Dcera někdejšího ministra kultury Pavla Dostálová provádí turisty v Lednici a bude hrát na Colours
12.7.2016 09:17 Martin Jiroušek Divadlo Rozhovor
Do nejlepšího divadla v Česku, Komorní scény Aréna, se mladá herečka Pavla Dostálová přidala už před dvěma a půl roky. Nejprve ještě během studií na DAMU debutovala v komedii Podivuhodné příběhy Julie a Nataši. Dnes se dcera někdejšího ministra kultury Pavla Dostála objevuje v těch nejlepších kusech jako jsou Lidská tragikomedie nebo oceňovaná Ruská zavařenina. A právě v této inscenaci vystoupí během Colours of Ostrava v obřím Gongu, kde se tato inscenace bude poprvé hrát pro neuvěřitelných 1500 diváků.
Herečka Pavla Dostálová je dcerou exministra Pavla Dostála.
Foto: Komorní scéna Aréna
Kdo vás učil a jakou radu jste od něj dostala do života?
Studovala jsem DAMU a vedoucím mého ročníku byl Daniel Hrbek a herečtí pedagogové Tomáš Töpfer, Tomáš Pavelka a Apolena Veldová. Pamatuji si, že pan Töpfer říkával „Krále hrají poddaní“ a Tomáš Pavelka mi v bezradné fázi poradil (spíše s nadsázkou): „Rychle, pomalu, nahlas, potichu a je to“.
Jak si zvykáte na Ostravu?
Těžko se mi to říká v rozhovoru pro médium, které je ostravské, ale špatně. Jsem z historického města Olomouc, takže Ostrava mi není svým vzezřením až tak blízká. Neznám ji ovšem zas tak dobře, takže nechci vynášet soudy, ale zatím je nás vztah spíše pracovního rázu.
Máte tady nějaká oblíbená místa?
Jsem pejskař, takže se moc ráda pohybuji kolem řeky.
Zaskakujete za Petru Kocmanovou v Ruské zavařenině, která bude uvedena na divadelní scéně v Gongu v rámci Colours of Ostrava. Vejde se tam až 1500 lidí, jak se na ten dav lidí těšíte? To už nebude žádná komorní scéna…
Nikdy jsem tam nebyla, ale 1500 míst je ohromné číslo. Nehrála jsem nikdy pro tolik lidí, proto se moc těším. Ale bojím se technické stránky. Nemám velkou zkušenost s porty.
Jak jste se vůbec dostala k divadlu?
Tatínek byl dramatik a režisér, později také ministr kultury. Vyprávěl mi různé příběhy, vymýšlel své pohádky, hrál se mnou doma scénky. Vztah k divadlu mi vytvořil on. Ovšem do dramatického kroužku, kde jsem se nějakým způsobem divadla dotkla osobně, mě přihlásila maminka. Nechtěla mít ze mě herečku, udělala to proto, abych se nebála komunikovat, mluvit před lidmi a pracovala v kolektivu. Tatínek mě později brával na různé představení v Praze, na předávání Českých lvů, kde jsem potkala spoustu inspirativních lidí. Ráda vzpomínám na setkání s panem Karlem Kachyňou nebo na zážitky s panem Havlem.
Znala jste Komorní scénu Aréna ještě před tím, než jste v ní začala hrát?
Komorní scénu Aréna jsem znala jen velmi málo, spíše z doslechu. Po herectví jsem ještě studovala režii, ale když byl vyhlášen konkurz do Arény na novou herečku, řekla jsem si, že to zkusím, a kupodivu to vyšlo. Na první roli Nataši velmi ráda vzpomínám. Holka v mém věku, která neví co se sebou. Mě velmi blízké téma. Navíc to byla inscenace, ve které se během představení věci vyvíjely, vznikaly nové komické situace, dalo se improvizovat. To si například nyní u Shakespeara nedovolím.
Jak se vám zkoušela poslední inscenace sezóny Klímova Lidská tragikomedie?
Až do posledního dne jsme měla nohu v dlaze, což bylo stresující samo o sobě. Hledali jsme, jak to elegantně vyřešit. Naštěstí mi dlahu den před premiérou sundali, takže krom kulhání se vše hrálo tak, jak bylo zprvu nazkoušené.
Jak se tedy díváte na texty Ladislav Klímy?
Když jsem hru četla, přišel mi jazyk velmi složitý. Ale kolegové, kteří hrají hlavní role, umí ten text přednést tak, že je srozumitelný a promlouvá i k současnému divákovi. Taky jsem dllouho tápala, co touto hrou chceme říct. Je to o tom, že vždy dopadneme špatně? A proč tak těžké téma, nebylo jich už přespříliš? Během zkoušení jsem se přesvědčila, že jsem hru poprvé v podstatě špatně přečetla a že i na těžké téma se dá dívat s nadhledem. Také jsem měla možnost se o Tragikomedii bavit s Miloslavem Maršálkem, který byl v obsazení té legendární verze Lidské tragikomedie z HaDivadla. I on vzpomínal, jak to bylo hezké a zábavné.
Jaké máte plány na prázdniny, budete odpočívat?
Budu si je užívat absolutně nedivadelně. Už čtrnáct let je to u mě stejné. Měsíc, někdy dva, provádím na zámku v Lednici na Moravě. Děláme tam noční prohlídky, což je jediná divadelní věc, kterou v létě dělám. V jednotlivých místnostech zámku se odehrávají scénky, které loni vyprávěly českou historii trochu jinak. Letos si bereme na paškál Bibli. Netypické, ale Černou paní mají na každém zámku, ne?
A nějaké příhody se zámeckými strašidly nemáte?
Mám, ale nerada o nich mluvím, protože se tomu jen těžko věří. Po domácku našemu strašidlu říkáme Hilda. Netvrdím, že jde přímo o strašidlo, ale jsou to věci, které jen těžko rozumem vysvětlíte. Možná někdo chytřejší by to zvládl.
Přemýšlela jste o tom, co byste dělala, kdybyste nemohla být herečkou?
Chtěla bych být výtvarnice nebo vytvářet animované filmy. Bohužel na to ale nemám sebemenší vlohy. Ovšem tahle práce mě fascinuje, například dílo Jana Švankmajera. Ale já jsem ráda u divadla. Líbí se mi způsob, jakým tam lidi přemýšlí a komunikují, jsou i více haptičtí než je obvyklé. Navíc herci v Aréně jsou skvělí a člověk se od nich může neustále něco učit.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.