Ostravský pěvecký zázrak Patricia Janečková: Jako dítě jsem vůbec nemívala trému

Jaké byly vaše začátky a kdo stál u vašich prvních hudebních krůčků?

K hudbě jsem byla vedena odmalička, protože pocházím z hudební rodiny – otec je kontrabasista v Janáčkově filharmonii. Už ve čtyřech mě rodiče přihlásili do sboru, začala jsem zpívat pod odborným vedením, a už tehdy jsem prý prohlásila, že chci být zpěvačkou. Postupně se přidal klavír a taky trochu tanec. Ale zpěv mě držel nejvíc a už mě nikdy nepustí.

Která byla vaše první hudební škola?

To byla Základní umělecká škola Sologubova v Ostravě-Zábřehu, kde jsem zpívala u paní učitelky Nováčkové. V devíti letech jsem přestoupila do Národního divadla moravskoslezského k paní Lence Živocké, takže už od devíti let jsem zpívala ve sboru NDM v různých operách. V jedenácti letech jsem se v divadle dostala i k sólovým rolím, jako například první ze tří chlapců v Kouzelné flétně, kde jsem stála poprvé na jevišti s Evou Dřízgovou, která tehdy zpívala Paminu.

Jaké další zkušenosti jste získala v Národním divadle moravskoslezském?

Zpívala jsem v Kominíčkovi (Hrajeme operu! – Kominíček, autor Benjamin Britten, pozn. autora) hlavní roli Julie, účinkovala jsem v hudebně-dramatické inscenaci Kytice Pavla Helebranda a také ve vánoční hře Jesličky svatého Františka.

V operním studiu NDM jste tedy získala velké zkušenosti a možnost zpívat klasická i moderní díla…

To byl můj start a nejlepší období.

Předpokládám, že o studiu na konzervatoři u vás nebylo pochyb?

Ano. To bylo naprosto jasné.

Vaše studium zpěvu na Janáčkově konzervatoři je spojeno s jednou z nejvýraznějších ostravských sólistek, sopranistkou Evou Dřízgovou-Jirušovou…

Je to tak, ale s Evou Dřízgovou spolupracuji už delším dobu. Tři roky předtím, než jsem nastoupila na konzervatoř, mě učila soukromě, teď se známe šestým rokem.

Jak byste popsala váš vztah?

Je to především vztah kantor-žák se vším respektem, a vždycky to tak bude. Mám ale navíc to obrovské štěstí, že po lidské stránce jsme s Evou Dřízgovou naladěny na stejnou strunu. Je to spřízněná duše, jedna z nejbližších osob v mém životě, moje druhá rodina.

Patricia se svou profesorkou zpěvu Evou Dřízgovou. (Foto: Bellevoice)

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Jeden z těch největších jsem zažila na mezinárodní pěvecké soutěži duchovní hudby v Římě, když jsem se stala absolutní vítězkou Concorso Internazionale Musica Sacra 2014. A pokud se dá považovat za úspěch, že ve třinácti letech jsem natočila své první CD a DVD, pak i to. Tehdy jsem pochopitelně zpívala trochu jinak… Teď bych ráda natočila další CD, které už bude opravdu operní.

Vzpomínám si, jak jste triumfovala také v soutěži Talentmania… To nepovažujete za obrovský úspěch?

To bylo ve dvanácti, ale tam nešlo moc o umění, to byla show. Stala jsem se rázem populární a je pravda, že mi to usnadnilo a urychlilo profesionální kariéru.

Takže vaše představa o dalším směřování je už naprosto jasná?

Příští rok mě čeká maturita a pak bych ráda pokračovala ve studiu zpěvu na Fakultě umění Ostravské univerzity, opět pod pedagogickým vedením paní Dřízgové. Předpokládám, že už během studií se budu prostřednictvím konkurzů ucházet o hostování v některých operních domech. A vedle toho je pro mě důležitá samozřejmě i koncertní činnost, při níž získávám důležité profesionální zkušenosti. Mám nastudovaný poměrně široký koncertní repertoár, nejnověji například Bachovu Kantátu BWV 51 nebo Dvořákovy písně. Ale opera, ta je pro mne nejvíc.

