Blaze Bayley předvedl na Slezskoostravském Rockfestu lekci hudební profesionality

Aréna Stage měla bezpochyby jednoho hlavního hrdinu, a to Blaze Bayleyho. Rodák z Birminghamu, který se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že by se rád dožil koncertu Iron Maiden, na němž by vystoupili všichni tři vokalisté, kteří v této věhlasné kapele zpívali, tedy nejen on, ale zejména Bruce Dickinson a Paul Di´Anno, překvapil hned po příjezdu do areálu hradu. Svá zavazadla si totiž odnesl do šatny sám. Nepotřeboval k tomu žádnou ochranku nebo podržtašky.

V Ostravě však kopal především v dresu své sólové kariéry. To znamená, že se zaměřil zejména na aktuální album Infinite Entanglement, z něhož vypustil do světa kromě titulní věci i chytlavé fláky Human a Calling You Home. Zároveň se vrátil ke svému prvnímu sólovému počinu Silicon Messiah a nezapomněl ani na své aktivity u Iron Maiden. Zatímco songy Virus nebo Man On The Edge se daly očekávat, tak legendární pecka Fear of the Dark asi nikoliv. Přesto v Bayleyho repertoáru figuruje.

Nutno podotknout, že nové věci zněly živě daleko přesvědčivěji než z alba, čemuž výrazně napomáhala sehraná sestava, v níž dominoval kytarista Chris Appleton. Celý soubor pak připomínal naprosto dokonale seřízený stroj z daleké budoucnosti, tedy z období, jímž se Bayley na novém albu zaobírá. Každý člen bandu přesně věděl, jaká je jeho role, a té se držel. Když exhibice, tak jen pro to, aby to bylo ku prospěchu celku.

Samotný Bayley své pěvecké party zvládal a rovněž vynikal tím, jak se soustředil na každý detail. Ta jeho koncentrovanost byla opravdu příkladná. Léta strávená  u Iron Maiden ho jistě vycvičila… Zkrátka Blaze Bayley předvedl hodnotnou heavy metalovou jízdu bez zbytečné načančanosti.

Žlutý pes má v zásobě nepřeberné množství hitů, které odpálil i v Ostravě. Publikum by prostě kapelu bez Sametové, Náruživé nebo Indiánské dýmky míru nepustilo. Přesto třeba právě první uvedená zněla až příliš „lážoplážo“ a chyběla jí potřebná gradace. Ačkoliv tato skladba své kouzlo má… Možná také trochu překvapivě byly zařazeny do setlistu i coververze Highway to Hell od AC/DC nebo (I Canť Get No) Satisfaction od Rolling Stones. Oba legendární hity získaly od Žlutého psa trochu bluesovější nádech, a přestože svůj cíl splnily, vyvstala nezodpovězená otázka, proč Hejmova družina neupřednostnila vlastní songy. Žlutý pes tak, než aby štěkal, spíše cenil zuby a vrčel.

Porta Inferi na Slezskoostravském Rockfestu. (Foto: Petr Bidzinski)

To novojičínští Porta Inferi přísahali na power metalový odkaz. Jejich zbraněmi byla rychlá a ofenzivní kytara ve spojení s (převážně) melodickým vokálem. Fláky ze zatím posledního alba Out of the Diffence dokázaly i díky instrumentální zdatnosti jednotlivých členů skupiny přítomné strhnout a rovněž celkově se dá uvést, že vystoupení Porta Inferi bylo více než sympatické.

Stánek s hity (Čierna diera, V dolinach, Hemeroidy, Laviny atd.) si otevřeli rovněž slovenští Desmod. Zpěvák Mário Kollár je frontman par excellence. Písně Desmodu se netlačí do žádných složitostí, ale jejich naléhavost a efektivita je takřka osvěžující. Což v tomto případě bodlo mnohonásobně. Desmod mají prostě dar složit chytlavou píseň, která nenudí. A když k tomu připočteme, že vokální složku podporují dvě půvabné zpěvačky, nelze nic jiného než jejich vystoupení hodnotit zvednutým palcem.

Nádvoří Stage pak byla svědkem největšího překvapení letošního ročníku. A to bez debat. O něj se postarali Tango & Imrich, kteří tuzemská pódia brázdí více než třicet let. Mirek Imrich prostě nestárne a tolik hudební energie a radosti by mu mohli (nebo spíše měli) mnozí závidět. Rockový uragán připomněl řadu písní, na nichž má Mirek Imrich svůj podpis. Zazněly například Co s tím sklem, Obyčejnej svět, Karel drogy nebere či Nekonečný boogie.

