Velká anketa Ostravanu: Jaké knihy čtou o prázdninách ostravské osobnosti?

Pavel Šmíd (malíř): Dostal jsem k svátku knihu s názvem Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší. Autoři James Hillman, Michael Ventura. Je to strašně zajímavé, ale číst se to nedá, tak jsem si na odpočinkové léto naordinoval Zamarovského Objevení Tróje. A  zas mám o čem snít.

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia):  Právě čtu Černou knihu Orhana Pamuka. Není to zrovna knížka na letní večery, ale trpělivého čtenáře odmění krásnou obrazností a ponorem do mysli hlavní postavy, která je vykreslena opravdu famózně. Tuto četbu vyvažuji listováním prvorepublikovou Kuchařskou knihou Rex, která je zaměřena na zavařování. A najdete v ní třeba recept na zavařování panýrovaného telecího jazyku nebo recept na naloženého tetřívka. Čtení, které rozhodně podnítí obraznost.

Martin Jiroušek (novinář a filmový teoretik): Právě jsem dočetl Malostranského ďábla od Jana Poláčka, knihu s podtitulem Život a smrt mága dr. Smíchovského. Zaujala mě jednak tématem, o kterém se mnoho neví a kolují o něm dohady, a pak oblastí, která souvisí s mým zájmem o předválečný horor. Ani tato kniha nedává jednoznačnou odpověď na téma, kdo byl Jiří Arvéd Smíchovský. Nevypočitatelný udavač nebo nešťastná oběť politických intrik?(Mimochodem jeho znalosti byly využity k založení sítě StB.) Kniha je na pomezí faktu a beletrie, v řadě situací využívá sugestivní metody makrodetailu a úskočné, krátké věty. Na druhou stranu řadu věcí Poláček nezodpověděl uspokojivě. Téma je až bulvárně atraktivní, ale zpracováno solidně, vzhledem k tomu, jak musel autor vyjít z omezeného množství informací a prokousat se množstvím dobových novinových zpráv a soudních spisů.

Milan Andrássy (básník): Co může číst Maďar, který konvertoval v Ostraváka, než Čechoslováka, který konvertoval k židovství. Takže zemského rabína a III. díl jeho eposu Kde lišky dávají dobrou noc. Samo, že nikdo nevěří tomu, že během roku dokáže napsat 500 stran, v tom případě to „scifi-porno-fantasy“ musel chystat už hodně dávno. Divím se, že ho ještě nevyloučili z obce. Chaim Cigan si říká.

Petr Čichoň (spisovatel, autor Slezského románu): Četl jsem současný román Podvolení od Michela Houellebecqa. Knihu o fikci, jak ve Francii vyhrají volby arabské politické strany. Překvapilo mě, že značná část knihy je esejistické dílo o dekadentním autorovi přelomu století Jorisi Karlu Huysmansovi, autorovi slavné dekadentní bible Naruby. Že se vlastně jedná o universitní román.

Stanislava Schupplerová (koordinátorka ostravské části Měsíce autorského čtení): Teď jsem dočetla román Khaleda Hosseiniho Lovec Draků. Je to takový klasický velký životní příběh, kde hlavní hrdina rekapituluje svůj život. Osvěžující je změna prostředí, hlavně první polovina odehrávající se v Afghánistánu, a musím říct, že Hosseini je výborný vypravěč. A jelikož jsem každý večer v klubu Les na Měsíci autorského čtení, tak nám přistály doma třeba Příběhy v řeči nepřímé Aleny Zemančíkové nebo z jiného ranku Nódy Petera Šuleje. A na oboje se těším.

