Líbí se mi nepravidelnosti, říká Tomáš Chmura, který vydal album skladeb v sedmidobém taktu

Album Odd Times obsahuje sedm skladeb, jejichž jednotícím prvkem je sedmidobý takt. Jak takový koncept člověka napadne?

Já nevím, jestli takovým odborným začátkem rozhovoru neodradíme čtenáře, kteří sice mají hudbu rádi, ale poslouchají ji takříkajíc srdíčkem a bez nějakého uvažování nad její strukturou. Vyrůstal jsem na kapelách Yes, Jazz Q Martina Kratochvíla a podobných fajnovostech, proto mne odedávna nudí pravidelné „bum-čvach-bum-čvach“ mnoha songů klasického rocku. Líbí se mi nepravidelnosti. Samozřejmě, že i ve čtyřdobé muzice se dá nadělat pěkná „paseka“, ale to už jsme pak na půdě rytmu a ne metra. Ale zpět k dotazu – matkou myšlenky sedmidobé skladby byla Fuga d moll na 7/8. To je instrumentálka, kterou jsem napsal pro moji srdcovou kapelu FTA. Zjistil jsem, že se mi v sedmidobém metru dobře pracuje, a pak už to šlo ráz naráz. A proč sedm skladeb? Částečně náhoda – tolikrát mne políbily múzy – a částečně se mi líbila ta početní hříčka sedmkrát na sedm.

Jak dlouho vznikal materiál pro Odd Times? Vytahoval jsi věci ze šuplíku, nebo jsi skládal cíleně a s jasnou vizí?

Ani jedno, ani druhé. Jsem vášnivý cyklista a turista. Při těchto činnostech má hlava, někdy proti mé vůli, šrotuje hudební myšlenky. Když se mi motiv zalíbí, zastavím se a nazpívám si jej na mobil nebo doma hned letím k počítači, abych to zaznamenal. Někdy je to i smutné, když všechno zapomenu. Jednou v zimě jsme s partnerkou klopýtali přes zasněžené pole a já slyšel parádní témata. Byl jsem úplně nadšený a pořád jsem si to v hlavě opakoval. A ono se to při každém „přehrání“ trochu změnilo, protože jsem se nesoustředil díky zimě a námaze. Na konci pole už jsem jen z uší „vytřepal střepy“ songu, který nikdy nevznikl. Prostě jsem jej zapomněl. V tom lepším případě – když song vznikl – jsem jej hned natáčel, aniž bych věděl, kolik jich ještě přijde. Vize sedmkrát sedm se zrodila spíše na konci procesu, někde u šesté skladby. A jak dlouho trvala práce na albu? V tomhle jsem docela chaotik… Tipnu si, že asi rok.

Jak tě napadlo k nahrávání přizvat mladé muzikanty Filipa Neklapila a Romana Zikána, jinak známé ze zdejších zavedených kapel?

Tak někdo to natočit musel, že… (úsměv) S Filipem to bylo spíše humorné. On byl v té době mým žákem (málokdo ví, že zpěvák Cocaine Party je zdatným bubeníkem), a když přišel na hodinu bicích, já mu vrazil před pusu mikrofon, ať mi nazpívá pár taktů do Heavenly Voices. Nikdy předtím ani potom jsem jej neviděl v takových rozpacích. S Romanem to byla jiná kapitola. To byl jeden z mála muzikantů v mém okolí, kteří neomdleli, když jsem jim řekl „je to na sedm“. On, ale také vynikající klávesák Lukáš Havíř a basák Radek Koval se k tomu postavili podle mých představ. Řekli víceméně toto: „Je to šílené, máme s tím nulovou zkušenost. A to je důvod, proč do toho jdeme.“

Na nahrávání se podíleli také tví kolegové ze ZUŠ Viléma Petrželky, kde vyučuješ. Zajímá mě, jaký k nahrávce zaujímají postoj… Jsou s výsledkem spokojeni? Máš od nich nějaké echo?

Tam to bylo úplně jiné, Luděk Šebesta natáčel z kamarádství, i když se mu do toho vyloženě nechtělo. Je to bluesman a alternativa není jeho šálek čaje. Parádní bylo vidět při natáčení Janu Neubauerovou. To je skutečná klavírní virtuoska. Já se nadechl, zapnul „record“, na konci songu jsem vydechl a vymalováno. Bylo mně pak dost líto, že jsem ji přemluvil jen do jedné skladby, ale je dost vytížená a většina mé tvorby je pro ni moc crazy. Tak jsem oslovil bývalého studenta školy Lukáše Havíře, a to byla dobrá volba. Ten tu koncepci prostě vzal za svou, pokaždé přišel nacvičený a natěšený, paráda. A klávesy do jednoho songu natáčel ještě můj žák, multiinstrumentalista Vojta Lukáš. On se také zajímá o natáčení a já si mu jednou stěžoval, že nemám klávesáka. On vykulil oči a povídá: „Mám vám to nahrát?“ Vytáhl z batohu takovou malinkou klaviaturku, a to jsem pak valil oči já.

Měli hudebníci, se kterými jsi na albu spolupracoval, prostor pro vlastní nápady či improvizaci, nebo se jelo výhradně podle tvých partitur?

