Vladivojsko nahrává album písní z hororů a jeho velitelka vytvoří scénickou hudbu pro Starou arénu v Ostravě

Kapela Vladivojsko loni vtrhla na hudební scénu poměrně rychle, první koncert jste odehráli snad jen pár týdnů od svého vzniku a první album vyšlo po několika měsících…

Ano, to máte pravdu. První koncerty byly opravdu brzy, basista Gody před nimi pravidelně zvracel a byl bledý jako smrtka, vůbec to bylo tenkrát pro kluky náročné, ale jinak to nešlo. Na druhou stranu to bylo nesmírně zábavné a vzrušující. Teď hrajeme opravdu hodně a já cítím, jak se s každým dalším koncertem sehráváme a zlepšujeme.

Máte už materiál na další album, anebo se soustředíte výhradně na koncertování?

Na novém albu pracujeme v podstatě už od loňského října. Zatímco první deska vyšla ve velké euforii, s nadšením, s tou druhou se pipláme. Je na ní dost práce a nerada bych ten proces urychlovala. Není důvod. Nové album bude koncepční, každá skladba se bude vztahovat k jednomu filmu. Už teď vám mohu prozradit, že jsme zhudebnili texty k filmům Candyman, Suspiria, Zánik domu Usherů, Kukuřičné děti, V moci ďábla a dalších. Nedávno jsme zveřejnili nový singl k písni Matrix, ke které budeme také točit klip.

Na co se tedy můžou těšit návštěvníci vašich nejbližších koncertů, aktuálně  v Ostravě a ve Frýdku-Místku? Uslyší i některé z nejnovějších písní? A zazní kromě písní Vladivojska třeba i některé coververze?

Vedle všech skladeb z alba Hořící hlavy zahrajeme dvě nebo tři novinky, ale také cover od Bowieho a možná už i předělávku písně Sudety od Kittchena, který mne požádal, abych se pokusila o cover k některé ze skladeb z jeho alba Kontakt. Vlastně oslovil více autorů a možná všechno vydá na samostatném albu. Mě napadlo to neudělat sólově, ale s Vladivojskem, a jsem zvědavá na reakce. Dělat covery je trochu ošemetná  věc a upřímně řečeno nevím, jestli se nám to podařilo.

Nová hororová image Vladivojska. (Foto: Robert Houzar)

Když jste před rokem a půl ohlásila vznik metalového Vladivojska, spoustu lidí to překvapilo. Proč zrovna metal? Co bylo tím spouštěcím momentem?

Ano, hodně lidí to překvapilo a také mě od toho dost lidí zrazovalo. Jenže ono to začalo tak plíživě. Nejdřív jsem klukům dělala kouče. Vím, zní to divně, ale je to tak. Prostě mě poprosili, jestli bych se jim nevěnovala a nepomohla s nějakou vizí. Hledala jsem pro ně zpěváka, ale ta jejich čistota a chuť tvořit a hrát mě dostala. Asi jsem podvědomě něco podobného hledala. Kdyby to byla parta profíků, kteří mají jasno a jsou etablovaní, tak by mě to asi tak nebralo. Mě prostě baví pracovat se syrovým ještě neobroušeným materiálem. Asi jsem v tom trochu dobrodruh. Uvědomuji si, že to mohlo dopadnout fiaskem, ale já ve své vojsko věřím od začátku. K jedné změně ale za ten rok přece jen došlo, musela jsem najít nového bubeníka. Luboš Pavlík je mi věkově i duševně nejbližší a má toho už hodně za sebou. Je to srdcař a dříč. Ulevilo se mi, protože teď jsme v kapele více vyvážení. Ještě se vrátím k tomu metalovému žánru. Víte, Tomáš s Godym vymýšlejí motivy, rify, které mě nesmírně inspirují a svou podstatou jsou rock-metalové a já tento žánr a jejich cítění ctím. Baví mě to a děláme si to po svém.

Jaký jste vůbec měla vztah k metalové muzice před založením Vladivojska? Patřil tento žánr mezi ty, které jste ráda poslouchala třeba ještě jako dítě?

Ano, já měla tvrdou hudbu vždycky hodně ráda. Jonathan Davis z Korn je jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků, taky jsem hodně ujížděla na Rammstein, System Of A Down, Rage Against The Machine a podobně. Dnes mě hodně baví třeba Gojira.

Máte za sebou s Vladivojskem už několik desítek odehraných koncertů. Jak vás přijímá publikum a v čem se atmosféra koncertů liší od koncertů Banany?

Reakce jsou velmi dobré. Já do toho dávám opravdu úplně všechno, jdu až na dřeň a lidi to asi vycítí, navíc i kluci do toho dávají maximum. Luboš je za bubny ďábelský. Užíváme si to. Jak nás přijímají fanoušci Banany vlastně nevím. Banana byla naprosto unikátní, byli to excelentní muzikanti. Byli jsme už sehraný organismus, Banana nebyla tak přímočará jako Vladivojsko, byla více barevná, psychedelická. Koncerty byly jako takový šamanský obřad. Výborně nám fungovaly improvizace, to byla fakt jízda. S vojskem se v impovizaci musíme více otevřít. Tam máme ještě velké rezervy, ale je to logické. Maro Zeman z Banany je jeden z nejvýraznějších a nejotevřenějších basáků co znám. Gody z Vladivojska je zase spíše takový univerzální typ, má velké studiové schopnosti, a také by z něj jednou mohl být skvělý zvukový inženýr a producent. Kytarista z Banany – Dalibor je pro mne jeden z nejkreativnějších, které znám. Tomáš z Vladivojska je také obrovský talent a na to, že má dvacet let, je hodně daleko. Má ale před sebou dlouhou cestu a mě baví být u toho a sledovat jeho vývoj a možná mu v něm i trošinku pomoct. Doufám, že to nezní moc povýšeně, protože já sama se sebou mám práce až nad hlavu. Musím na sobě taky makat. Každopádně svoje vojsko miluju, ale zároveň se snažím neztratit nadhled a sebereflexi.

