Toulky s Ostravanem 1: Do Přívozu za opilým básníkem Novomeským a Klementem Gottwaldem

Uličku U Tiskárny najdeme kousek od hlavního nádraží a na nádražním peroně také začneme dnešní procházku. Právě sem přijíždí 1. května 1925 slovenský básník, externí posluchač filozofie na bratislavské univerzitě a přesvědčený komunista Laco Novomeský (1904-1976). Zhruba tři minuty jde Nádražní třídou, načež odbočí doprava do Žižkovy ulice (dnes Jirská), na dalším rohu doleva do Benešovy (dnes U Tiskárny) a zhruba v její polovině vejde do domu číslo 5.

V „pětce“ Novomeský zaklepe u dveří s označením Pravda chudoby, což je redakce slovenského komunistického obdeníku a od podzimu 1925 dokonce deníku. Najde ale jen ubohou kancelář, v níž se zasekne až do roku 1929, i když původně počítal s mnohem kratším angažmá. A celou tu dobu pracuje „v tmavej diere bez slnka, a mokrej,“ jak si při ostravské návštěvě přítele Novomeského poznamenal další levicový slovenský novinář a literát Peter Jilemnický.

Dnes je dům číslo 5 opatřen novou světle modrou fasádou, na které zůstaly původní štukové pseudoempírové pilastry s jednoduchými patkami a hlavicemi. Budova patří firmě ČD – Telematika, dráhy ho ale vlastnily už za komunismu, to bychom v budově našli železniční učiliště a internát. Tehdy také na fasádě visela pamětní deska, jež kolemjdoucí informovala o jedné historické skutečnosti, která však Ostraváky moc nezajímala. Že v redakci Pravdy chudoby působil v roce 1924 a 1925 Klement Gottwald, pozdější první komunistický prezident. Deska pro diktátora zmizela hned po sametové revoluci, obrys po ní byl však patrný ještě v roce 2007.

Otisk po desce věnované Gottwaldovi, rok 2007. (Foto: Archiv I.Mottýla)

Gottwald ve vlhké a temné ostravské kanceláři pracoval coby zodpovědný redaktor Pravdy chudoby od ledna 1924, kdy se Přívoz stal mozkovým centrem slovenského komunistického tisku. Rozhodnutím „slovenského tlačového výboru KSČ“ se tu kromě jmenovaného obdeníku připravovaly i časopisy Spartakus a Proletárka. Bratislava tehdy byla pro slovenské komunistické novináře příliš horkou půdou, cenzura v Ostravě byla mnohem liknavější a policie benevolentnější.

Novomeský funkci zodpovědného redaktora převzal od Gottwalda a stejně jako on dřel v redakci dvanáct až šestnáct hodin denně. V místnosti se třemi stoly a bez jediného psacího stroje. Vše sepisoval ručně a sazeči se brzy vyznali v kudrlinkách jeho rukopisu. To, že neměl psací stroj, byla jistá výhoda, tmavou místnost mohl často opouštět a psát v blízkých kavárnách i výčepech, za chvíli s ním proto vyrazíme do Café Corso na přívozské náměstí, kde to měl nejraději.

Laco Novomeský. (Foto: Archiv)

Paradoxní je, že zřízení redakce a citovaných slovenských novin v domě číslo 5 nabídl komunistům ambiciózní ostravský Němec Julius Kittl, vydavatel německého liberálního deníku Morgenzeitung und Handelsblatt, večerníku Ostrauer Zeitung a majitel tiskárny v témže domě, které nesla název Zeitungverlags und Druckerei Industrie Geselschaft Julius Kittl. A zatímco noviny Morgenzeitung měly čtenáře po celé republice a za Rakouska-Uherska dokonce v celé říši, Ostrauer Zeitung byl především listem ostravských Němců.

Domy č. 1, 3 a 5 v ulici U Tiskárny, ve všech se tiskly noviny. (Foto: I. Mottýl)

Julius Kittl byl také majitelem sousedního domu číslo 3 s historizující fasádou (převážně neorenesanční), v němž dnes sídlí společnost s dvojjazyčným česko-romským názvem Společně-Jekhetane, kterou řídí Helena Balabánová, zakladatelka a dlouholetá ředitelka romské Církevní základní školy Přemysla Pittra. V době příchodu básníka a novináře Laco Novomeského do Ostravy byly oba domy jednou velkou továrnou na noviny – s redakcemi, ruční sazárnou, strojní sazárnou, rotačkou i s expedičním skladem. A tiskly se tu mimo jiné i další komunistické tiskoviny, polský Głos Robotniczy a maďarský Munkas.

I vedlejší nárožní dům č. 1, jenž má podobu novorenesanční vily včetně balustrádového balkonu, je spojen s „černým řemeslem“ čili s tiskařstvím. I když dnes v domě sídlí numismatická prodejna a většina čtenářů Ostravanu si objekt pamatuje jako přívozskou pobočku České spořitelny, dům z roku 1897 byl postaven pro podnikatele Rudolfa Vichnara coby  tiskárna.

Vichnarova tiskárna v ulici U Tiskárny, současný stav. (Foto: I. Mottýl)

Vichnar v domě č. 1 vydával na přelomu 19. a 20. století Ostravsko-Přívozské noviny, jeden z nejstarších ostravských českých listů. Přívozská ulice U Tiskárny je tedy jakýmsi historickým centrem žurnalistiky ve městě, v průběhu prvé půle dvacátého století se tu potkávaly desítky novinářů či sazečů, korektorů a tiskařů a jeden bývalý novinář dokonce v ulici U Tiskárny stále bydlí: Jirka „Floyd“ Hanus, redaktor  zaniklého Českého deníku a ostravského Regionu.

