MAČ 2016: Vůjtek četl ze Smíření, Španěl zkusil ptáčka a z hlubin noci se vynořili Hnát i Andrássy

Pořadatelé ostravské části mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení si dali zvláštní úkol. Prvnímu španělskému hostu, který usedl na scéně klubu Les ve Střelniční ulici, se rozhodli prakticky vysvětlit, co je to španělský ptáček. Ještě než autor detektivních bestsellerů Domingo Villar začal diváky vtahovat do napínavé zápletky, kterou řeší románový inspektor Leo Caldas, přiletěl před něho talíř se španělským ptáčkem a rýží. A po další hodině a půl talíř s moravským vrabcem, knedlíkem a zelím.

Číšníka přitom sehrál Petr Pěnkava z Těšínského divadla, přičemž tahle scénka měla španělského spisovatele přivést k absurdnímu zážitku z Česka v duchu nejlepších mystifikací Jaroslava Haška nebo Járy Cimrmana. Aby doma v Madridu vyprávěl, že Češi se prostě živí převážně ptáky, přičemž často se po ptácích i jmenují.

Domingo Villar si pochutnává na španělském ptáčkovi. (Foto: Jan Baka)

Na sklenku kdysi tak oblíbeného místního vína Ostravský kahan naštěstí nedošlo, neboť taková ochutnávka by skončila mezinárodní ostudou. Villar je totiž od dětství spojen s vinařstvím a ve Španělsku je i vyhlášeným gastronomickým kritikem, takže k ostravskému ptáčku a vrabci se určitě vyjádří v nějakém prestižním španělském listu. A dost možná i v nějakém menšinovém časopise, neboť je rodákem z největšího galicijského přístavního města Viga a občas píše i v galicijštině, která je jedním ze čtyř oficiálních jazyků Španělska.

„Můj všední život se z pětadevadesáti procent odehrává ve španělštině,“ vysvětloval v diskusi, jak často se k rodné galicijštině dostane. Když padl dotaz na české spisovatele, řekl pouze dvě jména. Franz Kafka a Milan Kundera. První z nich ale patří pražskému Němci a druhé autorovi píšícímu francouzsky, jenž překlady svých nových děl do češtiny dokonce zakázal.

Ruku na srdce, kolik znáte španělských spisovatelů vy? Cervantese? Dobrá, jenže autor Dona Quijota je po smrti již 400 let a španělské písemnictví tím neskončilo. Ojedinělý a největší středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení teď dává Ostravákům mimořádnou šanci poznat hned jednatřicet nejlepších autorů ze Španělska. Po Domingo Villarovi to byla v pondělí večer spisovatelka Carme Riera, nejvýznačnější z tvůrkyň katalánské literatury, autorka více než dvaceti knih.

Carme Riera v Ostravě. (Foto: Jan Baka)

Carme Riera přečetla v Lese povídku pohrávající si s ženskou osamělostí. Víc smutnou než veselou, však i novodobé dějiny Španělska jsou docela temné a v diskusi se o nich také podrobně mluvilo. Zatímco Češi mají nepříjemnou zkušenost s komunismem, Španělsko si prožilo totalitu generála Franca. V toku řeči ale spisovatelka prohlásila, že Franco byl sice krutým vládcem, ale třeba rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceausescu byl podle ní horší.

Národní literatury jsou z globálního pohledu poměrně nicotnou záležitostí. Pořadatelé Měsíce autorského čtení z brněnského nakladatelství Větrné mlýny se to pokouší měnit, ale je to trochu boj s pověstnými větrnými mlýny. Význačná spisovatelka a univerzitní profesorka Carme Riera v Ostravě bez vytáček přiznala, že nezná jediného českého spisovatele.

