Toulky s Ostravanem 2: Po Sýkorově mostě s tankistou Hrochem, Emilem Sýkorou a poetou Skácelem

Psal se 30. duben 1945 a krátce před šestou hodinou večerní najel na ocelovou konstrukci mostu mezi Moravskou a Slezskou Ostravou první tank postupujících armád generalissima Stalina. Stroj T-34 označený československou vlaječkou a číslem 051. U řízení seděl volyňský Čech Alexandr Hroch z tankové brigády legionářské armády Ludvíka Svobody, jež válčila bok po boku rudoarmějců. „Jedeme. Všichni máme soustředěné tváře a já zavřené oči. Jedu na trojku. Prudce. Vaněk zamiřuje dělo, Ahepjuk trpělivě ladí spojení. Ivasjuk počítá vteřiny. Vyletí to?“ vzpomínal Hroch na přejezd mostu v ostravském deníku Nová svoboda v dubnu 1960. Osádka předpokládala, že most je podminován.

Československý tank 30. dubna 1945 na přístupu k Sýkorovu mostu. (Foto: Archiv města Ostravy)

Do starších dějin někdejšího Říšského mostu z roku 1914 se hodláme podrobně zahloubat až při toulkách po ostravských lávkách a mostech. Teď ale jedeme po mostovce se sovětským tankem. „Projeli jsme. Jsme na druhé straně. Někdo přestřihl dráty,“ vzpomínal dále Hroch. Podle mýtu, který byl pro komunistický režim nedotknutelný a až do roku 1989 ho musel umět odříkat každý ostravský školák, zachránil mostní dílo čtyřiadvacetiletý soustružník Miloš Sýkora, jenž měl přeštípat dráty vedoucí k výbušninám. Tím zabránil jeho zničení německou armádou, která v tu chvíli urputně bránila slezský břeh řeky. Jak se ale vše odehrálo doopravdy, to už nikdo nezjistí. Jisté je, že Sýkora o události nemohl nikdy promluvit, neboť po krátké bitvě o most zůstal ležet mrtev v tratolišti krve u dnes již neexistující budovy slezkoostravské Občanské záložny.

To už mostem jdeme na slezskou stranu. Namísto v ohlušujícím hluku z ocelových pásů a výstřelů z děl naštěstí kráčíme jen v doprovodu disharmonického bzučení trolejbusů. A hned napravo za mostem potkáváme Miloše Sýkoru, žulového hrdinu z dílny sochaře Konráda Babraje. Památník tu byl slavnostně odhalen 29. dubna 1965, dnešní Ostrava už ale dávno zapomněla, že jeho prostřednictvím pozdravil černé město i slavný brněnský poeta Jan Skácel (1922-1989). Právě Skácel je totiž autorem veršů na žulovém soklu, ačkoliv básník pod textem není podepsán. A za normalizace ani nemohl být, podpis šéfredaktora zakázaného literárního časopisu Host do domu by tady kovaní Mamulovi komunisté určitě nesnesli.

Pomník Miloše Sýkory. (Foto: Ivan Mottýl)

„Ten hoch / zde život položil, / aby ten most žil, / aby lidé / po něm mohli chodit. / Když ho zabili, / pod mostem / už jarní vody šly,“ čteme si v žule. Verše vznikly nejpozději v roce 1961, když Jan Skácel dopsal rozsáhlou skladbu Pocta Erbenovi, jejíž druhá část vyšla v uvedeném roce v Literárních novinách pod názvem Verše na pomník chlapce, kterého Němci zastřelili, když zachraňoval most.

Verše Jana Skácela na pomníku Miloši Sýkorovi.

Text na pomníku se však přece trochu liší od toho z Literárních novin, do nichž právě nahlížíme.

JAN SKÁCEL
VERŠE NA POMNÍK CHLAPCE, KTERÉHO NĚMCI ZASTŘELILI, KDYŽ ZACHRAŇOVAL MOST

Příběh byl takový: aby ten most žil
a aby po něm lidé chodili,
ten chlapec tady život položil.
A je to dávno. Když ho zabili,
končila válka,
všechno začínalo.
Pod mostem jarní vody šly.

