Toulky s Ostravanem 3: Hřbitovem za zavražděným strážníkem a postřílenými havíři

Na hřbitov ve Slezské Ostravě (do roku 1919 to byla Polská Ostrava) vstupujeme branou napravo od kostela sv. Josefa a zvolna stoupáme svahem za chrámem. První z masových hornických hrobů, který navštívíme, leží ve skupině číslo 9. Výrazný žulový náhrobek s pozlacenými zlatými hornickými kladívky je věnován dvanácti zastřeleným havířům stávky z 9. května 1894, jež se odehrála na nedalekém Dole Trojice.

Detail z pomníku obětem trojické stávky. (Foto: Ivan Mottýl)

Je to truchlivé místo a dobová „kramářská“ píseň o neštěstí tady vhání slzy do očí i víc než 120 let po tragédii.

Okolo Trojice potučkem voda šla,
v ten den misto vody, v ten den misto vody
krev potučkem tekla…

U hrobu nahlížíme do Národní politiky z 10. května 1894 (prostřednictvím digitální knihovny Národní knihovny v Praze je to dnes skutečně možné i tady na slezkoostravském pohřebišti). Oblíbený liberální deník totiž celou tragédii barvitě vylíčil. „Telegraficky sděleno, že u dolu Trojice, náležející hraběti Wilczkovi, došlo včera o 7. hod. ranní ku srážce, v níž četnictvo užilo zbraně, a že z dělnictva na místě zůstalo devět mrtvých a 17 těžce zraněných,“ oznámil napřed deník holá fakta. I s dovětkem, že tři další oběti střelby zesnuly při převozu do nemocnice.

Důl Trojice na dobové pohlednici.

Národní politika pak podrobně popsala, co tragédii předcházelo. Havíři z různých ostravských dolů i hutnící z Vítkovic toho roku žádali volný den na 1. máje. Průmyslníci to důrazně odmítli už 28. dubna, dělnictvo však 1. května stejně nenastoupilo do práce a během pokojné stávky žádalo osmihodinovou pracovní dobu namísto dvanáctihodinové. „Vůdcovství měli v rukou horníci moravští, a slezští nepracovali z obav před násilnostmi moravských soudruhů,“ uvedl pražský deník.

Některé šachty pak ve stávce zůstaly i po 1. máji, třeba Jindřiška v centru Moravské Ostravy. Havíři dále žádali kratší šichty a základní mzdu ve výši 38 zlatých měsíčně, neboť dosud někteří kopali uhlí za pouhých 15 zlatých (podle dobového článku v Ostravsko-přívozských novinách bylo třeba k zaopatření základních potřeb šestičlenné havířské rodiny asi 40 zlatých měsíčně). Majitelé šachet i vítkovičtí Rothschildové ale zůstávali neoblomní, takže stávka nabývala na síle. „Do 4. května neobnášel počet stávkujících víc jak 1000 mužů,“ rekapitulovala Národní politika. Ve středu 9. května už stávkovalo 13 tisíc horníků a hutníků, protest se převalil i na Karvinsko.

Hrob obětí stávky na Dole Trojice. (Foto: Ivan Mottýl)

Podle Národní politiky ráno 9. května hrstka „stávkokazů“ z Dolu Trojice v Polské Ostravě přece chtěla sfárat. „Což nadmíru rozjitřilo jich soudruhy u dolu shromážděné,“ uvedl deník. Došlo k potyčkám, k nimž se přimotalo četnictvo, které v následující vřavě začalo střílet. A dvanáct mužů vykrvácelo.

Stávkokaze čili „lizoně“ viní z tragédie i další svědectví, které před časem objevil ostravský historik Karel Jiřík. Slovo má trojický havíř Matěj Kužma: „Na jiných závodech nebylo tolik lizoňů jako na Trojici. To horníky velice hněvalo a usnesli se, že půjdou se stávkokazi promluvit.“ A teď má slovo trojický havíř Alois Podešva: „Bylo nás tři až čtyři tisíce. Před Trojicí nás zastavili četníci s prohlášením, že dále jít nesmíme. Tázal jsem se strýčka Rajnocha, co máme dělat, a on odpověděl, že nás četníci postřílí, poněvadž jsou opilí. Dva dny už podle tvrzení dozorců samotných pili, aby nabyli dostatek odvahy k zákroku. V tom zarachotily četnické pušky a všichni stojící v prvních řadách klesli k zemi jako podseknutí. Když jsem se probral z leknutí, zpozoroval jsem, že strýček Rajnoch, postřelen do krku, převalil se na mne. Pozoroval jsem, jak ze strašlivé rány mu rychle uniká život.“

Jména obětí stávky na Dole Trojice. (Foto: Ivan Mottýl)

Jméno Michal Rajnoch je skutečně uvedeno i nad hromadným hrobem na slezskoostravském hřbitově. A s ním jedenáct dalších: Josef Štěpánek, František Břenek, Josef Smetana, Stanislav Vlček, Petr Serafín, Gervasius Pazďora, Jakub Panna, Hynek Kitta, Valentin Grochmil, Martin Kedroň a Vojtěch Liška.

