Asi bych se měl přihlásit do kurzu sebeobrany, říká surově zmlácený herec Petr Panzenberger

Petře, co se to vlastně stalo?

Kolem desáté, jedenácté jsme skončili v divadle, a já jsem si šel sednout do Staré arény, kde zkoušeli Elektru, a tam jsem se potkal s Vláďou Georgievem. Po půlnoci jsme si zašli do rohové pizzerie Euro na Masarykově náměstí. Lidé se postupně vytráceli a kolem čtvrté ranní jsme si dali poslední pivo. Vzadu seděla trojice chlapců, jeden z nich odešel na záchod, a jak se vracel, tak jsme se smáli nějakému vtipu a on mi dal facku. Omlouval jsem se mu: O vás nejde, dejte nám pokoj. Dal mi další facku. Postavil jsem se s tím, ať si jde po svých, že na něj není nikdo zvědavý. To už mi ale dal pěstí. Říkal, že mě „rozjebe“, začal útočit, spadli jsme na zem, začala potyčka. Jenže byl to zavalitější řízek. Přiskočil Vláďa. Ten třetí, co s nimi byl, tak nám začal krást věci ze stolu a utíkal, ještě při tom kopl Vláďu do hlavy. Ten, co nás napadnul, se zvedl a začal utíkat taky, viděl jsem Vláďu, jak sedí s rukou na obličeji. Ten třetí stál u dveří, chytil jsem jej za tašku s tím, že jej nepustí, dokud nepřijede policie…

A co bylo dál?

Policie přijela do dvou minut a začal výslech. Toho, co nás napadl, chytili na náměstí. Pro Vláďu přijela sanitka, měl otřes mozku a krvácející oko. Mě nemohli vzít, protože dva lidé do sanitky nemohou, a tak jsem sám došel domů. Ze slov policistů jsem vyrozuměl, že ti zadržení jsou staré známé firmy. Pochechtávali se nám, a ten, co mě napadl, křičel, že je mu to úplně jedno, že už dva roky seděl a že si mě najde. Sestra mě pak odvezla do nemocnice, kde zjistili, že mám zlomenou malíkovou pěstní kost, což mohlo být z obrany.  Za dva dny jsem šel na operaci, zadrátovali mi to. Teď už mám sundanou dlahu, ale dostanu ortézu a za měsíc a půl mi budou dráty vytahovat. Pak mě čekají rehabilitace.

Už se ti někdy něco podobného stalo?

Stalo se mi, že mě někdo chtěl okrást, ale nikdy ne tak, že by mě hned začal někdo mlátit. To se mi stalo poprvé, přitom si myslím, že nejsem konfliktní člověk a podobné situace nevyhledávám.

Jak to poznamenalo tvé pracovní povinnosti?

Nejelo se na festival do Prahy se Slyšením, nehrálo se Top Dogs a ještě další představení. V Lidské tragikomedii jsem nemohl hrát výčepního, zaskočil za mě naštěstí Albert Čuba. Postava, kterou jsem měl hrát, totiž tahá stoly, manipuluje s nábytkem, nosí pivo, takže bych to nemohl s mým zraněním dělat.

Na premiéře Lidské tragikomedie jsem tě zahlédl v publiku. Jak se ti to líbilo?

Mně se to líbí. Byl jsem přítomen určité fázi zkoušení a na premiéře jsem koukal, jak se to posunulo dál. Když u zkoušení nejsi dva tři týdny, tak se to hodně projeví. Hodně mě to téma baví, protože je tam velký prostor pro ukázání hereckého umu. Dá se na tom velmi pěkně dělat. Charaktery jsou sice jasně dané, ale při jejich vytváření si herec může rozmanitě vyhrát s různými detaily.

Nesvrběla tě ruka, když jsi viděl ten záskok Alberta Čuby?

Strašně. Po představení jsem si ještě sedl s tvůrčím týmem a prosil jsem je, že už tam chci hrát. Je to opravdu strašné, jenom se dívat, když jsem v tom měl původně hrát já. Samotná Lidská tragikomedie se mi líbí nejenom jako titul, ale i její zpracování.

Klímova hra se symbolicky odehrává v jednom z nejčastějších lidských útočišť – v hospodě, což je i metafora na celý svět. Tobě se ta hospoda poměrně vymstila, nebudeš se jí teď třeba vyhýbat?

Už nikdy bych žádné hospodské neměl hrát (smích). Ale ne, to bylo o tom, že se člověk ocitne ve špatnou dobu na špatném místě. Majitel baru, se kterým se znám, protože k němu po premiéře většinou zajdeme posedět, mi říkal, že tam ty lidi nikdy neviděl, takže asi přijeli z jiného města. Podle mě nebyli úplně v pořádku, vyrůstal jsem v Havířově a vím, jak vypadají lidi na drogách, tak mám důvodné podezření, že nebyli čistí.

Ale přes všechny patálie jsi do Berlína s inscenací Slyšení, kterou jste tam hráli v češtině s německým překladem, nakonec přece jen jel…

Ano, den před odjezdem do Berlína mi skončila nemocenská. Bylo to skvělé, Berlín je krásné město a my jsme byli v jedné z nejbezpečnějších oblastí Berlína, kde se nachází slavný Alexander Platz. Půjčovna kol, 12 euro na den, ale já na kole jezdit nemohl. Bylo tam strašné vedro, kdykoliv jsem se sehnul, tak ze mě kapalo.

Co tě čeká dál?

Budu zvedat víko v Hamletovi – s Františkem Večeřou, který kope hrob pro Ofélii. To už by mělo být v pořádku, ruka už to bude zvládat. Hlavně palec a ukazovák. V inscenaci Křest, kde hraji Jacka Kerouaca, jenom zrušíme jedno lezení na stěnu, jinak to bude dobrý. Kerouac je super, co si budeme povídat.

Co se týká té potyčky, vyvozuješ z toho něco?

Myslím, že bych měl jít do nějakého kurzu sebeobrany, abych byl příště připraven útočníka zavčas odstrčit. Pouze jsme se smáli, a to ještě svým vlastním vtipům.

Poslední můj dotaz je možná trošku absurdní – ale pozval bys je někdy do divadla? V rámci usmíření….

Ne, nepozval bych je do divadla, protože by tam mohli někomu ublížit. Žiju, to je hlavní, ale oni by si měli uvědomit, co způsobili. Je to o nátuře.