Radovan Jursa (básník a lékař): Tak zrovna jsem skončil na sále, takže mě v první chvíli napadlo, že nic, ale v posledních čtrnácti dnech jsem vlastně vyposlechl dvě audioknihy. Jednak román Dítě číslo 44, jehož autorem je Tom Rob Smith. Dobrý. Ale hlavně Deníky Virginie Woolfové v podání Taťjany Medvecké. Po všech stránkách skvostné, prostě pocit souznění. V posledních třech týdnech otevírám po nocích román Básník od Martina Reinera čili Román o Ivanu Blatném. Snad jediná poznámka, ten blázen psal roky úžasnou poezii, aniž by si toho kdokoliv všiml, za dva dny možná napsal víc dobrých veršů, než já za celý život. Byl jako horská řeka, ve které jen tak zbůhdarma teče křišťálová voda. Řeka, u které se po mnoha letech někdo zastaví a na okamžik nastaví dlaň. To je neuvěřitelný osud. O víkendu jsem četl Dunu od Franka Herberta.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Klaunovy názory Heinricha Bölla. I když jsem dle účtenky koupil knihu za osm korun v červnu 1987, čekala na přečtení až doteď. Byla to prý oblíbená kniha (či Böll jako autor) Honzy Balabána. Čtu i konečně u nás vydanou Kunderovu knihu Život je jinde, snad bude zopakováním silného čtenářského zážitku z raných osmdesátých let, kdy jsem měl den a noc na přečtení této knihy, tehdy ilegálně půjčené (vydané pouze u Škvoreckého v Kanadě). Teď tolik nespěchám, je moje a leží na nočním stolku. Těším se na Koncert bez básníka Klause Medicka, s tím, co o knize vím. S přípravou inscenace opery Bouře Zdeňka Fibicha pročítám nejen Shakespearův text hry, který je předlohou v konfrontaci s Vrchlického libretem, ale i sekundární literaturu – Kottovy Shakespearovské črty nebo monografii o Fibichovi. Z eseje Martina Hilského o této poslední Shakespearově hře vyplynula potřeba otevřít si Anatomii melancholie Roberta Burtona, nějaké eseje Michela de Montaigne. Tak snad něco z toho dočtu do konce. A to mě na Měsíci autorského čtení zaujal Peter Krištůfek, takže jeho Dom hluchého je také v pořadí. Stejně jako další autorka z MAČ – básnířka Mária Ferunčehová. Její sbírka Ohrožený druh mi byla zapůjčená Jakubem Chrobákem, takže přijde na řadu trochu dříve.

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik): Jan Sokol – Etika, život, instituce. Autora dobře znám ze společného působení ve Federálním shromáždění v letech 1990-1992 a myslím na něho často právě dnes, když se blíží další prezidentské volby. On jednou zkusil kandidovat na prezidenta ČR, ale k mé velké lítosti neúspěšně. A tak si čtu myšlenky člověka, na kterého bych mohl s hrdostí upozorňovat jako na příkladného člověka, myslitele a státníka. Kniha má podtitul Pokus o praktickou filozofii a autor v ní rozebírá realitu a nabízí způsoby myšlení a rozhodování v nejrůznějších životních situacích jedince i společnosti. Poutavým a čtivým způsobem. Doporučuji všem!

Jan Vrabček (malíř): Doporučuji Šatuni od Jurije Mamlejeva. Protože: „To je on! Ruský ezoterismus u vodečky.“

Petr Pazdera Payne (spisovatel): Konečně jsem se dostal ke knize Doba z druhé ruky – konec rudého člověka. Autorkou je běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. Vynikající a otřesné. V knize je zaznamenán autentický pohled jak těch, kteří trpěli v lágrech, ve vězeních, v armádě i v běžném občanském životě, tak těch, kteří až dodnes trpí psychicky zánikem modly sovětské totality. Je to hrůza, jak dokázal být sovětský člověk zaslepen vírou v budoucnost, v imaginární pokrok, ačkoli vše prostupovala zkáza, krutost, zhovadilost, násilí a lež propagandy. Příběhy jsou vyprávěné po rozpadu impéria, jsou zpětným pohledem, ale mají své pokračování i v nové době, procházejí napříč generacemi. Osudy jsou tak naléhavé, že nemohou nevzít u srdce. Vskutku dechberoucí kniha! Poučná pro pochopení mentality současné ruské společnosti. Měla by to být povinná četba především pro ty, co si myslí, že nám od Ruska nehrozí žádné nebezpečí.

Kamil Drabina (kurátor Galerie Langův dům)): Zrovna mám letně rozečteného Timura Vermese – Už je tady zas. Je to aktuální parafráze mocných a toužících po moci. Často se vyjeví podobnost s mocipány z EU, ale i chalífát po něčem touží. A co komunisti? Předběhl jsem čtení náhledem poslední věty: „Všechno nebylo jenom špatné.“ Máme tak zastřenou paměť? Do jaké míry nám vymývají mozky egoisté a jejich přidružení dobroserové? Až to dočtu, snad mi bude jasno (trochu). Pořád doufám.

