S Tomášem Savkou jsem nechtěl hrát, ale pak mi vyrazil dech, říká Miroslav Etzler

Jak se vám hraje Polonius v ostravské inscenaci Hamleta?

Výtečně jako všechno ostatní. Já do něj ale vstoupil především pro ten geniální tandem, který tady je. Protože se skládá z Tomáše Vůjtka, který je v celém divadelním světě velmi respektovaná osobnost, a z režisérky Janky Ryšánek Schmidtové, o níž vím, že vede Divadlo Petra Bezruče a že udělala řadu pozoruhodných představení. Už jenom proto jsem si říkal, že do toho musím za každou cenu vstoupit. A pak tady byl další faktor, a to, že jsem Ostravák, a tak bych měl jednou zkoušet také v Ostravě. A jedním z podstatných faktorů je Honza Fišar, se kterým jsem kamarád, zní to strašně, šestatřicet roků. Vždycky jsem si ho vážil a myslím si, že dnes už patří k legendám činoherního herectví v Ostravě. A proto jsem si říkal, že to spolu tak nějak protančíme, a to se splnilo. Ale o tom, kdo je Polonius, o tom jsem nikdy neuměl moc mluvit. Jsou to niterné věci týmu, který tuto inscenaci realizuje.

Jak dlouho že jste se neviděli s Janem Fišarem?

Pětatřicet roků. Samozřejmě, že jsem jej občas někde zahlédnul, ale kontinuálně jsme se opravdu neviděli tak dlouho. Zní to hrozně, ale je to tak.

Jak se vám hraje s Tomášem Savkou, který ztělesnil hlavní roli? Je pravda, že jste s ním nechtěl být na jednom jevišti?

Řeknu vám to úplně narovinu. Když jsem se dozvěděl, že tam bude Tomáš Savka, tak jsem na první nabídku řekl, že ne. Odmítnul jsem. Prostě jsem řekl, že to dělat nechci. Ale pak se stalo, že jsem to dva dny zvažoval a říkal jsem si, vždyť já toho kluka vlastně vůbec neznám. Chovám se jako vůl, který odsuzuje někoho na základě nějaké mediální podoby, což není úplně fér. Tak jsem si řekl, proč ne, třeba se jenom škodolibě pobavím.

Co bylo dál?

Na první čtené mi vyrazil dech. Čekal jsem nepomádovaného frajírka, ale narazil jsem na pokorného, extrémně pracovitého člověka. Pro mě to byl očistec. Kdyby mi někdo řekl předtím, že to dopadne takhle, tak mu to neuvěřím. Je to přitom jeho první činoherní role. Postavit se s mikroportem a odzpívat árii v muzikálu je jedna věc, ale zahrát komplikovanou roli v blankversu, tak na tom si celá řada herců vylámala zuby, ale on velmi dobře uspěl… V Ostravě je strašně silná herecká komunita, nechci nikoho vynechat, Josef Kaluža, který hraje Laerta, je pro mě zjevení, o Janu Fišarovi jsme mluvili, ovšem kdo je pro mě hvězda tohoto představení, to je Pavla Gajdošíková. Je to mimořádné, bohem políbené dítě, které nemá ve své věkové kategorii v Česku obdobu, je po čertech dobrá, i po Mikuláších.

Polonius a vůbec celý tento Hamlet je velmi tragikomický, obsahuje více humorných scén, než by člověk čekal. Souhlasíte s tím?

Kdysi jsem se setkal ve „Starym Teatrze“ v Krakově s jednou velkou hvězdou polského divadla, režisérem, který mi řekl, že dobré divadlo osciluje mezi kabaretem a tragédií. Zvláštní je, že já si to myslím také. Mám moc rád herce, kteří už mezi námi nejsou. Takovým gigantem mezi nimi byl Václav Voska, což byl herec mastroianniovského typu. Podobně jako Marcello Mastroianni patřil mezi herce, kteří jsou schopni svou figuru ještě komentovat zevnitř. Nehrát jen svou roli, ale vyslovit na ni během představení ještě svůj názor. Myslím si, že shakespearovské tragédie obecně v sobě mají spoustu humoru. Ale protože je má stará angličtina bídná, už nevím, zda je tomu tak i v originále. Nicméně ta tradice v našich překladech tady je, navíc, když si uvědomíme, že každý velký básník Shakespeara překládal. Zvláště v nové vlně reprezentované Martinem Hilským nebo Jiřím Joskem je humor nezastupitelný.

Josef Kaluža a Miroslav Etzler v inscenaci Hamlet. (Foto: Petr Kiška)

Rád bych se ještě vrátil k vaší koncepci Polonia, přijde mi nehumornější postavou celé hry…

Adaptace Hamleta, kterou děláme, je o padesát stran kratší, tudíž každá postava včetně Hamleta došla dost razantního zkrácení. Polonia jsme se snažili vytvořit bohužel na velmi malých kouscích jako hodně krutého a nekompromisního chlapa a zároveň jako milujícího otce. Přes jistý druh servility vůči královskému páru je schopen obětovat to nejcennější, co má. A dnes celá řada mocných, nejen králů, ale především politiků je vlastně směšných.

