Příznivci hudebních experimentů mají čtyřdenní svátek. V Ostravě začaly Dny nové opery

Ligeti se ve svých dvou skladbách Aventures a Nouvelles Aventures inspiroval předcházejícími experimenty s lidským hlasem Luciana Berii a Johna Cage. Ve svých dvou dílech došel až k tvorbě jakéhosi newspeaku – umělé řeči, která vzdáleně připomene básně Christiana Morgensterna či Ernsta Jandla. Projekce tohoto „libreta“ do tónových výšek má pouze rámcový, obloukový zápis. Daleko důležitější pro Ligetiho byla podprahová ritualizace afektů lidského jednání, která podle něj má schopnost i touto specifickou mluvou vyjádřit přesné emoce.

Aventures i Nouvelles Aventures se na Hlubině rozezněly různě výškově situovanými výkřiky, šepoty, mlaskáním, mručením, onomatopoickými hádkami i usmiřováním, které jako by modelovaly různé situace lidských konfliktů. Skvěle si vedli hlasoví protagonisté, z nichž zaujal svým mimořádným pěveckým i hereckým talentem skvělý baryton Markus Hollop. Obě dámy – sopranistka Lydia Brotherton a mezzosopranistka Lena Haselmann mu zdatně sekundovaly, ale Hollop byl nejvíc sugestivní.

Festival začal představením dvou děl skladatele Ligetiho. (Foto: Roman Polášek)

Náročnou partituru výborně zahrála Ostravská banda s dirigentem Petrem Kotíkem. Sedmičlenné těleso ve složení Malgorzata Hlawsa (flétna), Mikuláš Koska (lesní roh), Miklos Holló (perkuse), Alexandr Starý (celesta, klavír), Ivo Morys (cembalo), Andrej Gál (violoncello) a František Výrostko (kontrabas) vytvořilo jedno z nejlepších provedení obou Ligetiho skladeb, které je k slyšení. Indiferentní hudba se ponejvíce vryla do paměti jako nositel různě vystupňovaného napětí, zvratů a dynamicky protikladných ploch s prudkými změnami rytmických struktur.

Festival začal představením dvou děl skladatele Ligetiho. (Foto: Roman Polášek)

Provedení Aventures a Nouvelles Aventures považuji za mimořádně inspirativní krok, jenž našel pevnou půdu v prostoru Starých koupelen: akustické vlastnosti jsou zde pro tuto hudbu vskutku mimořádné, vizuální atraktivita byla designérkou Režnou účinně podpořená bodově rozsvícenými nápisy rozlitými po vysokých stěnách, které ostře kontrastovaly k segmentům lidské řeči a zvukovým asociacím chování. Obě díla lze považovat za významný antioperní příspěvek Ligetiho ke zkoumání možností výpovědi a dodnes lze rovněž pokorně obdivovat jeho neuvěřitelně kreativní invenci a skladatelskou odvahu. Obě skladby zazněly v české premiéře, na což lze pohlédnout s určitou pýchou.

*

Druhým dílem na pondělním programu byla „taneční opera“ Petra Kotíka William William, která spojuje instrumentální hudbu s pěticí tanečníků, jedním recitátorem a třemi zpěváky. Kotík spojil několik příběhů do jednoho vyprávění. Předlohou mu byly převzaté pasáže z Timona Athénského Williama Shakespeara (zpívány zpěváky), vyprávění Nathalie Babel (recitováno herečkou Miroslavou Georgievovou) a několik úryvků z citátů Pabla Picassa. Jelikož zpěváci byli situováni do zadní části dějového prostoru a byli posazeni, veškerý pohyb na scéně obstarala choreografie Matildy Sakamoto, která byla vztažena k Shakespearovu dramatu.

Ze světové premiéry Kotíkovy opery William William. (Foto: Martin Popelář)

Tanečních prvků se ujali sólisté Juilliard Dance Matilda Sakamoto, Colin Fuller, Koki Nishioka, Isabelle Ayers a Giordano Bozza. Jejich kreace byla citlivým pohybovým zachycením emocí, které měnily náladu z odmítání přes něhu až po nahou lidskou „vrženost“ do děje-života a bezmocné setrvání na zemi. Pěvecké party velmi dobře ztvárnili íránská sopranistka Alma Samimi, basista Adrian Rosas a opět nebývale excelentní a univerzální barytonista Markus Hollop, jehož vystoupení bylo pro mne osobně jedním z největších zážitků prvního dne.

Hudebního ztvárnění se ujalo zkušené houslové duo String Noise, jež tvoří manželská dvojice Pauline Kim a Conrad Harris. Ve světě patrně momentálně neexistuje dvojice, která má tak skvělé kompetence a předpoklady k interpretaci této nekonkrétní, významově oproštěné hudby. Také vypravěčka Miroslava Georgievová zaujala pomalým, dynamicky statickým čtením úryvku příběhu Nathalie Babel o osudech její rodiny v pohnuté době. Právě její klidová hlasová poloha a oproštěný výraz zapůsobily víc, než kdyby se snažila v recitaci zhmotnit nějaké dramatické napětí. Proto také lze považovat Kotíkovo nové dílo ani ne tak za operu, jako spíše za zvláštní mixáž oratorních, melodramatických a baletních prvků.

Z opery William William. (Foto: Martin Popelář)

Umístění sólistů do zadní části prostoru nelze vnímat jako příliš šťastné, mnohem výrazněji by zapůsobilo situovat je volněji a využít akustických předností horního sálu Starých koupelen. Samotnou Kotíkovu hudbu nelze příliš hodnotit, je totiž natolik melodicko-harmonicky odosobněná, atematická, nemelodická, že lze její roli ve výsledné podobě díla vnímat jako marginální. Ponejvíce se soustředí na intervalově fádní vztahy mezi oběma nástroji (s preferencí zvětšené kvarty), zcela evidentně tohoto autora také zaujala metrorytmická komunikace mezi oběma party, která se často odehrávala ve velkých rytmických kontrastech.

Obdiv lze složit všem protagonistům, že náročné dílo dali dohromady a představili jeho precizní světově premiérové provedení. Otázkou zůstává, kolik hudby vlastně posluchačům přišedším domů zůstalo z této opery v hlavě. Mně utkvěl příběh Babel, vizuální umění tanečníků a houslové běhy a pasáže – tu rychlé, tu pomalé. Snad to není v dnešním světě trochu málo.