Petr Šimíček (historik a pedagog): Právě čtu publikaci vydanou Člověkem v tísni Moskva posílá tanky (Československo 1968 – Ukrajina 2014). Redakční tým v čele s Adamem Drdou vytvořil velice silnou knížku vzpomínek lidí na okupaci v roce 1968, doplněnou strhujícími dokumenty. Sesbírané materiály ukazují brutalitu a nelidské počínání okupačních armád, tragické případy úmrtí i zmrzačení našich občanů a dokumentují cynický přístup tehdejších sovětských vůdců k malé zemi, jejíž politici si dovolili reformovat nereformovatelné. Z četby mrazí, stejně jako z vědomí toho, že i přes tento otřesný dějinný zážitek dnes někteří Češi omlouvají agresivní politiku současného Ruska a jeho bezprecedentní porušování mezinárodního práva. Ti, kdo dnes u nás oslavují ruský autoritativní režim, sázejí cíleně na ztrátu národní paměti. Nejen jim přečtení těchto strhujících autentických svědectví vřele doporučuji.

Katarína Szányi (malířka a pedagožka): Carl R. Rogers – Způsob bytí. Psycholog, který pěkně podává svůj způsob přístupu k lidem, práci a životu vůbec. V tuto chvíli je to pro mě velmi inspirativní. Na dovolené jsem četla Ohiyese, Duši indiána, propojilo se mi to i s místem, kde jsem byla, u lesa, krásně jsem si odpočinula.

David Bátor (básník): Vladimír Holan – Na sotnách (1967). Mistrova sbírka z období takzvané poválečné lyriky. K této knize se vracím poněkolikáté. A pořád je to málo.

Miroslav Šnajdr ml. (malíř a pedagog): Je léto, čas setkání s milým přítelem. Čtu námořní dobrodružství Aubreye a Maturina od anglického spisovatele Patricka O´Briana, konkrétně 8. část – Jónská mise. Skvělý vhled do zaniklého mužského světa a lodí, kterým rytmus plavby diktoval oceán a vítr.

Jiří Macháček (šéfredaktor Protimluvu): Zrovna nedávno jsem dočetl básnické knihy Na sever od Bostonu a Cesta, jíž jsem nešel, obě od Roberta Frosta. Po knihách jsem sáhl pod vlivem četby rozhovorů s jiným básníkem, jeho velkým obdivovatelem -Josifem Brodským. Frost je pro mne silný, ale přitom tak americky drsný, vesnicky lokální i univerzální. Třeba v jedné básni píše, jak si mladý chlapec uřeže ruku a nakonec kvůli tomu zemře, ale kolik skvostných chvil, kolik naděje do něho ještě předtím, než ho nakonec nechá zemřít pod rukama doktorů, vloží. Hodně mě zasáhlo, když jsem četl, jak má onen chlapec zdviženou, k nebi ukazující ruku, která je zmrzačená pilou, a přitom říká: „Nedovol, aby mi ji doktor uříz, sestro!“

Jakub Chrobák (básník a pedagog): Jsou to, jak jinak v tomto čase, dvě knihy básní, obě od Miloslava Topinky, tu první vydalo nakladatelství Trigon už v roce 2002 a jmenuje se Trhlina. Druhá je soubor starších básnických knih a veršů z posledních let, jmenuje se podle poslední sbírky Probouzení a vydalo ji na konci loňského roku nakladatelství FRA. V obou knihách jsou koncentrovány velmi silné i přesné obrazy toho, co se s člověkem také může stát, když myslí vážně svůj úkol prozkoumat, kým vlastně je. Obě ale zdobí ještě něco: jsou to krásně udělané knihy, tu krásný výtvarný doprovod „pohlcuje“ celé partie sbírky, tu pauzák ještě zintenzivní dojem něčeho výjimečného. Vynikající verše a krásné věci.