Vichnarova tiskárna, v domě č. 1 v ulici U Tiskárny.

Před domem číslo 1 na chvíli nahlédněme do Ostravsko-Přívozských novin, jež se tu tiskly. Píše se rok 1901 a list filozofuje nad postupujícím alkoholismem, jenž se šíří Ostravou: „Vlny moderních hříchův s ledovou chladností přijímají v náruč svou vždy nové oběti, jež opět propouštějí na povrch společenského života v podobě příšerných přízraků, při nichž veřejnost se otřásá.“ Týdeník vypočítal, že náklady šestičlenné havířské rodiny na holé živobytí činí minimálně 40 zlatek. Havíř si ale na mnohých šachtách vydělal jen 35 až 40 zlatek za měsíc. Když z takové částky něco propil, rodina upadala do nouze. „A co, když horník rozmrzelost a nespokojenost ubíjí kořalou?“ ptaly se rezignovaně Ostravsko-Přívozské noviny. Odpověď nepřinesly.

Alkoholismus o 24 let později trápil i básníka Novomeského. „Na život živí myslet nesmí / poháry mrtvy, živ je hlad. // A život havířů teď krčmář Rosenzweiger / spisuje do balad,“ veršoval v jedné ostravské básni, jež vyšla v jeho prvotině Neděle (1927). A kdo ví, možná ji básník napsal u kavárenského stolu v Café Corso na přívozském náměstí, tedy v rohovém domu číslo 10 na střetu s dnešní Libušinou ulicí, kam vás zveme.

Café Corso na přívozském náměstí, současný stav. (Foto: I. Mottýl)

Dnes je tento novorenesanční dům z roku 1898 sídlem ostravských sportovních organizací, například Moravskoslezského krajského fotbalového svazu či Ostravské tělovýchovné unie (nástupce komunistického ČSTV), přičemž z hlavního a štukami zdobeného sálu zbylo jen torzo ve formě jednačky, v níž schůzují sportovní funkcionáři. I tak si tu ale docela dobře představíme dvacetiletého poetu Novomeského, který tu několik dnů po výplatě zapíjí stesk šampaňským vínem. „V pohári za sklom čiesi dlane, / tak divoko a krute, krute / to nie sú moje dlane ihlou prepichnuté, / to dlane robotníka od Champagne,“ myslí při popíjení na francouzský proletariát.

Café Corso na jiném archivním snímku.

Laco Novomeský v Ostravě trpí a svoje zoufalství, beznaděj a světobol utápí v alkoholu. Příteli Eduardu Urxovi tehdy píše do Bratislavy: „Už tretí týždeň mi ide na grcanie, keď si mám sadnúť a premyslene, konštruktívne pracovať. Sú chvíle, keď mám najlepšiu vôľu napisať, aby sa ľudia vykašlali na všetko. Že to ako-tak ide, to môžem ďakovať švungu z tých dob, keď som věci robil s nadšením. Najradšej by som sa opíjal ďalej, ale vzpiera sa tomu moja fyzická konštrukcia.“

Café Corso na archivní pohlednici.

Na staré pohlednici z útrob kavárny vidíme čítárnu i kulečníkový a hrací salon. Dnes jsou kanceláře a jednací sály vybaveny sektorovým nábytkem a interiéry budovy mají nepříjemný nádech úřadu, pár detailů však naštěstí zůstalo. Například hospodský větrák ve zdi, ten je určitě na stejném místě jako za Novomeského. A třeba právě u stolečku pod větrákem si poeta poznačil verš, jenž se objevil v další jeho ostravské básni nazvané Město: „Dny paláců / jsou dnes už sečteny / nad městem houpá se měsíc / – kouzla zbavený.“

Detail větráku v Café Corso.

Obdeník a později deník Pravda chudoby, který Novomeský připravoval v domě číslo 5 v ulici U Tiskárny, účtoval s pány a paláci každý den. A před parlamentními volbami v listopadu 1925 noviny přímo vyzvaly k revoluci: „Proti kapitalistickej vláde! Za vládu robotníkov a pracujúcích roľníkov!“ Novomeský se měl kde inspirovat. V tiskárně tehdy sídlila i redakce českého komunistického Dělnického deníku, který hlásal totéž. Třeba tímto vzkazem již mrtvému Leninovi: „Přísaháme ti, soudruhu Lenine, že nebudeme litovat svých životů, abychom rozšířili a upevnili svaz pracujících celého světa!“

Dům číslo 9 v Jirské ulici, kde žil Laco Novomeský.

Laco Novomeský bydlel v Přívoze v malém bytě v Jirské ulici číslo 9, z redakce to tedy měl domů asi pět minut. Pokud tedy nepřespal rovnou v ulici U Tiskárny, protože napsat až polovinu textů do čtyřstránkové Pravdy chudoby, to byla opravdu ubíjející dřina. A ještě v takovém divném městě…

LACO NOVOMESKÝ: ČERNÁ A ČERVENÁ

Kraj celý
ve vražedné černi hnije.
I bílý sníh
po černé noci šedivý je.

Krajina široširá
o barvu vrány připravila.
Dvě černé oči měla
i z Ostravy má milá.

Černí jsou havíři,
vražedná čerň je zraní.
Černý je oheň kamenný,
ze země černé dolovaný.

Černý je prapor,
co nad šachtami vlaje.

Jen krev,
krev dole prolitá
krev lidí červená je.

(ze sbírky Romboid, přeložil Ludvík Kundera)