Jak už jsem pravil, hraji v kapele FTA, a tam také poprvé zazněla moje Fuga. Za normálních okolností do kompozičního procesu FTA nevstupuji, navrhuji klukům jen bicí. Když mi však schválili prostřednictvím virtuální nahrávky finální znění, stál už jsem si za svým, že se nebude měnit ani nota. Nakonec jsem musel trochu ustoupit kvůli hratelnosti – jedná věc je klikat myší a druhá věc je hrát na nástroj. Ale diktátorský přístup jsem pak zachoval už ve všech skladbách s výjimkou Seven Times a Jungle (smích). Tam jsem netušil, jak to dopadne, dokud Roman Zikán neodložil kytaru. Jedině v tomto songu jsem chtěl volnou improvizaci, jinak je vše pevná konstrukce. Víš, já hrál sedm let v Janáčkově filharmonii a spoustu let v divadlech… Tam jsem dostal z archivu na pult sešit not a ty jsem musel do mrtě zahrát. Tak jsem na to zvyklý, že co jeden vymyslí, to ostatní bez řečí realizují.

Odd Times jste natáčeli v domácím studiu Dr. Um, výsledek přesto zní více než obstojně. Za zvukem stojíš ty sám?

Ano, od natáčení přes míchání až po mastering, vše sám doma a v hudebce. A že těch verzí bylo! Co mne trošku mrzí, že mým trenažérem bylo album FTA Sounds Like Music. Ne že by bylo nepovedené, ale místy je malinko znát, že ty zkušenosti ještě nebyly. Ale asi to nevadí, my si na té syrovosti a pravdivosti zakládáme. Slyšel jsem načančaná alba za desetitisíce od spřátelených kapel… Hele, nic proti pivům z velkých pivovarů, když lidem chutnají. My v FTA ale raději ty malé (úsměv). Ale to jsme trošku odbočili, zpět k natáčení: Strašně moc zde chci poděkovat třem lidem. Zaprvé – Milan Vyležík mi dal základy elektronického zpracování hudby a odpovídal na stovky idiotských dotazů ještě dlouho potom. Profesor ostravské konzervatoře Rosťa Mikeška mne učil práci s virtuálními nástroji. A zatřetí – album Odd Times by nikdy nevzniklo nebýt bubeníka kapely Olympic Martina Vajgla. Ten mne téměř dokopal k natáčení živých muzikantů a strávil desítky hodin vysvětlováním, jak se to dělá.

Tomáš Chmura mezi svými nástroji. (Foto: Kristýna Trochtová)

Pátá skladba s názvem How Do I Love Thee? je zhudebněním sonetu viktoriánské básnířky Elizabeth Barrett Browningové. Další z tvých podivuhodných nápadů. Jak to vzniklo? Jsi fanouškem poezie?

Ne, já poezii vlastně ani nemám rád. Takhle – tato skladba je asi jediná balada na světě v sedmidobém taktu, kterou někdo napsal pro konkrétní manželský pár. Milan Vyležík je mág baskytary, nekecám. On na to nerachotí, ale skutečně hraje. Navíc má bezpražcovou baskytaru, se kterou opravdu umí pohladit po duši. Jeho ženu Martinu asi znáš ze sboru VŠB-TU, z projektu Ostrava zpívá gospel a podobně. Má nádherný hlas. Napsal jsem pro Vyležíkovy noty, vyrobil virtuální nahrávku, ale pořád jsem nevěděl, co bude Martina zpívat. Uvažoval jsem o náhodných slabikách, protože moc nemám rád texty. Lidský hlas jo, ale nechci slyšet stokrát za song „je to vo hviezdach“. Zkrátím to – začal jsem googlit po webech s poezií a hledat něco, co by se délkou dalo napasovat do songu. Browningová „vyhrála konkurz“. Ale bez Martiny bych to nedokázal, teprve ta učesala můj polotovar do finální podoby.

Album by se dalo pohodlně zaškatulkovat jako experimentální či avantgardní prog rock. V podobných žánrových vodách proplouvá i tvá domovská kapela FTA. Co tě na tomto žánru tak přitahuje? Snad jistá návaznost na tradici klasické hudby?

Něco už jsem o tom řekl dříve, takže mohu být výjimečně stručný. Strefila ses do černého. Jako dítě jsem doma slýchal moderní jazz a hudbu 20. století v podání symfonických orchestrů. Mám rád Šostakoviče, Mahlera, Pendereckého… A od prvního poslechu mne straší v hlavě Stravinského Svěcení jara. Pořád se mi to vrací, kdykoli něco píšu.

Jaký je vlastně význam tohoto projektu? Podle toho, co je psáno na tvém Bandzone profilu, to vypadá, že nemá nijak velké ambice…

Můj ekonomicky myslící bratr by význam ocenil jako nulový. Realizovat album na pódiu by šlo stěží. Jen si představ, že by všech těch třináct lidí vytáhlo diáře a snažilo se shodnout na termínu koncertu. Navíc některé party jsou těžké jako prase… Když si představím, že bych se znovu učil bicí do Rotorocku, jdou na mne mrákoty. Nedej bože se pak sehrávat dohromady! Takže – jaký význam? No, já upustil ventil v hlavě, kde se hromadily nápady a všichni jsme nasbírali – snad zajímavé – zkušenosti, a to všechno bez rizika nepřátelsky naladěného publika pod pódiem.

Cédéčka už jsou ve výrobě a křest proběhne zkraje září v pořadu Českého rozhlasu Ostrava Harenda, což není úplně běžná praxe. Další z tvých podivuhodných nápadů? Nebo to vzešlo z hlavy autora tohoto pořadu Igora Vašuta?

Igor je v tom nevinně, já jen využil toho, že jsme v Harendě už dvakrát byli s FTA. Sám jsem Igorovi navrhnul, že bych u něj pokřtil Odd Times, protože vzhledem k plánované absenci koncertů jinak není kde. Takže pokud někdo chcete slyšet dva tři naše songy s „pokecem“, je tady možnost v zářijové Harendě. Pokud si naše album chcete koupit, připravte si aspoň nula korun. Je volně ke stažení na Bandzone a Bandcampu.