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie PLATO): Letní měsíce se můj čtenářský deníček nese zcela v duchu Josepha Conrada. Sérii, která začala Almayerovým vzdušným zámkem, přerušil pouze Arno Schmidt a jeho Jezerní krajina s Pocahontas (milostný příběh pro dospělé a náročné čtenáře), respektive román britského výtvarného kritika a spisovatele Johna Bergera s kryptickým názvem G (rovněž vlastně milostný, hmmm), jehož české vydání (jak příznačné) skoro nikdo nezaznamenal, a to tu máme takových literárních periodik. Takže jsou to takové epické prázdniny. Že by mi z nějakých důvodů scházely velké příběhy, kde čest, láska, obětování a věrnost ideálům patří k běžné výbavě lidské bytosti? (Pominu možné podezření, že postkoloniální čtení příběhů z cizokrajných zemí není mou silnou stránkou.) A samozřejmě procházím zahraniční odbornou literaturu věnovanou problematice kurátorství a kulturní politiky. Čeští autoři si musejí počkat na podzim.

Kristýna Svidroňová (básnířka): Momentálně mám rozečteno více knížek. Jednak poměrně intimní a odvážnou básnickou prvotinu Kristýny Montagové Příště to nenechat zajít tak daleko a inspirativní publikaci Jak číst literaturu jako profesor od Thomase. C. Fostera.

Martin Strakoš (památkář a kunsthistorik): Právě čtu nesoustavně třetí deník Maxe Frische, výborné zachycení počátku 80. let z pohledu západoněmeckého spisovatele. Dokáže v několika větách podat přesvědčivý obraz doby i osobních prožitků stárnoucího literáta. Do toho míchám Podzim postmodernismu, abych si udělal představu, jak někteří filosofové přemýšlejí o současnosti. A pro dějový spád to prokládám typicky letním čtením, tedy v mém případě detektivkami. Nedávno to byla starší knížka Petera Maye Čtvrtá oběť a o víkendu detektivka Roberta Galbraitha, což je pseudonym J. W. Rowlingové, Ve službách zla o případech detektiva Cormorana Strikea. Galbraith se oproti předchozím dílům rozmělňuje. V případě P. Maye je naopak zřejmé, že se rozepsal. Jeho starší knížky, k nimž patří zmíněný titul, se totiž vyznačují kromě jiného koketováním s červenou knihovnou, zatímco v novějších titulech, vydaných v českém překladu nejdříve (např. Skála), literárně povyrostl. Při čtení si to je dobré uvědomit, protože jinak vzniká představa o spisovateli, který ztrácí schopnost napsat poutavý příběh, i když skutečnost, zdá se, je právě opačná.

Natálie Paterová (básnířka): Jako (skoro)každý student o prázdninách doháním své školní povinnosti z předešlého semestru, tak jsem teď spíš v zajetí „školních“ knih. Co se týče beletrie, jsem znovu uhranuta poetikou polské básnířky Genowefy Jakubowske-Fijałkowske, jejíž nové básně zrovna překládám. A její výbor českých překladů Něžný nůž, který vyšel v nakladatelství Protimluv, mohu doporučovat stále znova. Genowefa je drsná i něžná, mystická i prostá, má mnoho podob a každá z nich jednoduše bere dech.

Hana Puchová (malířka a pedagožka): Dočetla jsem právě detektivku od P. D. Jamesové, rozečtený mám soubor textů Igora Stravinského a váhám mezi další detektivkou a F. S. Fitzgeraldem a jeho románem Něžná je noc.

Marek Pražák (vizuální umělec, hudebník): Georgij Ivanovič Gurdžijev – Pohledy ze skutečného světa. Zaujala mě na tom autentická výpověď mistra a klasika Čtvrté cesty kompatibilní s vedením mistrů v současné době.

Martin Klimeš (kurátor, galerista a výtvarný teoretik): Dočítám Curzio Malaparteho Kaput. Pocit nudy a jistého pohoršení se střídá se silným prožitkem surreálních popisů atmosféry chvil a dnů. Na psacím stole na mne čeká pětisetstránková kniha Jindřicha Vybírala Leopold Bauer – heretik moderní architektury. Říkal jsem si, že to budu mít na léto, ale jeho polovina už je pryč a já se do knihy ještě nepustil. Čas od času listuji a čtu v publikaci Alexe Rosse Zbývá jen hluk s výmluvným podtitulem Naslouchání dvacátému století, a také se tu a tam osvěžuji prohlížením a pročítáním katalogu z výstavy skupiny Fluxus v Praze před desíti roky. Ve večerních hodinách listuji sbírkou Ianus tří tváří Věry Linhartové a její už padesát let starou poezii si dávkuji úsporně, aby mi vydržela a abych i já vydržel. Na zemi se mi válí stohy různých nepřečtených časopisů a katalogů, které hodlám prozkoumat, abych neměl pocit, že mi něco uniklo. A pak se divím, že se těžko dostávám do stavu, ve kterém bych se na chvíle s knihou těšil, jako tomu bývalo zamlada.