Nemyslím si, že váš Polonius je směšná figura, naopak mi přijde, že jej hrajete s výrazným nadhledem.

Dovedete si představit, že je to člověk, který nekompromisním způsobem obětuje svou dceru? Nebude to přece jen málo, jsem více pesimista než optimista a jsem přesvědčen o tom, že i ti největší démoni, myslím lidští démoni, mají v sobě něco dobrého.

Každopádně váš Polonius je jednou z nejvtipněji podaných postav v celé inscenaci.

Ono jich tam ale moc vtipných není, kromě hrobníků, ale když to vezmete jen čistě textově, tak tam ten humor prostě je. Buď je to psychopat, anebo šašek. Honza Fišar říkal, že Hamlet je něco jako Bible, ale já bych to až tak nepřeceňoval. Nemyslím si to, ale to nic nemění na tom, že Hamlet je dobře napsaná hra, kterých je moc, v jejím spektru je všechno, láska, nenávist, msta, odpuštění, to holt dobré hry v sobě nesou, myslím si, že celá antická dramaturgie je fenomenální, takže bych Hamleta tak moc nepřeceňoval.

Jste rodem Ostravák, takže předpokládám, že Slezskoostravský hrad znáte z minulosti..

Jo, je to tak. Když mi bylo asi deset let, chodil jsem tam s bratrem hledat poklad. To ovšem tento hrad nevypadal zdaleka tak jako dnes. Byla to ruina, a jelikož jsme byli chudá rodina, měli jsme zbožné přání, že tady najdeme poklad a že se nám povede lépe. Že bude na víc lízátek, bonbonů a autíček, protože na Černé louce jezdila taková ta elektro auta s drátem nahoře. Ale nenašli jsme nic. Když jsem se tady teď měl možnost vrátit, tak jsem si říkal: Slezskoostravský hrade, teď se ti pomstím.

Miroslav Etzler a Pavla Gajdošíková. (Foto: Petr Kiška)

Co vám běželo hlavou, když včera při začátku představení začalo vytrvale dvacet minut pršet?

Nehraju poprvé pod širým nebem, takže to znám a myslím, že včerejší déšť byl milosrdný. Spíš to bylo takové pohlazení. Zažil jsem i slotu, extrémní lijavec v divadle Ungelt, herci byli krytí, ale diváci ne, a když to vypadalo tak, že Pánbůh lije džbery, tak jsme se zeptali publika, jestli nechce hru přerušit, a bylo nám striktně řečeno, že ne. Tato představení pod širým nebem mají své kouzlo, už jsem zažil i nálety včel, to jsem dostal i žihadlo do jazyku. Chvilku jsem šišlal, ale pak to zmizelo a bylo to v pohodě.

Takže dvacetiminutový déšť v Ostravě, to pro vás byla vyloženě balada?

To nebylo nic, mohl přijít hurikán, ten by se navíc k Hamletovi hodil (úsměv).

Jak trávíte celé druhé dějství, když už nejste na scéně?

Tady vzadu je takový stůl, říkáme mu klub mrtvých, tam se scházíme. Já umřu jako první, pak do věčných lovišť odchází Jan Fišar, za krátkou chvíli za námi přijde Pavla Gajdošíková. My si máme pořád o čem povídat. Hodně vzpomínáme. To, že jsem šel k divadlu, za to může ostravská činohra. Za slavné éry Jana Kačera tady bylo jedno představení lepší než druhé. Šel jsem na školu studovat divadlo za mým idolem, kterým je Stanislav Šárský. On je tím impulsem, proč jsem chtěl divadlo dělat. Dnes bude v hledišti, o to více je to zajímavé, že jedna z jeho posledních rolí je právě Polonius v Olomouckém divadle. Trošku se bojím, že bude mít nějaké herecké připomínky (smích).

Pan Šárský se ale na rozdíl od vás bohužel vyhýbá novinářům…

Já se jim také vyhýbám, ale tady mě poprosili, abych byl vstřícnější. Úroveň novinářů je prachbídná, za posledních deset let jsem dal tak šest rozhovorů. Upřímně řečeno, novináře také nemám v lásce. Není zvykem, že novinář přijde připraven a ví něco více k tématu.

Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány?

Dokončil jsem pokračování seriálu Cirkus Bukowski, s Jirkou Strachem pokračování Labyrintu, spolupracuji na filmu o legendárním horolezci Joskovi Smítkovi, kde hraji malíře Brázdu, a mimo jiné pracuji na výsostně zajímavé inscenaci s Jurajem Herzem. V pondělí odjíždíme s Hamletem do Prahy, jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit hledání jeho tvaru. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká jiná produkce, která by jej dokázala inscenovat za devatenáct zkoušek. Ostrava má velmi kultivovaného diváka. Kde je větší žízeň, tam se více pije. Pro mě je největší česká zpěvačka Věra Špinarová, ale rekrutuje se tady celá řada vynikajících básníků, herců, zpěváků. V Praze je divadel moc, tam se chodí na ksichty, kdežto tady je to trochu jinak.