MAČ vyvrcholil čtením z pašeráckého románu, ukrajinským punkem a dramatem o rakovině žlučníku

Jeden z nejvýraznějších současných španělských dramatiků Carlos Be v pondělí večer vehnal mnoha divákům MAČe slzy do očí. Ale vzápětí je přiměl i k úlevnému smíchu, neboť jeho nové a zatím nikde nehrané drama je syrovou tragikomedií pro jednoho herce. Respektive herečku, která v náročném monologu odvypráví svých posledních 180 dní života, neboť se při běžné preventivní prohlídce dozví, že trpí nevyléčitelnou rakovinou žlučníku.

Drama začíná v ordinaci lékaře, v níž šokované matka dospělých dětí poslouchá ortel. Hrdinka přemítá hlavně o absurdních slovech lékaře, jenž jí oznamuje, že žlučník je vlastně pro člověka zbytečný, v tomto případě se ale rakovinou napadený orgán stává zabijákem. Na tuhle paradoxní realitu se navršuje série dalších. Žena chce o své nemoci promluvit s bývalým manželem, ale do sebe zahleděný despota ji nepustí ke slovu. Naopak, zatíží bývalou družku steskem nad jejich synem, který je homosexuál. Dny se zkracují. Ze sto osmdesáti jich je záhy jen sedmdesát devět.

Dramatik Carlos Be posléze v diskusi s diváky přiznal, že pro tak náročný monolog zatím ve Španělsku nenašel herečku. Na Pyrenejském poloostrově totiž neexistuje divadelní zázemí, jak ho známe z Česka. Země nemá stálou síť kamenných divadel, jen skupinu producentů, kteří si herce najímají na jednotlivá představení. A pochopitelně, že při takovém systému jde hlavně o komerční úspěšnost, takže náročné texty nemají velkou šanci. Přítomný ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, kterého předčítaná hra velmi zaujala, ovšem mohl s hrdostí podotknout, že zná řadu našich hereček, které by tohle drama s chutí a skvěle sehrály. Takže uvidíme, třeba se srdceryvné drama o rakovině žlučníku ještě objeví na ostravském jevišti.

Na Carlose Be přišla dvacítka diváků, o dvě hodiny později jich na ukrajinského spisovatele Andrije Ljubku nepřišlo ani deset. Oba autoři přitom ve svých zemích patří ke špičce, ale těžko ještě někdy v životě dojedou do Ostravy. Po dohasínajícím ocelovém srdci republiky sice běhají stovky básníků a blogerů, kteří chtějí ohromovat svými texty, přijít si poslechnout skutečné mistry pera je ale ani nenapadne. Jejich chyba, kdyby se totiž zaposlouchali do pašeráckého románu Karbid, z něhož četl Andrij Ljubka, pochopili by, co je to bestseller.

Karbid je totiž toho času pátým nejpopulárnějším románem v pětačtyřicetimilionové Ukrajině a čtenáře zaujal především svěžím a vtipným jazykem a hlavně tématem, kterým je pašování. Ljubka totiž žije v Užhorodě na Podkarpatské Rusi, kde se pašováním do Polska, na Slovensko, do Maďarska a Rumunska zabývá snad celý region. Hrdinou románu je král mezi místními pašeráky, který má geniální nápady, jak obelstít strážce hranic. Začíná tím, že do aut montuje dvojnásobné až pětinásobné nádrže, aby vozy mohly vyvézt co nejvíce levného ukrajinského benzinu. Vzápětí sestrojí ponorku, která přes řeku Tisu převáží cigarety do Maďarska. A nedlouho poté dokonce letadlo.

V románu dojde i na tunel, kterým podzemní vlak převážel cigarety z Ukrajiny na Slovensko. „Od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 se na Podkarpatské Rusi nepostavila žádná významná stavba, která by stále za zmínku. Ale pašeráci u nás postavili metro, a ještě s mezinárodní linkou,“ vyprávěl Ljubka pobaveným ostravským divákům.

Vůbec poslední večer MAČe zahájil v úterý další z hvězdných španělských literátů – Ernesto Pérez Zúñiga. Než začal číst, svěřil se divákům, jak ke své slávě došel. V rodné andaluské Granadě psával napřed poezii pro okruh svých bohémských přátel, ale jednou po návratu z ciziny měl v Madridu autonehodu a v nemocnici se rozhodl, že už kašle na Granadu, zůstane v hlavním městě a začne psát romány pro statisíce čtenářů. A tak se také stalo, což je dost inspirativní poučení i pro ostravské poety.

Ernesto Pérez Zúñiga četl z připravovaného románu, jenž ve Španělsku vyjde na podzim. Je to válečný román z časů Frankovy diktatury, což je období, o kterém se dle spisovatele ve Španělsku víc mlží, než by se hledaly cesty k reálnému pohledu na tehdejší boje. Každý totiž věřil ve svoji pravdu, Frankovi bojovníci i republikáni. „Proto v románu nikomu nestraním. Pro mě je důležitá ta vnitřní touha po boji za svobodu, která byla na obou stranách. A o té píšu,“ vyprávěl Zúñiga publiku. A v ukázce, kterou předčítal, byla pro českého čtenáře každá stránka překvapením. Kdo z nás třeba ví, jak nepěkně se ke španělským republikánským bojovníkům na útěku za Pyreneje chovala sousední Francie.

Tečkou za celým festivalem obstarala ukrajinská kapela Drumtyjátr, kterou založili dva výrazní ukrajinští básníci: Hryhorij Semenčuk a Jurij Izdryk. Dva extravagantní umělci, jejichž srdce bolestně trpí válkou na východě Ukrajině, přičemž Semenčuk podává originální recept, jak konflikt ukončit. Zasadit na Donbase dostatek marihuany.

Šeptal jí do pravého ucha:
Odvezu tě do Donbasu na haldy.
Konečně najdu sebe, budu banditou,
a ty, miláčku, budeš pěstovat ganju…

Dorazí kluci, kámoši z dětství,
založíme proletářský band ve stylu punk.
Uděláme z Donbasu kolébku státnictví a ukrajinství!
Mezi nahráváním písní budeme loupit banky…

Zřídíme vlak ‚Mariupol–Verchovina‘.
Ať je v něm uhlí, ganja z hald, lidi též…
Ať celá velká rodina od otce k synovi jako jediní
hrají jazz, čtou rap, vydělávají cash!

Živým přenosem zaplníme nekonečnost…
Byli bychom slyšet po celé zemi…
Přidej se, takoví jak ty jsou v menšině…
a možná je jich většina? … rozbíjejme tuto skálu? Co je ve skále?

Skákej na místě až do dubna.
Nepojedeme nikam, všechno je to velká haluz…
ale bylo by to hustý osázet celý Donbas
ganjou…“