Jaroslav Erik Frič (básník a vydavatel): Skutečně „právě teď“ držím v ruce malou knížečku, kterou jsem si nechal vyhledat: Jan Evangelista Purkyně, Nitky z mého života. Též zvaná Výryvky z mého života. Dílo úžasného člověka, jakým J. E. P. byl. Hvězda světové fyziologie a jiných oborů, vynálezce chlapeckých „sirotčinců přírodovědeckých“, tvůrce, který takto psal své vědecké spisy: „Netoliko hlasy lidské působí takové účinky na mysl naši, nýbrž i hlasy veškeré přírody neživoucí i živoucí, burácení vichřice, třesk hromu, hlučení moře, hrčení potůčků, šumění lesů, bzučení hmyzu, zpěv ptačí, řvaní, bučení, říhání, řičení zvěře atd.… Zpěv předcházel hlas lidský, jímž nejprostěji vnitřní hnutí duše se jevilo a příbuzným myslem sdělovalo.“ Tehdy ještě jinak se vlastenectví pěstovalo: „I zalíbilo se mi velice v tomto ústraní českých jasných hlav i českých srdcí.“ Kde jsou? Kde zůstaly? Chtělo by se říci dnes.

Jiří Geršl (hudebník a fotograf): Většinou mám rozečteno více knih najednou a přepínám mezi nimi podle situace a nálady. Tentokrát je to: Paul Polansky – Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná, 1992–1995. Zajímavý pohled zvenčí na česko-romský problém a jednu otevřenou ránu. Nassim Nicholas Taleb – Černá labuť. Jiný pohled na myšlení jako takové. Populární věda – to mám rád. Mika Waltari – Egypťan Sinuhet. Nepotřebuje komentář, čtu podruhé. John Kennedy Toole – Spolčení hlupců. Nepotřebuje komentář, čtu podruhé.

Petr Pěnkava (herec a básník): Rozečtenu mám knihu Pétera Hunčíka Hraničný prípad. První impuls, proč si ji přečíst, byl v tom, že je ve slovenštině, v níž jsem již delší dobu nečetl. Hlavně však kniha zajímavým autobiograficky retrospektivním způsobem líčí dění v slovensko-maďarském pohraničí v prvé půli 20. století i vzájemné soužití mezi Čechy a Slováky. A právě proto, že o těchto vztazích (Slováci – Maďaři – Češi) mám jen kusé informace, sáhl jsem na doporučení kamaráda po této knize. Zároveň čtu Pád rodu Smiřických od Josefa Svátka. Je to oddechovka, ale leccos se v ní dozvím o Smiřických, významném rodu předbělohorského období. Vyrůstal jsem totiž u Smiřic na Královéhradecku, kde jsem i chodil na základku, a vždy si rád doplňuji vzdělání o informace z oblasti, v níž pobývám.

Oskar Mainx (literární vědec): Vodní mlýnky (2003), Dům ani ne k životu (2004) a Němé slavnosti (2006): tři básnické sbírky Petra Špangera. Autora, spjatého se severní Moravou a Slezskem. Navíc, ty drobné básnické knížky se přesně hodí k létu, hlavně ta první představuje přímo letní vytržení. Špangerovy básnické obrázky z Jesenicka (pobýval i na Velké Kraši), kam se s rodinou v polovině 80. let přestěhoval, zachycují onu podivnost a historickou vyprázdněnost regionu, kde „v otrávené vodě hledáš / zlatou třpytku s vlascem / pytlákovy lásky“ (báseň Pohraničí), kde „Z polí jde tma. / Jen na bílá boží muka / ještě svítí slunce.“ (báseň Ves). Petr Španger zemřel na začátku roku 2011. Je dobré si jeho památku připomenout. A nakonec dvě ukázky z knížek Vodní mlýnky a Dům ani ne k životu (obě vyšly ve Welesu).

Duch prázdnin
Duch prázdnin visí
v přísném vzduchu
jak košile klukům z gatí,
na hlavách
listy od lopuchů.

*

OSTRAVA
Ten sedmnáctý dým –
Je nebe.