Inspiraci pro postavu Pulce jsem našel v ostravské hospodě, říká herec Šimon Krupa

Komorní scéna Aréna má svou poetikou blízko k německým autorům. Nedávno jste navštívili Berlín, abyste před tamějším publikem uvedli drama Slyšení, což je pro Němce nepříliš lichotivé téma. Jaký byl Berlín?

Děsil jsem se toho, že půjde o kompletně německé publikum, ale nakonec jich byla asi čtvrtina. Jinak přišla spousta Čechů nebo jejich potomků. Velmi vnímavé publikum. Němci to brali dobře, reagovali tam, kde měli. Starší dámy nám říkaly, že jsou nadšené, jakým způsobem se dá hrát o takových vážných věcech. Berlín jsem navštívil poprvé.  Je to obrovské multikulturní město, které má asi 3,5 miliónů obyvatel. Všichni umí anglicky. Klidně bych si tam dokázal představit žít dva, tři roky. Třída Unter den Linden, to je něco jako naše Nádražní, ale tisícinásobně větší.

Jaká byla cesta, měli jste možnost poznat blíže německé divadlo?

Cesta byla úmorná, jeli jsme autobusem. Byli jsme rozjařeni, ale ne zase moc, nechtěli jsme vyděsit řidiče, na cestě zpátky už byl ledově klidný (usměv). Když jsme měli volno, půjčili jsme si kola a vyjeli po památkách. Poznat německé divadlo nám časově nevycházelo, ale mám to ještě v plánu.  Dát si třeba divadlo jako Schaubühne nebo Maxim Gorky Theater.

Ladislav Klíma napsal řadu textů, mimo jiné i Putování slepého hada za pravdou, s německým kolegou…

To ano, je to taková vykloubená bajka. Ten text mi, zejména v prvních momentech, silně připomínal Krále Ubu. Mám rád také Klímovo romaneto Utrpení knížete Sternenhocha.

A Lidská tragikomedie?

Původní verzi jsem neviděl, ani jinou. Na Divadlo v Dlouhé, která teď Lidskou tragikomedii také uvádí, jsem nešel. Text jsem četl, ale až poté, co jsem se dověděl, že to budeme dělat.

A jaký je tvůj názor na tento text?

Do jisté míry je to v plném rozsahu dramatického textu poměrně nehratelná hra, vlastně pro svou velikost a obrovské textové  plochy. Myslím si, že ta verze, kterou hrajeme, je proškrtaná s citem a není ochuzena o filozofické pasáže.

Jak se ti Klíma hraje?

Jsou typy textu, které vás vedou jasně po situaci, kdežto zde bylo těžké celou tu situaci umyslet, už jenom proto, že mi bude 27 let a tady jsou hned tři svébytná jednání – aktovky. Bylo poměrně komplikované v postavě umyslet všechny časové skoky.

Prakticky vzato, máš zažitou první třetinu. Jaký jsi byl maturant?

V tom je to výborné, protože to známe všichni. Aniž si to uvědomujeme, nebo ne, tak přece všichni procházíme tím pocitem. Když uděláme tuto zkoušku dospělosti, tak si říkáme: Tak, a teď to nandám světu. Podle toho, kdo má více štěstí. Klíma byl nemilosrdný ke všem, dostaneme pár facek a začneme s tím něco dělat, anebo nás to položí. Myslím si, že v tom je veliký kus pravdy. Hlavně ta věta, že když po letech potká člověk lidi, kteří v mládí vzbuzovali ty největší naděje, tak žasne. Také se mi to stalo, ani nemusí jít o spolužáky.

Šimon Krupa (druhý zleva) v lidské tragikomedii. (Foto: R. Polášek)

Vidíš tady spojitost: Klíma – Brecht – Trakl? Kromě toho že jsi byl do jejich inscenací obsazen…

Expresionismus, Klíma, Trakl, Brecht, to je dost velký oblouk, ale v něčem je to složitější. Brecht s Klímou byli více myslitelé, Trakl se polovinou svého života ufetovával a utápěl ve svých incestních problémech se sestrou. Samozřejmě v Traklovi moc naděje není, když se podíváme na Lidskou tragikomedii, tak si řekneme, že jsme tady všichni idioti a moc východisek nám taktéž nezbývá. Do toho Brecht…

A Klíma?

