Permoník zazářil na Janáčkových Hukvaldech, kde představil to nejlepší ze svého umění

Nedělní počasí bylo nevyzpytatelné. Po několika přívalech vod se ale přece jen umoudřilo a na chvíli ukázalo vlídnější tvář. Snad i proto se organizátoři festivalu rozhodli uskutečnit koncert v čarokrásném prostředí hradní motty. A nebyl to koncert ledajaký. Sborový koncert Hukvaldům představil jeden z nejlepších českých a troufám si říci, že i světových sborů. Nový ředitel festivalu Jaromír Javůrek také ve svém projevu poznamenal, že je skutečně fenomenální, že v Karviné se povedlo vytvořit něco takového, jako je existence koncertního sboru Permoník, který působí při Základní umělecké škole Bedřicha Smetany. Jeho umělecká vedoucí, paní Eva Šeinerová, jej vede neuvěřitelných padesát let a za tu dobu s ním vystoupila od Ameriky po Japonsko a natočila 16 cédéček.

Koncert měl podtitul Věřím v homo sapiens. Druhá půle pak nesla označení Miluji svou zem. Sbormistryně Eva Šeinerová představila také zvolenou dramaturgii a její mrazivá i hřejivá řeč přímo apelovala na soudnost, lidství a schopnost rozlišovat krásné věci od těch zlých. Také program byl celý zasvěcen těmto krédům. Zahájila jej zajímavá skladba Ivany Loudové Pozdrav slunci. Loudová, přestože ve své tvorbě navázala na stylově progresivní tendence v hudbě 20. století, nezanevřela ani na prapodstatu hudebního vyjadřování, které vesměs vychází z krátkých stupnicových postupů pentatonického rázu. Také její Pozdrav slunci hudebně vyšel z této pralátky a působivě akusticky rozezněl mottu ve strhující zvukové choreografii děleného sboru, sólistů a kánonických nástupů jednotlivých hlasů.

Z koncertu sboru Permoník. (Foto: Svatopluk Lév)

Také následující Gloria. Miserere. Gloria z mešního oddílu Missa propria českého skladatele Jana Jiráska vytvořila velmi působivou atmosféru, která ilustrovala nevšední melodický talent tohoto skladatele, jenž se podepsal mimo jiné pod hudbou k filmové adaptaci Erbenovy Kytice režiséra Brabce. Východním byzantským stylem se rozeznělo Alleluia Alexeje Ljuboviče Larina, které akusticky výrazně obohatily zvonky v podání Johany Juríkové. Vroucí východní zpěvy mají v sobě kouzlo starobylosti a naprosto odlišné vrstvení jednotlivých hlasů, které se účinně dvojily na chlapeckou a ženskou sekci.

Také následující židovský zpěv Ofera Bena-Amotse s názvem Shabbat Nigun byl hudbou z jiného světa. V počátku se rozezněl působivým zaříkáváním v podobě šepotů, úryvků vzrušených hovorů, které jakoby zdůrazňovaly sílu slova, jak je židovskému vnímání světa typické. V sólových partech excelovali Eliška Maňásková a Martin Kučera. Závěrečná Kayama z Adiema Karla Jenkinse v porovnání s předchozími skladbami neměla onu přesvědčivost, s níž se rozezněla před rokem na Svatováclavském hudebním festivalu v podání Permoníku, Janáčkovy filharmonie a vybraných sólistů.

Krédo Miluj svou zem zahájila Volum z cyklu Frenštátská vonička skladatele Milan Báchorka. Legenda ostravské hudební kultury Báchorek se nesmazatelně otiskl do hudby zdejšího kraje v působivých sborech a také ukázka z jeho Frenštátské voničky jej představila v jeho typické podobě jako ryzího melodika, který ve své hudbě přirozeně prolíná folklorní vlivy s brilantním zhudebněním lidové poezie. Stejně tak následující skladby Otmara Máchy a olomouckého skladatele Jana Vičara byly ukázkou perfektních ohlasů lidové tvořivosti v tom nejlepším duchu. Své místo měla v programu také tvorba hukvaldského mistra Leoše Janáčka, od něhož zazpíval Permoník v mottě Neseme, neseme, majíček, Vyletěl sokol, Naše královna a Vrby se nám zelenají z cyklu Královničky. Působivé sborové zpracování lidové melodie Gurale Jana Vičara obohatily perkusivní nástroje v podání Dominiky Škrabalové a Daniely Kučerové.

Sbor Permoník na Hukvaldech. (Foto: Svatopluk Lév)

Koncert Permoníku měl vysokou úroveň, karvinský sbor má precizní všechny hlasové sekce, jednotlivé zpěvačky či zpěváci se představili také v sólových vstupech a vždy to bylo intonačně přesvědčivé a výrazově působivé. Vynikající hlasovou přípravu představili v sólech Eliška Maňásková, Martin Kučera, Dominika Škrabalová, Natálie Bordácsová a Lucie Parmová. Skvělé byly taktéž jednotlivé instrumentální kreace, ať už se jednalo o paní Hanu Šobrovou, která celý koncert přesvědčivě doprovodila na piano, či povětšinou perkusivní nástroje zmíněné výše. Sbor intonačně nekolísal, skvělou přípravu obstarala nejen sbormistryně a umělecká vedoucí Eva Šeinerová, ale také hlasová pedagožka Permoníku Martina Juríková.

Co však bylo na koncertě nejkrásnější, byla jeho lidská, obecně etická rovina. Jeho přirozená krása v možnosti spatřit tolik mladých zpěváků pohromadě na pódiu v nádherné duchovnem či folklorem inspirované hudbě, která byla nahony vzdálena kýči, přeumělkovanosti a agresivitě dnešních dní. A všichni aktéři do zpěvu dali celé své srdce.

Sborový koncert v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy lze považovat za mimořádně vydařený. A Hukvaldskou mottou bude jistě jeho ozvěna ještě dlouho rezonovat, za což patří jeho organizátorům velké poděkování.