Colours 2016 podruhé: Konečně všechny barvy hudby v plné kráse

Vyberu jen střepy z toho, co mi utkvělo v paměti. Střepy, které se zabořily hluboko pod kůži. První silný zážitek včerejšího dne byli Noisy Pots na Arcelor Mittal Stage. Na Colours lze zažít spoustu energických vystoupení, kdy vizuální projev strhává víc než samotná muzika. V případě Noisy Pots tomu bylo přesně naopak. Dva perkusionisté a skladatel a klavírista Michal Šupák ukázali, že i ta instrumentálně nejnáročnější hudba se může podat elegantně a lehounce jako vánek. Noisy Pots a jejich bubnování na vše, co vydává nějaký zvuk, ukázali, jak se hraje tanečně zaměřená a přesto neuvěřitelně barevná a rytmicky dokonalá hudba.

Italská skupina Kalácsima otevřela program na hlavní scéně. (Foto: Aleš Honus)

Ve stejný čas se představily na dvou scénách italská Kaláscima a čeští Dalekko. Zatímco Italové do svého spontánního muzikantského projevu vstřebali všechny možné vlivy od ska přes turecké lidovky až po pravou italskou sicilianu, Dalekko zahráli intimní, introspektivní set, který asocioval hudebně i pěvecky Priessnitz, ale zvukově byl dál a textově byl nádherně poetický.

Na Agrofert Fresh Stage se posléze zjevil křehký písničkář Fissmoll s kapelou. Jeho nádherný zpěv povýšila hebká kytarová práce jak frontmana, tak kytaristy, který v oldfieldovském soundu uhranul posluchače svými linkami. Také na Full Moon Stage se daly vidět a slyšet věci. Scéna, která se vyznačuje už od svého vzniku tím nejoriginálnějším na Coloursech, představila v šest hodin rapera Roberta Piernikowského, který se svým dýdžejem a zvukovým umělcem 1988 hraje v duu pod názvem Syny. Jejich znepokojivá, industriálně rozmáchlá hudba byla krásným kontrastem ke všemu, co dosud na festivalu zaznělo.

Vystoupení Aurory bylo plné emocí. (Foto: Aleš Honus)

Pokud se dá hovořit vážně o andělech, pak se řeč bezpochyby stočí na Auroru, jejíž vystoupení na hlavní scéně patřilo k těm nejpovedenějším koncertům napříč historií Colours. Úžasně éterická Aurora zpívala báječně, její impulzivní gestikulace a kvalita hudby se šířila prostorem s přesvědčivostí a současně nenucenou přirozeností. Aurora dokonce rozplakala publikum během neuvěřitelně emotivní písně Take Me Home, po které se rozběhla směrem k divákům a objala ženu, která držela transparent s nápisem „Obejmi mě“.

Suzanne Sundfor během koncertu. (Foto: Aleš Honus)

Také další písničkářka Susanne Sundfor představila svůj originální elektro folkový projev v tom nejlepším, vizuálně žhavém světle. Sundfor si přišla dokonce poslechnout Aurora, která její vystoupení prožívala velmi osobně. Výčet skvělých zpěvaček by nebyl kompletní, kdybych se nezmínil o kapele Veena, jejíž zpěvačka na Fool Moon Stage dokázala, že svým barevně jedinečným hlasem dokáže dělat divy.

Zpěvačka Aurora (vlevo) mezi publikem na koncertu Suzanne Sundfor. (Foto: Aleš Honus)

Mezitím se setmělo a to byla ta pravá chvíle pro Anohni. Byla to chvíle vymodlená, protože trvalo celý věk, než se po projekci tančící Naomi Campbell na pódiu objevily setmělé tři postavy a rozezněly Colours temně palčivou zpovědí, která bolí, děsí i imponuje. Čekání na jeden z nejpodmanivějších hlasů planety se ale vyplatilo. Vizuálně i hudebně byl jejich koncert jedním z nejsugestivnějších vůbec

Koncert Anohni provázely sugestivní projekce tváří žen. (Foto: Aleš Honus)

Na Fool Moon Stage rozpoutali opravdové grindové peklo Zu. Trojice muzikantů udělala radost všem, kteří se nebojí rozklenout se mezi hudbou Death Chucka Schuldinera až po groovy srovnatelné s Rage Against The Machine. Zvukové běsnění i rytmické spletitosti Zu jsou jen zdánlivě chaotické. V jejich hudbě se skrývá těžko uchopitelný, přesto jasný a zřetelný řád.

Populární Of Monsters and Men, nebo Kittchen a jeho znepokojivý výlet na Mars? U mně osobně to vyhrál Kittchen a jeho hudební ztvárnění legendárního dánského filmu A Trip To Mars. Kittchen pojal futuristicky fantazijní expedici originálně. Nejen hudba, ale také jeho sugestivní komentování děje, které se zarylo do duše spárem dravce. Viděl jsem mnoho podobných projektů počínaje Vladimírem Václavkem či excelentního zhudebnění filmu Utrpení panny Orleánské litevským géniem Bronislavem Kutavičiusem v brilantním podání orchestru Berg. Kittchen vytvořil mezi obrazem a diváky pevně vyklenutý hudební most. Neuvěřitelně hluboké pochopení, obnaženost v podobě sebeobviňujících otázek, které si nelze při zhlédnutí filmu nepoložit, to jsou věci, které Kittchen udělal jedinečně a nově.

Colours of Ostrava svým druhým dnem potvrdily svůj status něčeho naprosto jedinečného na české hudební scéně. Stačilo jen mít chuť hledat a objevovat.