Public Relations si s albem Sirael ukousli velké sousto, za výsledek se ale stydět nemusí

Při prvním poslechu Sirael na sebe okamžitě strhne pozornost zvuk desky. Zdá se mi to, nebo si kluci nechali smíchat muziku někde venku? Tenhle mohutný, basovější zvuk se hodí spíše k metalu, ale tady to sedí. Pročítám booklet, nic nenacházím. Že by neměli pánové tu slušnost alespoň napsat, kde placku nahráli a kdo jim dělal mastering?

Pátrám po indiciích a mám to – kapela ve svých řadách přechovává zlato. Je jím basista Tomáš Klos, který okrášlil všechny kompozice samply a k tomu je autorem většiny písniček na CD. Že odvedl veškerou zvukařskou práci, už mě nepřekvapuje. Takže teď je mi jasné, že tahle parta to s klasickým nahrávacím studiem asi moc neřeší. Mé nadšení ze zvuku lehce opadá, když nastupuje pěvecká linka.

Public Relations nejsou hoši od Bobří řeky a jdou na to přímo: když pracují s elektronikou, mají k dispozici nejen samply, ale také elektronické bicí (Marek Konečný), s akustikou na city prostě nehrají. Kromě baskytary vás příjemně promasíruje ještě kytara (Jiří Sosik) a k ní už jen zpěv (Jan Comar Ražnok).

Je třeba říct, že členové kapely jsou instrumentálně dobře vybavení a je radost je poslouchat. Všech deset tracků desky (devět řadových + bonus) plyne v příjemně hopsavém rytmu, přistihuji se, že už mi chybí jenom prostor pod pódiem. Písničky sice nepřekvapují nějakými supernápaditými či originálními postupy a riffy, využívají spíše osvědčených receptů, ale vyznačují se po čertech šikovnou tektonikou skladeb i aranžemi (Tomáš Klos).

Pestrý zvukový mix baví od začátku až do konce. Ačkoliv barva hlasu zpěváka mi k drsnosti hudby občas nesedí, nechám se smiřovat jeho výrazovou paletou. Místy opravdu silné pěvecké linky – zvláště v bonusu Platonia, klipovce Hora, nebo v písni Naděje, z hlavy nedostanete. Tohle v kombinaci se srozumitelnými českými texty dělá z alba posluchačsky přístupnou záležitost – jasné sekvence a formální přehlednost písní jsou zapamatovatelné a díky češtině, která je kromě angličtiny vlastní většině textů, z nich navíc dělá zpívatelné kusy.

Při poslechu se na mě valí celá řada asociací k albům některých gigantů a vůbec mi to nevadí! Už při prvních tónech desky v Exit 11:55 na mě dýchlo Prodigy s kultovním rytmickým prvkem z Voodoo People. Ve skladbě Proč pěkné ženy rychle hoří nás zpěvák na konci zaříkává nepřeložitelným zaklínadlem, je to snad Big Boss s kapelou Root v dobách její největší slávy? A ten hudební styl – věřím, že Peter Tägtgren by se nestyděl některé nápady použít v projektu s Pain nebo s Lindemannem.

Ovšem klíčovým prvkem celé desky jsou texty a také booklet alba. Otevřete-li tohle výtvarné dílko Jany Buštíkové, ocitáte se ve světě jako vystřiženém ze science fiction. Ostatně grafika v modrých barvách s obličejem fantaskní ženy obklopené studenými elektronickými spoji tomu okamžitě napovídá.

Spojovacím prvkem všech písní je totiž příběh vyprávěný poslem z budoucnosti o putování jednoho muže – Jana v apokalyptické krajině, jehož osud ovlivnilo setkání s robotickou ženou Sirael. Jméno Sirael, éterické bytosti známé z oblíbeného filmu o císařově pekaři, evokuje také surreální význam. Má poukazovat na hlubší smysl a nadčasovost celého díla, které pro nás má v závěru také vzkaz do budoucnosti – samozřejmě té naší.

Booklet funguje jako bezvadný průvodce a nenudící partner, texty nejsou uvedeny celé, ale pouze jejich části, a to nás nutí dávat pozor a poslouchat, co se bude dít dále. Epický příběh, boj dobra se zlem ústí v růst člověka a jeho životní rozhodnutí (bohužel se nesluší prozradit více).

Nádherná myšlenka, zajímavý koncept. Při poslechu textů se ale nemůžu ubránit pocitu, zda tohle téma nebylo pro kapelu příliš velké sousto. Silný nápad totiž ještě neznamená silný výsledek a bohužel, ani upřímná snaha o hluboké sdělení nemusí garantovat sílu textů.

Je škoda, že na pozadí hudby Public Relations slova vyznívají jaksi nedospěle. Ačkoliv rozumím, co by mělo být linií příběhu, ztrácím se v tom, co nebylo vysloveno. Sdělení tápe v obsahu, vzkaz budoucím generacím, kterým má album gradovat, mi zaniká.

Dokonce si myslím, že kdyby skladby nebyly vsazeny do konceptu, nebo na něm nebyly závislé, zafungovaly by lépe – možná právě proto, že samy o sobě textově koncepční moc nejsou. Nevytěžený poklad. A to je škoda, protože nápad za to stál.

Kvalita hudby Public Relations ovšem s postupem let stoupá vzhůru, a i když je zejména v textové části stále na čem pracovat, lze jejich nový studiový počin ocenit. Bez podpory vydavatelství, pouze se sponzory a s vlastní energií věnovanou hudební vášni ve volném čase není snadné být umělcem.