Do mateřské školky jsem nechodil, řekl Robert Fulghum. Tleskali mu jako popové hvězdě

Účastníci se s populárním autorem mohli setkat na dvou místech. Nejprve to bylo v pátek v Gongu, který byl beznadějně zarezervován, takže stovky zvědavců zůstaly neuspokojeny. Na druhý den se pak konal moderovaný rozhovor na téma Vše, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, což je parafráze jeho knižní prvotiny v češtině vydané jako Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Sál nazvaný Global Forum v prostoru Dolu Hlubina byl i v sobotu beznadějně obsazen, ale trpěliví zájemci se do přeplněné místnosti vešli bočním vchodem, sice na stojáka, ale přesto.

Forma rozhovoru byla zvláštní na první pohled, moderátor s autorem vedli plynulý dialog, který byl simultánně překládán nikoliv ústní, ale písemnou formou v podobě živě psaného textu pod velkoplošnou obrazovkou na čelní stěně. Zajímavá forma si vyžádala od neanglofonních diváků i krkolomné výkony, protože v průzoru stojících, nikoliv už sedících návštěvníků, stály hned čtyři ocelové sloupy, jak na potvoru zakrývající fragmenty textu.

Ani ty ovšem nepokazily jedinečnou atmosféru zvláštního setkání, které trvalo jen hodinu a nezbyl v něm žádný prostor pro dotazy publika, ačkoliv právě ono samo bylo významným předmětem zájmu Fulghuma.

Z přednášky Roberta Fulghuma. (Foto: Michal Berger)

Hodina není mnoho a novátorský systém tlumočení umožnil svým způsobem ušetřit cenné minuty. Informace pronesené v dialogu, který se v případě Fulghuma v podstatě sléval do písemného monologu, překvapily svou otevřeností a bezprostředností, stejně jako samotný autor, který potěšil svým nenuceným humorem. Zabrousil do svého dětství, rodného Texasu, vyznal se z lásky k češství, obdivu k Cimrmanovi a pobavil tím, jak se naučil polku, kterou zaměnil za texaský tanec.

Jaká byla tedy jeho mateřská školka? Překvapivě žádná. „Měli byste vědět, že jsem začal chodit až do 1. třídy, protože jsem už uměl číst. Jsou určité věci, které se můžete učit doma. Jsou věci, které potřebujete znát, abyste patřili do civilizované společnosti, to jsem chtěl říci názvem své knihy. K těm základům patří například uklízet po sobě. Když se zamyslíte nad Colours of Ostrava a nad Meltingpotem, tak je důležité všechno uklízet. Vypijete pivo, měli byste mít jeden kelímek na celý festival a pak kelímek dát do tříděného odpadu, a to by mělo vycházet z toho, co jsme se naučili jako děti, nedělat binec,“ vysvětlil sympatický bělovlasý muž.

Jeho imaginace pramení ze světa jedináčka. V Texasu si vytvořil svůj vlastní svět pramenící z nedokonalé rodiny. „Vyrostl jsem v dysfunkční rodině, otec nechtěl děti, matka nebyla moc šťastná, a tak jako dítě jsem byl dost osamělý. Samotář. A teď jsem rád, že jsem mezi lidmi a těší mě mezi nimi být, ale jinak jsem zase rád, když můžu být sám,“ prozradil Fulghum.

Jeho vztah k Čechům, a rovněž k Ostravě a Colours je jedinečný. „Přivezu si fotografie Čechů v Ostravě v jednu deštivou sobotu. Musím na ně myslet, protože jsou pro mě reální. Je to jako když čtou mé knihy a vybavují si mě s černou košili a puntíkovaným šátkem. Řeknete si, on byl reálný, a to je pro mě důležité,“ vysvětlil narážeje na svůj večerní oděv.

Na Česku jej přitahuje vzájemné porozumění. „Chápu vaši temnou historii, válku, utlačování, ideologie, ale přežili jste to. Prožili jste velmi temné časy. Spousta lidí o tom vážně uvažuje, ale Češi se také umí bavit. Kombinace toho, jak přemýšlíte a umíte se odvázat, to je pozoruhodná kombinace, proto funguje tento festival. Je tu muzika a já dokonce dostanu zdarma pivo, kolik chci a zároveň mohu přemýšlet o významných věcech.“

Lidé naslouchají přednášce Roberta Fulghuma. (Foto: Michal Berger)

Češi si jej získali, na rozdíl třeba od Poláků, hlavně tím, že mísí vážné a humorné. „To odpovídá české mentalitě. Vy jste moji lidi. A já jsem tedy vlastně váš,“ usmíval se na dychtivě naslouchající publikum. O Česku se dověděl už jako malé dítě. „Vyrůstal jsem v Texasu, kde bylo hodně přistěhovalců z Česka, s otcem jsme chodili kupovat uzené, chleba, koláče a české pivo. Když jsem byl starší, rád jsem tancoval. Naučil jsem se tančit na hudbu, o které jsem si myslel, že je texaská, raz, dva, tři, raz, dva, tři a když jsem přijel podruhé do Česka, tak jsem šel na folkařský festival a byli tam lidé, kteří tam tancovali, a já jsem si řekl – oni znají texaskou hudbu. Tak jsem tancoval polku a valčík. A říkal jsem – kde jste se to naučili?,“ pobavil svým humorem celý sál.

Ideálním ztělesněním češství a svobodomyslnosti je pro Fulghuma Jára Cimrman, je mu totiž blízká jeho sebereflexe. „Vyrůstal jsem s imaginárními kamarády a přijet do země, kde celý národ má imaginárního hrdinu, to bylo něco. Buď jste takoví podivíni jako já nebo si zkrátka rozumíme. Ale když to povím vážně, tak Cimrman, aby byl důležitý pro kulturu, tak v kultuře musí existovat imaginace a smysl pro humor. Lidi se musí umět smát sami sobě. A takoví lidé, kteří mají navíc fantazii, to jsou důležití lidé. V Texasu se lidé berou strašně vážně. My jsme hrozně důležití lidé. S námi není sranda. Proto už v Texasu nežiju.“

A co považuje Robert Fulghum za své poslání, kromě psaní? „Hlavní je neškodit. A uvědomuju si svou schopnost škodit. Můžu být nezdvořilý, nepříjemný, ale mou prioritou je neškodit. A druhá věc, podle které řídím svůj život, je laskavost. Já jsem nikdy nelitoval v životě velkomyslnosti. Často jsem litoval, když jsem velkomyslný nebyl. Snažím se být štědrý. V každé situaci je příležitost. Vždycky je něco, co se dá nějak využít,“ byla jedna ze závěrečných sentencí Roberta Fulghuma.

Publikum, které napjatě naslouchalo a rozhodně se v sále neschovávalo pouze před deštěm, odměnilo svého guru hlasitým pokřikem a ovacemi ve stoje, jako popovou hvězdu na hlavní scéně. Robert Fulghum tak mohl spokojeně přikročit k druhé části svého programu, kterým byla autogramiáda ve vedlejším sále.