On ale nevstával a bylo ho tak málo
s tou mladou hlavou, celou v kameni.
A je to dávno. Je to potopeno v snách.
Je to pod kořeny stromu. A strom roste.
A nikdo neví, co měl po kapsách,
když ležel mrtvý, tady na tom mostě.

Pod mostem jarní vody šly.

(ukázka)

*

Jan Skácel citlivě zaznamenal, že v těchto místech kvůli válce vyhasl další lidský život. To dnešní historikové nepopírají, nicméně se přiklánějí k variantě, že Sýkora nejspíš most nezachránil. Do palby se přesto odvážně přimotal s pocitem, že musí „být u toho“. U konce války v Ostravě! V dubnu 2000 Sýkorův čin zpochybnil i řidič prvního tanku Alexandr Hroch, a to přímo u Sýkorova mostu v rozhovoru s autorem tohoto textu. „Nikdy nebudu souhlasit s tím, co celá desetiletí psávaly noviny při oslavách konce války. Mě žádný Miloš Sýkora, a ještě k tomu komunista, život nezachránil,“ rozčiloval se Hroch, jenž měl na sovětskou komunistickou moc na rodné Volyni velmi neblahé vzpomínky. „Když se mě za minulého režimu někdo ptal na Sýkoru, vždycky jsem jen poznamenal, že jsem o jeho činu někde četl,“ vyprávěl mi necelý rok před smrtí.

Sýkorův most na dobové pohlednici.

Hroch cítil jako křivdu, že hrdinství československých vojáků v Ostravě bylo zastíněno úmrtím klučiny, který zbytečně riskoval život. Dráty k minám podle něho přestřílela samotná osádka prvního tanku. Nebo střelci z tanku, který jel v závěsu. „Most byl v jednom ohni. Ale jestli jsme dráty přestřelili my, nebo někdo jiný, to se dá těžko zjistit,“ vyprávěl mi o rok později tankista druhého stroje Bedřich Opočenský. Jeho obrněnec byl prý od příjezdu do Ostravy pořád ověnčen hroznem nadšených jednodenních partyzánů. „A nemohli jsme se nijak starat o jejich ochranu. Možná s námi jel i ten Sýkora.“

Miloš Sýkora na někdejší spořitelně. (Foto: I. Mottýl)

Miloš Sýkora má na slezské straně mostu hned dva pomníky. Popisovaný Babrajův z roku 1965 a naproti na budově slezskoostravské Městské spořitelny byla už záhy po válce zavěšena pamětní deska s reliéfem poprsí údajného hrdiny a nápisem: „Na paměť Miloše Sýkory, jehož hrdinou smrtí byl most uchován.“ Bohužel, z takzvaného Zámostí, což byla regulérní městská zástavba, je spořitelna jedinou podnes dochovanou budovou, která si pamatuje válečnou přestřelku o budoucí Sýkorák. Na fasádě vybydlené budovy, kterou projektovali bratři Špačkové a která byla dokončena v roce 1929, zaujmou hlavně sochy Jana Ladislava Šalouna Dělník a Dělníkova žena. A dělníkem byl i Sýkora, jehož vychovávala teta Františka a v roce 1935 ho dala do učení za soustružníka.

Dobový snímek Městské spořitelny. (Foto: Archiv města Ostravy)

Spořitelna patřila před válkou k nevýstavnějším objektům této části města a výrazně zastiňovala dosud reprezentativní Občanskou záložnu ve Slezské Ostravě, jež stála naproti přes silnici. Konkrétně v dnešním třetím a čtvrtém pruhu necitlivého průtahu Slezskou, přičemž prameny často uvádějí, že právě před záložnou bylo nalezeno tělo zastřeleného Miloše Sýkory. Vlastně Emila Sýkory, což bylo jeho pravé občanské jméno, pro svou tetu byl však pouze Miloš.

A to už se na severní patě mostu setkáváme s dalším brněnským klasikem – s básníkem Jiřím Veselským (1933-2004) a s jeho básní Most. Ta vyšla tiskem v roce 1958, ale zřejmě vznikla už o něco dříve v Ostravě, kde Veselský v letech 1956 až 1957 pracoval v Krajské lidové knihovně.

