajemná píseň má obrovskou sílu zneklidnit, znepokojit a rozrušit. Vyhýbá se povrchním citům, jde přímo ke zdrojům lidských vášní, odkrývá příkoří a predikuje bezpráví. A nenuceně nabízí naději, jako v následující éterické písni Před našimi okny.

Obručová napsala text k následující písni Hlavolam s hudbou Jana Rokyty. Hlavolam probíhá jako první song alba v 7/8 taktu. Vynikající rytmika je podpořena minimalistickými melodiemi houslí a klarinetu souboru Ensemble FLAIR, jehož uměleckým vedoucím není nikdo jiný než Jan Rokyta. Hlavolam nezapře svůj název kvůli své harmonické i rytmické odvaze a textovému hledačství Obručové. Píseň zcela jistě zamotá hlavu mnoha posluchačům, ale opravdu stojí za to, ji znovu a znovu rozmotávat!

Vynikající je epicky ztvárněná a dramaturgicky přesvědčivě vystavěná Balada o Ondrášovi v podání BROLNU. Album symbolicky uzavírá něžně nadčasová pohádková báseň na dobrou noc Josefa Kainara Hajany. Pohodová, všech strastí zbavená hudba Jana Rokyty naprosto dokonale rezonuje s metaforami a půvabnými novotvary Kainara. Pěvecky Obručovou v této písni doprovodil Dalibor Štrunc.

Je téměř konec a ten je v pohádkách, pokud mne paměť nešálí, vždy dobrý. Protože zlo vždy nakonec prohraje a dobro zvítězí. Jen pohlédněme do dějin, jsou totiž vypouklým zrcadlem všech pohádek. Klára Obručová si vybrala pro své třetí album výborné hudební partnery. Všechny soubory, které na nahrávce účinkují, jsou přesvědčivé, jsou na svém místě a v pravý čas. Zpěv Obručové je dostatečně mnohotvárný, dynamicky, intonačně a barevně disponuje širokou škálou výrazových prostředků.

Album je skvěle koncipováno střídáním nálad, stylů i temp. Velmi výrazným způsobem se na brilantním výsledku podepsal především Jan Rokyta, jehož působivé skladby se vryjí do paměti a nahlodávají zažité konvenční vnímání hudby. Nahrávka jako celek působí kompaktně a s neotřesitelnou jistotou i lehkostí pírka aspiruje na jeden z nejlepších počinů letošního roku.

Kolekce V klíně rodných hor je pevná jako skála a otevřená jako cesta za poznáním hudby v její nejčistší podobě. Není třeba se obávat tou cestou jít.