Když se od trojického pomníčku vrátíme na hlavní stezku a stoupáme mezi hroby výše do svahu, upoutá nás po levici socha rakouského strážníka v životní velikosti. Jmenuje se František Schenk, je mu 37 let a slouží na strážnici v Polské Ostravě.  Tedy sloužil až do osudové noci, kdy jeho život ukončily dva výstřely z browningu. Bylo asi půl třetí ráno, noc z 15. na 16. listopadu 1911. „Strážníci František Schenk a František Lubovský zastavili podezřelého muže a jali se prohledávati mu kapsy,“ tak se podle Ostravského deníku odehrálo osudové setkání mužů zákona s protřelými zločincem Michalem Dziembiňskim, Haličanem či Rusem anarchistického ražení. S mužem, který si na své kapsy sáhnout nenechal.

Socha zastřeleného strážníka Fr. Schenka. (Foto: Ivan Mottýl)

A to už se ve tmě ozvaly ony dva výstřely z browningu. Prvá zasáhla Františka Schenka přímo do srdce, druhá těžce poranila jeho kolegu Lubovského, který ještě stačil duchapřítomně skočit na Dziembiňského a „stáhnout ze zlosyna černý havelok“. Jak prokázalo tehdejší detektivní pátrání, havelok byl „sepnut strunou z klavíru číslo 13, koupenou už před časem u jednoho ostravského nástrojáře“, což mimo jiné dosvědčovalo, že Dziembiňski se v Ostravě pohyboval delší čas.

Tváří v tvář strážníku Schenkovi. (Foto: Ivan Mottýl)

Pohřeb strážníka se konal v sobotu 18. listopadu 1911 a většina českých nedělníků mu věnovala náležitou pozornost. „Pohřeb zastřeleného strážníka Schenka konal se 18. t. m. za obrovské účasti obecenstva,“ citujeme z novin. Hromadnou účastí prý lidé vyjádřili nespokojenost s bezpečnostní situací v Ostravě. Loupežná přepadení i vraždy tady byly na denním pořádku.

Po vraždě Dziembiňski (policie ho někdy uváděla i jako  Sivinského či Zibinského) z Ostravska rychle zmizel, ale už v lednu 1912 byl v průmyslové metropoli monarchie opět spatřen. V Ostravě se objevil během srpna, kdy si na Fifejdách otevřel paklíčem byt svého kamaráda a přiměl ho s pistolí v ruce a se slovy, že „již dávno neležel v posteli“ k poskytnutí přístřeší. V říjnu 1912 zmizel do Itálie, kde se skrýval v horách, ale náhoda chtěla, že se střetl s místními karabiniéry, kterým sice utekl, musel ale odhodit svůj těžký batoh. Jeho obsah byl více než výmluvný – kladiva, pilky a výstřižky z ostravských novin.

V té době také Ostravané odhalili strážníkovi pomník na slezskoostravském hřbitově, stalo se tak v neděli 27. října 1912. „Slavnostním nedělním odhalením pomníku zastřelenému policejnímu strážníkovi z Polské Ostravy se organizovaná policejní stráž snaží upozorniti širší veřejnost na své těžké a nebezpečné postavení a získati její přízeň,“ uvedl Ostravský deník v reportáži ze hřbitova.

Od rovu strážníka se vrátíme o pár metrů nazpět. U cesty mezi pomníkem trojického neštěstí a sochou zavražděného Františka Schenka najdeme hromadný hrob čtyř oběti důlního neštěstí. „Horníci Jámy Trojice, oběti svého povolání, dne 3. 9. 1936,“ stojí na žulovém náhrobku. Z dobového tisku jsme vyčetli, že v blízkém Dole Trojice tehdy zabíjel otřes ve sloji Adolf: „Zahynuli čtyři horníci. Po dvoudenním úsilí byly vyproštěny jejich mrtvoly a v neděli byli všichni čtyři hrdinové práce pohřbeni.“ Jména obětí jsou uvedena na náhrobku, a to dokonce i s dochovanými portrétními fotografiemi.

V dole zahynuli Antonín Vylegal, Antonín Olšar, František Káňa a Jan Kurka. Tvář pětačtyřicetiletého Antonina Vylegala zdobí rakouský knír, zatímco ostatní tři havíři jsou bezvousí. Dvaačtyřicetiletý Antonín Olšar se na nás dívá ve svátečním, v bílé košili, ve vestičce a v saku. Stejně jako František Káňa, jenž ve štole Adolf zahynul 22 dnů přes svými čtyřicátými narozeninami. Nejmladší Jan Kurka pak ještě neměl ani třicet let, na snímku má černou košili a jako jediný je vyfocen bez kravaty.

Jan Kurka, nejmladší z obětí z roku 1936. (Foto: Ivan Mottýl)

Z dobového tisku se také dozvídáme, že ředitelství Wilczkových dolů se chtělo náležitě postarat o vdovy zavalených horníků: „Bude jim poskytnut zdarma byt ve Vdovském domově v Muglinově, současně se světlem i otopem. A bude jim vyplácena renta.“ Ale poutník slezkoostravským hřbitovem stejně přemítá, zda se tak opravdu stalo. A ve svahu před sebou vidí další hromadné havířské rovy, o těch však možná až někdy příště…