Festival má i svoji českou scénu, která každý den navazuje na španělské čtení. V Ostravě se v den zahájení festivalu odehrála „harenda“, v níž skoro po tři hodiny předčítala texty celá básnická úderka, celkem 25 poetů. Z hlubin ostravské nedělní noci se dokonce vynořili i autoři, kteří sice v devadesátých letech patřili k literární elitě přesahující region, dnes už ale na veřejných čteních moc nevystupují. Publikum tak znova mohlo vidět třeba bardy Hnáta Daňka či Milana Andrássyho.

Milan Andrássy čte v Ostravě. (Foto: Jan Baka)

Věk nezastavíš. Kromě básníka Petra Hrušky představil jednu zhudebněnou báseň už i jeho syn František. Herci Petr Pěnkava a Přemysl Bureš oživili Viléma Závadu či Jaromíra Šavrdu a na pódiu se mihli i živí klasici Jaroslav Žila, David Bátor, Ondřej Hložek nebo Jakub Chrobák, přičemž na ohlášeného Romana Polácha se ve víru básnické noci jaksi zapomnělo, ač pro tento večer složil speciální příležitostnou báseň.

Veršovanými poznámkami o českém undergroundu zase pobavil Milan Krupa:

Když kohout pípl
že poslouchá Plastic People
spadl mu hřebínek
a zanechal blbinek!

Pondělní český večer pak patřil dramatikovi Tomáši Vůjtkovi, kterého uvedl majitel klubu Les a zároveň herec Přemysl Bureš. Vůjtek totiž není jen autorem Slyšení, čili oceeňované české divadelní hry roku, ale v klubu Les se loni realizovalo hned několik jeho projektů. Vynikající drama nazvané Spolu o herečkách Lídě Baarové a Adině Mandlové, autorské Pašijové hry a dramatizace kultovního románu Ivana Landsmanna Pestré vrstvy.

Dramatik Tomáš Vůjtek, v pozadí Přemysl Bureš. (Foto: Jan Baka)

Společně s Přemyslem Burešem četl Vůjtek ukázku ze své nové veršované hry ve stylu commedia dell’arte, která bude mít premiéru v září na letní divadelní scéně nazvané Bulharsko, jež leží jen asi 150 metrů od Lesa. Bulharsko je hospoda právě otevřená v ostravské malé Kodani, tedy mezi kostelem sv. Václava, Lesem a Černou loukou, přičemž její název zřejmě není jen prostou patafyzikou. Tržnici před kostelem totiž za komunistů ovládali bulharští zahrádkáři, kteří do města přicházeli již od třicátých let a usadili se třeba v Přívoze v oblasti zvané podnes Balkán.

Vůjtek přečetl i ukázku ze svého dramatu Smíření, které bude mít v Komorní scéně Aréna premiéru příští rok v červnu. Podle citovaných ukázek tohle drama popisuje poválečná zvěrstva Čechů na německých civilistech s odvahou, jaká není v českých divadlech obvyklá. Předčítaná scéna psaná záměrně ve verších třeba líčila strašlivou českou ubohost, když partyzáni z revolučních gard nutili německé civilisty k pojídání lidských exkrementů. A chvíli poté české Němce rovnou věšeli.

Vůjtka zajímá „typický český osud“. Ten je ovšem dost nelichotivý, často i zbabělý, nebo naopak poznamenaný pozdním hrdinstvím. Na dotaz z publika, jakou hru píše nyní, Vůjtek přiznal, že to bude drama o Mistru Jeronýmu Pražském, jenž byl v Kostnici upálen pouhý rok po Janu Husovi. „Původně přijel Husovi pomoci, ale když pochopil, že ho od upálení nezachrání, z Kostnice utekl. Ještě před vjezdem do Čech byl ale zatčen a znova odvlečen do Kostnice, kde se zřekl Husova učení. Ale když zjistil, že ohni stejně neujde, odvolal zas to, co odvolal, a svoji pravdu vmetl koncilu do tváře,“ líčil Vůjtek, čím ho tahle rozporuplná česká osobnost zaujala.