Tomáš Novotný dostal hlavní cenu festivalu ve Strážnici a říká: Je to velké překvapení

Navštívil jste už někdy v minulosti strážnický folklorní festival?

Ne. Byl jsem tam poprvé. Přiznám se, že jsem toho o festivalu moc nevěděl, nevěděl jsem nic o systému koncertů, ani jsem netušil, že se tam vyhlašuje nějaká cena festivalu. To mě velice překvapilo.

Měl jste čas na vstřebání nějakých dojmů z festivalu?

Vůbec ne. Přiletěl jsem den před naším vystoupením z Izraele, kde jsem přednášel. V devět hodin jsme přijeli, udělali zkoušku, odehráli koncert, poobědvali, udělali druhý koncert a jeli jsme domů. Neměli jsme šanci vidět jiná vystoupení.

Prestižní Cena MFF Strážnice 2016 byla letos udělena vám jako autorovi pořadu Hebrejské písně a klezmerová hudba, a to za přesvědčivou dramaturgii pořadu. Jak si udělení takové ceny vykládáte?

Já si myslím, že celý ten náš koncert je asi poněkud jiný, než bývají koncerty na takovém festivalu. Naše koncerty jsou vždy sestaveny podle určité logiky. Vysvětluji v průvodním slově, o čem jsou písně, z jakého jsou prostředí, vysvětluji třeba i tóniny a samozřejmě hledím vždy na to, aby ten koncert měl nějaký vývoj, aby se v pravý okamžik také zapojili posluchači, aby se střídala instrumentální klezmerová hudba s vokálním projevem. Samozřejmě že zejména východoevropské židovské písně jsou nádherné.

Strážnice je fórum lidové kultury, lidových písní. Ty mají své specifické kořeny, většinou jsou o práci, o lásce, o běžném životě. Odrážejí se v nich praktické zkušenosti. Domnívám se, že se poněkud liší od hebrejských písní. Vy jste byl oceněn za dramaturgii. Dramaturgie je svým způsobem výklad. Jde vám ve vaší práci se sborem hlavně o výklad obsahu hebrejských písní, nebo se soustřeďujete spíše na jejich zvukovou stránku?

Je podstatné, z čeho ty písně vycházejí. My jsme v pořadu ve Strážnici zpívali především písně chasidských Židů. Tedy písně východoevropského židovstva. Chasidské hnutí vzniklo v 18. století v reakci na tehdejší poněkud zkostnatělý judaismus a přineslo něco jako lidové hnutí radosti, tance, lásky, lidové kabaly. To se samozřejmě projevovalo i v písních. Všechny písně ovšem vycházejí z judaistického duchovního základu a jsou projevem radosti z božích darů, ze světa, ze sdílení společenství. Hudba tam není  v žádném případě samoúčelná. Vždycky propojuje judaismus jako náboženství s hudbou.

Jsou ty písně charakterem, samozřejmě že ne obsahově, ale povahou, blízké třeba písním z křesťanské liturgie a podobně?

Čerpají hodně z místní kultury. Jeden kořen klezmerové hudby je synagogální hudba, vycházející z modliteb. Mnoho písní se svým způsobem přizpůsobuje místní kultuře. Když budou chasidské písně z Ruska nebo z Ukrajiny, tak tam jsou slyšet ozvěny místních lidových písní. Samozřejmě jsou chasidské písně úplně jiné než židovské písně z Jemenu nebo ze Španělska. Kdo to nezná, mohl by říci: aha, tak tohle je arabská hudba. Hudba, které se my věnujeme, má mnoho společného i hudebně s východní Evropou.

Někdy se hovoří o mimoestetickém působení písní, o tom, že vedle umělecké roviny je tady ještě rovina společenská, filozofická. Týká se to i chasidských písní?

Tady asi musím zmínit jednu specifickou oblast. Specifikem chasidské hudby jsou takzvané niguny. Tedy zpěv beze slov. Což je vyšší forma komunikace mezi člověkem a Bohem, nebo i mezi člověkem a člověkem. Melodií se předává něco, co je slovy nevyslovitelné, nesdělitelné. Chasidé říkají, že když se modlíme, třeba i zpíváme žalm, něco duchovního, pořád je to vázané na naše myšlení. Když chceme vyjádřit něco opravdu duchovního, musíme podle nich zpívat beze slov. Takže se zpívají různé nápěvy na slabiky či hlásky, takové to aj-di-di, baj-baj, laj-laj. To je velice typické pro tento druh zbožnosti. Nebo se vezme jeden výrok, pár slov z Bible, a stále se to opakuje. My to na koncertech neděláme, ale chasidé jsou schopni to zpívat stále dokola třeba půl hodiny.

Je to něco podobného jako opakování manter v některých asijských náboženstvích a kulturách?

Asi ano. Já bych to dokonce přirovnal k šamanskému bubnování. Opakování slov je ostatně vlastní i křesťanské tradici. Několik Otčenášů za sebou v řetězci také vytváří nějakou určitou náladu.

K vašim sborům: Založil jste při Ostravské univerzitě ženský pěvecký sbor Adash, ale to už je historie, sbor neexistuje, místo něj máte mužský pěvecký sbor Noach. Není vám líto konce Adashe?

Asi ne. Když jsem se rozhodl skončit s Adashem, tak jsem měl určitou představu před sebou o těch sbormistrech, kteří už nemohou přinášet něco nového, sbor je stále horší, všechno se drží stále při starém a všichni říkají: no už to není to, co bylo. Toho jsem se nechtěl dočkat. Je mnohem příjemnější, že dnes, a můžeme to vzít přes Ameriku, Izrael a řadu jiných zemí, všichni říkají: A není to škoda, že to skončilo? To je samozřejmě mnohem příjemnější, než kdyby se říkalo: Dobře, že to už skončilo (úsměv). A musím říct, že po hudební stránce to mužské zpívání je stylovější. Je daleko blíže chasidskému originálu než ženský sbor. Ne že by se Adash nelíbil, to ne. Nedávno jsem mluvil s Jarkem Nohavicou, a ten řekl svým osobitým způsobem: „Ty baby byly super, ale ti chlapi, to má teda sílu.“ V ortodoxním judaismu platí navíc pravidlo, že ženský zpěv muži nesmějí poslouchat. Když jsme byli s Adashem v Izraeli, tak na koncertě v publiku byly jen ženy. To proto, že ženský hlas, zvláště když zpívá, se vždy považuje za pokušení.

Co vás čeká do konce roku?

Po prázdninách máme před sebou řadu koncertů po celé republice, na podzim, v listopadu,  jedeme na zájezd do Izraele a také bychom měli natáčet naše druhé cédéčko. A máme už nasmlouvané také koncerty na jaro příštího roku.

Je v programu koncertů zastoupena Ostrava?

Ostrava tam rozhodně bude. Obecně je známo, že první transport Židů za druhé světové války byl vypraven z Ostravy do Niska.  K říjnovému výročí tohoto transportu tedy bude určitě koncert v Ostravě a druhý ostravský koncert by měl proběhnout v listopadu před odjezdem do Izraele.