Z koncertu kapely Tango. (Foto: Petr Bidzinski)

Hlavní protagonista obohacoval své vystoupení o různé bizarní oblečky či doplňky dle modelu „není důležité, jak hraješ, ale jak vypadáš“. Ale co je hlavní, tato sebeprezentace vůbec nevyzněla trapně. Šla prostě přímo ze srdce, a to rovnou do srdcí přítomných. Však je to jenom rock´n´roll, tak se pojďme bavit. Tento výlet do minulého století se zdařil po všech stránkách.

Hentai Corporation připomínají svou vizáží nevinné kavalíry, ale jakmile vtrhnou na pódium, neznají bratry ani sestry. Berou vše útokem, a to jak hudebním, tak i slovním. Ostravské vystoupení, kde samozřejmě pro ně typické atributy jako provokace či svérázný humor nechyběly, bylo navíc ovlivněno ódou na Jacka Danielse. Tu vokalista Radek se svými kumpány rozjeli dávno před příjezdem do moravskoslezské metropole, takže ne všem mohl být jejich koncert po chuti. Jenže, to prostě jsou Hentai Corporation. Ti Hentai Corporation, pro jejichž euforické písně platí, že nejdůležitější je kvalita a až poté zábava. Ať si říká, kdo chce, co chce. A o tom, kdo si vysloužil pomyslné ocenění největší divočina na festivalu, je zbytečné se přít.

Z koncertu kapely Hlahol. (Foto: Petr Bidzinski)

Teplický Hlahol se vrátil do Ostravy po dvou letech a opět bavil. Klasický hard-rockový model „sloka, sloka, refrén, sloka“ fungoval bezezbytku. Žádné extravagance, žádné hraní si na umění, jen prostý bigbít a poctivé řemeslo. Správná volba. Občas zavoněla i kabátovská syrovost (v minulosti se v sestavě mihli i současní Kabátníci – Milan Špalek a Josef Vojtek), ale Hlahol nic nelámal přes koleno. A o tom, kde má tato kapela vzory, svědčila skladba, jež byla věnována loni zesnulému Lemmymu a v níž zazněla i slova odkazující na nezapomenutelný Motörhead.

O úplnou tečku se za letošním ročníkem postaralo ZakázanÝovoce. Ukázalo, že už trochu hřeší na svou punkovou útočnost, protože do svých písní implantuje poklidnější elementy s příměsí popu. Přesto se potvrdilo, že ty živější věci s nádechem punku jsou nadále účinnější. Minimálně v živém provedení. Ti, kteří zůstali, rozhodně nelitovali.

Třetí festivalová scéna, která nesla název Fajn Stage, se nacházela na prostranství před hradem a nabízela výhody nejen fanouškům hudby, ale také těm, kteří si chtěli pořádně zadovádět. Primárně dětem, ale v podstatě komukoliv. Prostě kdo si hraje, ten nezlobí. Organizátoři totiž poblíž tohoto pódia vystavěli dětskou zónu se spoustou (nejen nafukovacích) atrakcí. Pravda je, že v parnu, které panovalo, se zde příliš nedivočilo. To však neplatilo o hudební produkci. Ta pod kotlem místy přitápěla.

Pořadatelé na úvod do startovních bloků nasadili ostravské duo Sapien a Sækədʒəwiːə, a následně se ke slovu dostali slovenští Edgar. Rockeři z Bratislavy prezentovali skladby z letošního počinu Priestor pre dušu, jež jsou vystavené na výrazné melodické lince. Nic nového sice nepřinesly, ale zněly příjemně. Snad jen coververzi od Teamu Držím ti miesto si skupina odpustit mohla. V podání Edgaru tato hitová píseň svůj nezpochybnitelný lesk ztratila.

Dalšímu domácímu zástupci The Line by možná více svědčil zakouřený klub, kde by jejich hudební uhrančivost více vynikla, přesto charismatický John Lloyd se svou partou mohli být nakonec spokojeni. Jejich navenek poklidné, místy možná i trochu monotónní písně umí posluchače pohltit. A to díky své vnitřní divokosti až drásavé podmanivosti. Což mnozí okusili i tentokrát.

Tak trochu mimo původní plán zde zahráli rovněž zlínští Jackye, v níž působí muzikanti z dřívější formace Premiér. Jackye sice nepádí se svou károu vyloženě do zábavového teritoria, ale podobně jako Edgaru jejich rockovým skladbám mnohdy chyběly ty pověstné „koule“; prostě něco navíc, co dokáže interpreta odlišit od průměru. Ve dvou písních hostovala operní pěvkyně Pavlína Senić, ovšem ani její přítomnost celkový dojem nenapravila. Střetnutí dvou hudebních světu se zdálo zprvu jako dobrý nápad, ale možná si kapela ukrojila až příliš velké sousto.

Suma sumárum, letošní ročník Slezskoostravský Rockfest se povedl. Plusy, které letos tato akce nasbírala, organizátoři jistě využijí v budoucnu.