Prozradíte tři své nejoblíbenější skladatele?

V tuto dobu to jsou Wolfgang Amadeus Mozart, Giacomo Puccini a Giuseppe Verdi.

A trojice vašich nejoblíbenějších árií? 

Nejraději mám Sempre libera z La Traviaty, mou oblíbenou árií je Ach, ich fühl´s z Kouzelné flétny a finální scéna z opery Tosca.

Kdo je váš největší pěvecký vzor?

Kromě Evy Dřízgové je to určitě Anna Netrebko a dále Diana Damrau a Edita Gruberová.

Patricie Janečková zahájila rok 2016 s Janáčkovou filharmonií. (Foto: Ivan Korč)

Vzpomínám na váš letošní novoroční koncert s Janáčkovou filharmonií. Působila jste naprosto uvolněně i v těch nejnáročnějších partech. Vy asi nevíte, co je to tréma, že?

Když jsem byla menší, tak jsem vůbec neměla trému. Ve dvanácti jsem zpívání prožívala úplně jinak; jako zábavu, možnost se předvést, a víc jsem neřešila. S postupujícím věkem přichází samozřejmě profesionální zodpovědnost. Jistě, že záleží na tom, o jaké vystoupení se jedná. Velký koncert už znamená velkou trému…

A jak velká tréma byla na novoročním koncertě s Janáčkovou filharmonií?

Tam byla tak strašně moc velká, že si ani nepamatuju ty chvíle bezprostředně před koncertem… Ale v momentě, kdy vstoupím na pódium, tak to ze mě jako zázrakem spadne, a pak už je to dobré.

Jak se vám s Janáčkovou filharmonií zpívalo?

Úplně skvěle, protože jsem na tyto hudebníky už zvyklá. Poprvé mě doprovázeli, když mi bylo jedenáct let, v rámci cyklu koncertů pro začínající mladé talenty. Několikrát jsem s nimi účinkovala i mimo Ostravu. Hodně hráčů filharmonie znám osobně, protože jsem díky otcově profesi v jejich společnosti trávila hodně času.

Co plánujete v nejbližší době? Teď si jistě užíváte prázdnin…

Měla bych sice mít prázdniny, ale před pár dny jsem účinkovala s Filharmonií Bohuslava Martinů a panem dirigentem Vavřínkem na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově ve skvělém programu filmové hudby nazvaném Ennio Morricone a Luboš Fišer. V srpnu jedu s Evou Dřízgovou a jejím manželem, dirigentem Paolem Gattem, do Louvergny, což je populární hudební festival vážné hudby s dlouhou tradicí ve Francii. Budu tam zpívat pod vedením Paola Gatta na pěti koncertech. Těším se na duety s Evou Dřízgovou a s tenoristou Tituszem Tóbiszem a také na opětovné pracovní setkání s vynikajícím Romanem Janálem. Tím, že jsem si vybrala náročný nový program (již zmíněnou Bachovu Kantátu BWV 51 a Verdiho Caro nome z Rigoletta), mám první měsíc prázdnin na to, abych se skladby naučila. Ještě je nemám úplně zažité.

Jak je patrné, že vy žádné prázdniny vlastně neplánujete…

No, ani moc ne. Až koncem srpna budu mít asi trochu volna – plánovat budu až na poslední chvíli.

Když si potřebujete od opery odpočinout, co si pustíte?

Teď jedu na alternativě. Poslouchám třeba kapelu Alt J. Pokud nemám náladu na operní árie, poslouchám kultovní klasiku šedesátých, sedmdesátých let, třeba The Beatles, The Doors, americké hitovky. Taky miluju šansony Edith Piaf a Hany Hegerové. S radostí si často pouštím skladby starých a dobrých Ježka, Wericha, Suchého a Šlitra a baví mě swing Ondřeje Havelky. Někdy mám potřebu zabloudit i do temnějších uliček a pustím si totální rock, rap, ale jenom na chviličku, aby mi to osvěžilo hlavu. A pak zase zpátky do starých kolejí.