Mezi letošními koncerty, které jste odehrála a které máte ještě před sebou, jednoznačně převažuje Vladivojsko nad sólovými recitály. Takže se zdá, že tato část vaší umělecké realizace je vaší aktuální prioritou. Je to tak?

Ano, je to tak, zvedla se po nás poptávka. Po jednom festivalu jsme dostali nabídky na další čtyři. Pořadatelé volají sami a každý koncert přináší nové fanoušky a nové možnosti. Chci této příznivé vlny využít a podpořit ji. Proto jsem se rozhodla dát Vladivojsku přednost. Sólových recitálů budu mít dost na podzim. Také chci zase obnovit hraní se starou sólovou kapelou. Uvědomila jsem si, že 10 let souhry se nedá ničím nahradit. Takže se chci vydat po obou cestách, ale vojsko je teď jednoznačně na prvním místě.

Takže případné další sólové album zatím není na pořadu dne?

Já jsem chtěla přes prázdniny natočit nové album, velmi osobní, velmi intimní, velmi křehké. Ale jak říkám, Vladivojsko mě teď natolik zaměstnává, že s pátou sólovkou nespěchám.

Vladivojna La Chia. (Foto: Robert Houzar)

Jste autorkou hudby k chystanému filmu 8 hlav šílenství, jenž vypráví příběh sovětské básnířky Anny Barkovkové, která prožila dvě desetiletí v gulagu a kterou bude hrát Aneta Langerová. O tom filmu se už dlouho mluví, ale zatím ho ještě nikdo neviděl. Už se ví, kdy bude premiéra? A proč to tak dlouho trvá?

No jo, s tímhle filmem bylo a ještě je dost trablů. Nejdříve se sháněním peněz, pak s postprodukcí, ale termín premiéry už je daný. Březen 2017. Už by tomu snad nic bránit nemělo. Rozhodně si ho nenechte ujít.

Můžete prozradit, jaký charakter má vaše hudba k tomuto filmu? Zda jde jen o instrumentální pasáže, nebo tam jsou i zpívané písně?

Ten film je velmi pestrý, takže i hudba je taková. Zpívané písně jsem tam nedělala, pouze z jednoho leitmotivu jsem vytvořila skladbu s textem básně Anny Barkovové, o které ten film je. Příští týden ji nahráváme s Otou Klempířem. Budeme rapovat a na to se fakt těším (smích).

Všiml jsem si, že na Facebooku jste sháněli zájemce do sboru –  můžete uvést pár veselých historek z natáčení?

Lidé do sboru se hledali na postsynchrony, ne do muziky. Ten film se točí dlouho, já se na natáčení byla podívat jen dvakrát, a to jsem se vždycky někam schovala, ať neruším. Já vlastně na natáčení chodím nerada. Když se fotily nějaké scénky do epilogu, kam mě taky chtěli, musela jsem na ulici hledat nějaké staré chlapy, kteří tam scházeli. V samoobsluze jsem přemluvila jednoho pána, ať se jde převlíknout za knihovníka za pár lahváčů piva. Nakonec se z pána vyklubal taky starý filmař a celou cestu mi vyprávěl o Vláčilovi.

V poslední době jste vytvořila hudbu k několika divadelním inscenacím, žádná z nich se ale nehraje v Ostravě. Přitom sama sebe v pozvánce na aktuální koncert u Peciválů označujete za ostravskou patriotku. Neměla jste zatím nějakou nabídku z ostravských divadel? A pokud by taková nabídka přišla, vzala byste ji?

Dobře načasovaná otázka, od září začnu spolupracovat se Starou arénou a ani netušíte, jak moc se těším. Jsem na ostravskou divadelní scénu pyšná.

To je zajímavá novinka. Můžete být trošku konkrétnější, o jakou inscenaci půjde?

Mělo by jít o ruskou inscenaci Vánoce u Ivanových a na muzice začnu pracovat asi někdy v půli září. Pozoruhodné je, že i film 8 hlav šílenství má ruský námět a kromě toho dělám hudbu k třídílnému dokumentu pro Českou televizi Čechoslováci v gulagu rovněž od režisérky Marty Novákové, takže zase jsme v Rusku. Jo, a navíc teď čtu za sebou už druhou ruskou knihu. Teď je v mém životě samé Rusko (smích).

Ještě k tomu patriotismu, ke kterému se hlásíte – opravdu se stále cítíte jako Ostravanka? Umíte si představit, že byste se přestěhovala zpátky, že byste tady znovu žila a tvořila?

Cítím a vždycky se tak cítit budu. Mám v Ostravě celou rodinu, takže se tady opravdu ráda a často vracím. Teď si opravdu nedokážu představit, že bych v Ostravě žila, ale vlastně ani nevím, jestli budu žít celý život v Praze. Táhne mě to na venkov.