Krásný je tady jazyk, na kterém to stojí. Rakousko-uherská čeština je velmi básnická a velmi krásná. Proto se to tak těžce uvádí do chodu, text vás nevede po situaci. Je třeba k té klímovské poetice  hledat klíč.

Na co se nejvíce soustředíš? A co tam vlastně pijete?

Když mám nástup před představením, tak si dám kafe. Ale v Tragikomedii se na jevišti servíruje nealkoholické pivo. A musím z osobní zkušenosti říct, že chutná strašně, navíc je hodně močopudné, naštěstí tam mám místa, kdy mohu v případě potřeby pokojně odejít na záchod.

Jak pochopit Klímu?

O to se dost dlouho přou generace filozofů. Ale v prostoru Klímy-dramatika má herec na pomoc dramaturga a režiséra.

Ale jak proniknout k jeho stavům? Co třeba jeho Vlastní životopis?

Chápu to a připadá mi to akceptovatelné. Navíc je tady ta jeho vlastní zkušenost obsažená ve větě: Po neúspěchu stát se bohem následuje provizorní návrat k lidskému. A jak říká jeden už nežijící kreslíř z Charlie Hebdo: Člověk musí znát všechno a zbytek si domyslet. Naštěstí jeviště není reálný život.

Klíma nekecal, zkoušel svou filozofii na vlastní kůži…

Odjinud a Pulec, ti dávají Klímu dohromady. Ale jsou to divadelní postavy, jenom prostředek, který svou magií toto vypráví.

Klíma tím žil, píše o své vlastní zkušenosti, a najednou přijdou herci, kteří tímto neprošli.

Ale tady se dostáváme na hranu, aby to tak mohlo být, jak říkáš, tak by muselo jít o happening nebo časosběrný divadelní dokument, či co.

Jaké to je, setkat se s autorem, který žil v souladu s tím, co tvrdil? Jako herci máte vstoupit do jeho řeky. Jak vypadá třeba studium takovéto postavy?

Skrze situaci, svou fýzis a své zkušenosti se z toho musí herec snažit vytáhnout jistou esenci. Pavel Landovský říkal, že pro něj je důležité slyšet hlas autora. Je to konglomerát a snažíme si spoustu věcí představit a co nejzodpovědněji se do nich vcítit. Obrovské shrnutí toho, co je tady marné, aby to proběhlo, i když mi k tomu chybí třeba 50 let. Byla to těžká, intenzivní práce.

Jak to tedy je, má Klíma ve svých pokusech o zbožštění pravdu?

V Baalovi je nádherná věta. Když se jej někdo v chudobinci ptá, jestli věří v boha, tak on odpovídá: Vždycky jsem věřil v sebe, ale člověk se může stát i ateistou. Takže asi takhle. V Klímovi je navíc krásný prostor pro zkratku, někde skončíme, nevíme, pak teprve vidíme, k čemu to došlo.

Šimon Krupa (zcela vlevo) jako Pulec. (Foto: Roman Polášek)

Jak to zvládáš fyzicky a kde jsi čerpal inspiraci pro další herecké proměny Pulce? V jistých částech inscenace jsi v podstatě k nepoznání.

Fyzicky jsem mladý, křepčící, tak to první dějství neřeším. Co se týče další inspirace, tak přiznávám, že jsem chodil do nonstopů, kde jsem hledal inspiraci pro tyto typy. Hospody jsou docela inspirativní, co si budeme povídat. Díval jsem se i po ostravských bezdomovcích, kolem Hlavního nádraží. Je tam spousta podivných typů. Ale stařičkou verzi pana Pulce jsem našel v Televizním klubu, kde vyhrává každý večer parta strýců, kteří tam hrajou a džemujou. Byl to pán, tak kolem 70 let, a já si najednou říkal, že má něco v sobě. A jak je napsáno v dějství druhém, Pulec je téměř k nepoznání. Chtěli jsme, aby to nebylo pouze legrační, proto ty vousy. Marta Roszkopfová mi říkala, že to je asi v tom vedru strašně nepříjemné, ale jako houmlesák jsem k nepoznání.

Co prázdniny, chystáš se na ně pracovně?

Zrušil jsem všechny pracovní plány, chtěl jsem do Santiaga di Compostella, ale kamarádi mi to rozmluvili, že to zrovna v prázdninovou dobu není nejlepší nápad. Uberu ze svých plánů, stejně jako Klíma ze svého zbožštění, a dám si túru po Česku. Pak, kdo ví, pobyl bych rád sám se sebou, v přírodě a mezi památkami.