JIŘÍ VESELSKÝ: MOST

Měl kolo, nůžky, horký chvat.
Byla to strhující scéna.
Ve chvíli, kdy přestřihl drát
nit života je přestřižena.
A kouřilo se ještě z hald.
A kouřilo se ještě z pušek.
Vykřikl strážný stroze: — Halt!
A pálil do kola a duše.
Vykřikl druhý voják: — Halt!
A zakouřilo se mu z pušky…
Na kolo padly stíny hald.
A Miloš padl na své nůžky.
Nad nití žití přestřiženou
sudice ze slovanských bájí
ustrnuly a naslouchají,
zdáli se ruské pluky ženou,
plameny letí, síra dští,
útokem letí sovětští
a vzduchem, stromy, vším zní: — Pal!
A Miloš s prostřelenou hrudí
ptá se, jako se v dětství ptal:
— A maminko,
proč voda studí?
(ukázka)

*

Přejdeme po přechodu na prostřední ostrůvek čtyřproudé Bohumínské ulice, kde imaginárně vejdeme do hostince Záloženský dům, jenž stál v komplexu budov patřících záložně. U šnytu stejně imaginárního piva si teď můžeme představovat, jak se odtud 30. dubna 1945 německá armáda snažila zbrzdit postup nepřátel. Zoufale, bez šance udržet frontu déle než malou chvíli, nicméně s úspěšným zásahem do tanku Alexandra Hrocha s číslem 051.

Hospoda Záloženský dům a záložna na Slezské, odsud střílel wehrmacht na Sýkorův most.

„Na druhé straně na nás čekaly kulomety a pancéřovky. Ahepjuk to dostal přímo horním příklopem. Umírá. Tank hoří, hoříme i my. Vyskakujeme jeden po druhém, ale šero, které se sneslo, nás prozrazuje. Jsme jako hořící svíčky. Střílejí po nás, jen se práší. Prcháme na druhou stranu, zpátky. Motají se tu i nepřátelé. Kdosi běží přede mnou, zavrávorá,“ emotivně popisoval bitvu o most přímo Hroch. Radistu tanku a podkarpatského Rusína Ivana Ahepjuka, jenž v Ostravě zahynul dva měsíce před devětadvacátými narozeninami, pak dodnes připomíná pamětní deska na blízké radnici obvodu Slezská Ostrava (u vchodu do Slezskoostravské galerie). Zbývající tři členové osádky úprk nazpět do Moravské Ostravy přežili.

To už stojíme pod tankem číslo 051, o jehož pravosti se také vedou diskuse. Alexandr Hroch mi přímo u tanku tvrdil, že svůj stroj poznává. „Byl vyřazen z boje a jen symbolicky opraven, proto tu může stát. Kdyby se ho podařilo spravit, ještě by sloužil v bojích, válka pro nás skončila až 9. května v Praze,“ vyprávěl. Jeho kolega z druhého tanku v bojové koloně Bedřich Opočenský ale tvrdil opak. „Samozřejmě, že to není ten původní tank,“ dušoval se.

Alexandr Hroch na snímku s vlastním podpisem z dubna, snímek z konce války v Ostravě. (Foto: Archiv města Ostravy)

Buď jak buď, ocelové monstrum na pásech působí hrozivě. Po sametové revoluci v roce 1989 byl proto tenhle těžkooděnec několik let zlidštěn a pomalován pestrobarevnými květy, ale na rozdíl od růžového tanku v Praze na Smíchově zůstal na místě. Veřejnost přesto tank chápala nejen jako symbol konce války z roku 1945, ale i jako memento sovětské imperiální politiky, která z demokratického Československa učinila sovětský satelit. A navíc stejné tanky přijely i v roce 1968, aby okupovaly Československo, načež tu zůstaly celých 23 roků.

