Fiducia končí sezónu smrští: Ruinami hotelů, ženskými klíny i čistou Ostravicí

Ilona Rozehnalová tak na začátku týdne uvedla v život vjemy, které lze vnímat celý červenec. V případě nově odhalené pamětní desky snad i po desetiletí. Deska věnovaná ostravské rodačce Evě Vláhové (1943-2013) byla umístěna do okrasného trávníku před dům číslo 1211/6 na porubském náměstí Družby, v němž žena po léta žila. Když bylo Vláhové jedenáct let, komunisté jí zatkli otce, neboť coby sociální demokrat odmítl přestup do KSČ. „První návštěvu ve vězení nám zakázali. I druhou zakázali, a když jsme šli do vězení potřetí, vysmáli se nám bachaři, že už je otec odvezen pryč z Ostravy,“ vzpomínala Vláhová pro Českou televizi. Otce znova viděla až ve svých šestnácti letech.

Vláhová zažila to, co tolik jiných ratolestí politických vězňů. Napřed trauma, pak složité spolužití s otcem, jehož léta neviděla, ale hlavně ústrky režimu, který dětem politických vězňů zakazoval studia a vůbec jim všemožně kazil život. Po sametové revoluci proto Vláhová dala dohromady spolek žen se stejnými osudy, který nazvala Dcery padesátých let. Autorkou desky je sochařka Šárka Mikesková, která už z iniciativy Ilony Rozehnalové a jejích spolupracovníků vytvořila pamětní desku básníku a disidentovi Jaromíru Šavrdovi.

Pamětní deska věnovaná Evě Vláhové. (Foto: Ivan Mottýl)

„Betonová vzpomínka“ k poctě Evy Vláhové má i jisté kouzlo nechtěného, které v důsledku znásobuje význam desky. Náměstí Družby totiž stále nese název, jenž vychází ze zásad stalinského proletářského internacionalismu. „Proletáři všech, zemí spojte se,“ podvědomě slyšel v pondělí vpodvečer autor tohoto textu, když osaměle postál u domu 1211/6. A posléze promluvil s trochu jinými dcerami padesátých let, které na náměstí a v okolí stále žijí. S penzistkami, které se v Gottwaldově a Zápotockého éře narodili uprostřed budovatelské čtvrti Poruba kovaným straníkům a upřímně nadšeným úderníkům. „Za komunistů se žilo lépe než dnes,“ jsou dosud přesvědčeny.

S komunismem souvisí i výstava zahájená v pondělí ve Fotografické galerii Fiducia přímo autorem snímků, chorvatským umělcem Bojanem Mrđenovićem. Ten přijel ze země s podobnou historií, jakou jsme si prožili ve středu Evropy. Také v Jugoslávii se totiž v padesátých letech popravovalo a v pracovních lágrech i věznicích skončily tisíce nepokořených, kteří odmítali komunismus stranického vůdce Josipa B. Tita. A také země na Jadranu záhy po nástupu rudé moci propadla podobnému „rekreačnímu boomu“ jako Čechoslováci, kteří stavěli na horách a i v dolinách jedno monstr rekreační zařízení za druhým. Většinou ohyzdné stavby v duchu brutální sorely.

Fotografie Bojana Mrđenoviće.

A Bojan Mrđenović dokumentuje, co z těch velkokapacitních hotelů zůstalo, než padnou po výbuchu výbušniny k zemi, což se nedávno stalo třeba hotelu Praha v hlavním městě Česka. V obou zemích se ale rozpadají i nabubřelé hotelové komplexy postavené po pádu komunismu novými zbohatlíky. Z bláta se jen padlo do louže, i o tom vyprávějí fotky ve Fiducii.

O patro níže v Galerii Dole začala v pondělí výstava pražské malířky Jany Šárové, jež také ukazuje věčné lidské pády. Bláto, louže a naši trapnou nedokonalost, kterou se snažíme někde zaznamenat. Kvůli dětem, kvůli Bohu, kvůli sobě. Šárová tepe do mužské ješitnosti i ženské vyčůranosti a záhy hledá zklidnění v takřka malířsky čistých zátiších. Je to divoch, který má paletu nabitou ostrými, ovšem ráda si pohrává i se slepými náboji.

Detail z obrazu Jany Šárové.

Některé milovníky umění trochu děsí „rozcapenými klíny“, ale umí je i pobavit. Třeba obrazem Vzpomínka na Matisse s dámským podpatkem a třemi lilky, o kterém sama říká: „Obraz je narážkou na jeden Matissův obraz, na němž jsou namalovány chudinky tři nenápadné malé lilky, které by člověk skoro přehlédl, přitom ten lilkový materiál si říká o pořádný nářez.“ A Šárová do toho skutečně řízla.

Někdejší studentka AVU v ateliéru dnešního rektora Tomáše Vaňka už v Ostravě vystavovala v roce 2013 v přívozské Galerii Rubrum. Jestliže prezentace Jany Šárové ve Fiducii nese „žravý“ název Snacks, ten v Rubrumu zněl podobně hltavě – Cabaret Suavité. Sladkost (suavité) přívozské výstavy byla ovšem dvojznačná jako samo francouzské slovíčko, jež je obecným pojmenováním pro sladké pokrmy a zároveň označuje líbeznost či rozkošnost, a to i ve smyslu erotickém. Snacks jsou svačinky, internetový slovník cs.bab.la ale říká, že je to kromě přesnídávek a lehkých jídel i obscénnost.

No a nakonec došlo i na Zahradní slavnost spojenou s vydáním bulletinu Krásná Ostrava, což je regulérní umělecko-aktivistický ostravský časopis, který třeba na rozdíl od Protimluvu vede i ostré polemiky s vedením města. Tato iniciativa Ilony Rozehnalové je schovaná pod Okrašlovací spolek Krásná Ostrava, ale ono je vlastně jedno, pod jakou hlavičkou tenhle věčně zapálený jedinec vysílá do světa svoji pozitivní energii.

Obálka nového čísla bulletinu Krásná Ostrava.

Nový bulletin bude ve Fiducii k dispozici po celé prázdniny (zdarma), takže z čísla vybíráme jen jedinou větu jakožto vábničku. Tu řekl spisovatel Ivan Binar, ostravský rodák odsouzený v roce 1972 na rok do vězení a posléze žijící v Německu. Do Ostravy přijíždí zřídka, tahle jeho slova ale Ostraváky musí potěšit: „Rád se cárám kolem Ostravice, za mých časů to byla černá stoka s bílou pěnou, dnes je to obydlená řeka plná života.“

*

Bojan Mrđenović: Tranzice. Fotografická galerie Fiducia, do 30. července 2016 (v srpnu má fotogalerie prázdniny).
Jana Šárová: Snacks. Galerie Dole ve Fiducii, do 7. září 2016, denně od 10 do 18 hodin.