Pomník s bronzovým reliéfem Augustina Handzela. (Foto: Ivan Mottýl)

Pomník s tankem ve Slezské Ostravě z roku 1948 nebyl zničen i proto, že veteráni války začali po roce 1989 upozorňovat na jeho posádku složenou z československých legionářů generála Ludvíka Svobody. A na krutou pravdu, že značnou část Svobodovy armády v Sovětském svazu tvořili Čechoslováci napřed léta věznění v otřesných podmínkách stalinských gulagů, kam se dostali po naivním útěku do Ruska na počátku války. Se Svobodou válčili i komunistickým režimem perzekuovaní Češi z ukrajinské Volyně a Rusíni z Podkarpatské Rusi. Srp s kladivem na podstavci pod tankem je tedy docela protimluv.

Ztvárnění pomníku, jemuž vévodí tank T 34, pochází z tvůrčí dílny sochaře Augustina Handzela a architekta Evžena Friedla. V letech 1948 až 1980 ovšem pomník stával v Komenského sadech u Nové radnice a teprve v souvislosti s výstavbou nového mostu přes Ostravici (ten starý v roce 1976 vyletěl do povětří po výbuchu plynu) byl poněkud nelogicky přemístěn na Slezskou Ostravu. Lafeta tanku sovětské výroby je tady paradoxně namířena přes Sýkorův most právě do míst, odkud 30. dubna 1945 přijela Stalinova vojska.

Pomník na původním místě v Komenského sadech. (Foto: Archiv města Ostravy)

Sochař Augustin Handzel zanechal v Ostravě řadu skulptur, bez nichž si dnes město nelze představit, třeba dva hutníky a dva taviče na paláci Elektra (Hornickém domě) z roku 1926. Handzelovy bronzové výjevy na mohutném podstavci pod tankem jsou sice přehnaně patetické, nicméně jde o precizní práce na zlomu mezi civilistním sochařstvím a socialistickým realismem. Třeba reliéf s polonahou dívkou na tanku lze navíc chápat i dvojznačným způsobem. Handzel ji zobrazil jako ztělesnění svobody, jako ostravskou Athénu, tedy bohyni vítězné války.

Detail s Handzelova reliéfu. (Foto: Ivan Mottýl)

Rudoarmějci však po sobě v Ostravě a na Ostravsku zanechali i spoustu znásilněných dívek a žen, takže tuhle ženu lze dnes vnímat i jako mučednici. O znásilňování existuje řada svědectví, některé hromadné akty dokonce skončily umučením oběti k smrti, jak se to stalo babičce ostravsko-hlučínského básníka Milana Krupy. Existuje i svědectví ostravského lékaře, který ošetřoval desítky žen, které byly rovněž zneuctěny rudoarmějci.

Do Ostravy v poslední dubnový den 1945 dorazilo jen sedm československých tanků. Osmapadesát jich bylo zničeno na přístupech k městu v takzvané Ostravské operaci. Jeden z nich, číslo 051, pak dojel až sem na Zámostí ve Slezské Ostravě, a pokud nehodláte zpochybňovat jeho autenticitu, je to úžasný svědek bouřlivého válečného večera z 30. dubna 1945. Je to pamětník příběhu, který by vydal na velký ostravský román, jenž je dnes možno napsat bez ohledu na kdysi nedotknutelný příběh Miloše Sýkory.

Miloš Sýkora. (Foto: Archiv města Ostravy)

„Náš Miloš přešel k partyzánům a 30. dubna se nenadále vrátil z hor. Pak si vzal z kůlny nějaké nářadí, odešel a toho dne už se nevrátil. Nářadím, které si vzal z domu, přerušil elektrické vedení, jímž měla být zapálena nálož pod mostem,“ svěřovala se Sýkorova teta deníku Nová svoboda v roce 1955. Podle dnešních informací Sýkora skutečně patřil k ostravským levicovým odbojářům, gestapo ho zatklo už v roce 1940 a tři roky věznilo v káznici v Ratiboři. Posléze pracoval v Ostravě jako soustružník a na podzim 1944 byl poslán na zákopové práce na Valašsko. Po vánoční dovolené už se do práce nevrátil a s přítelem Václavem Veselým se až do konce války skrýval v jednom z domů v ostravské Sadové ulici. Z úkrytu vyšel až 30. dubna 1945 a dále už ten příběh známe. Nebo spíš neznáme?