Dramaturg divadelní scény Colours Jiří Moravčík: Herci bývají z reakcí publika v Ostravě dojati

Pane Jiří, jak se stane, že se hudební publicista specializující se na world music promění v  dramaturga divadelní scény?

Nikdy jsem se nepovažoval za divadelního znalce ani experta, to bych si netroufl ani ve snu. Jen mám odjakživa divadlo rád. Proto jsem se kdysi přihlásil do konkursu na ředitele divadla v malém východočeském městě Novém Bydžově. Sedmnáct let zavřeného a obyvateli vymodleného. Podílel jsem se na rekonstrukci, technickém vybavení a uvedení do života po tak dlouhé době. Práce jako na kostele a výzva jako blázen. Povedlo se, aniž bych byl nucen přestat psát o hudbě. Pravda, času na ní někdy nezbývalo podle mých představ, ale dalo se to zvládnout včetně spolupráce s Colours, kterou jsem nikdy nepřerušil. Připravovat divadelní program na maloměstě ale není žádná sranda, musíte brát hodně ohledů a dělat kompromisy, a když jich začalo být po pěti letech i na mě hodně, zavolala Zlatka Holušová, ať vstoupím do týmu Colours jako dramaturg. V pravý čas. Slušně jsem se v divadle rozloučil a pustil se do další výzvy. Takže jednoduchá odpověď.

Kde vidíte hranice, co ještě na takovém rušném obrfestivalu může z divadla být a co už je nestravitelé?

Kompromisy existují i na Colours, nicméně především technického rázu. Ne všechna představení lze na festivalu uvést právě pro jejich scénickou náročnost. Nikdy bych si nedovolil považovat divadlo jen za další programovou položku. Do toho bych nikdy nešel. Dobře vím, jak to na jiných akcích s takovým přístupem dopadá. Divadlo tam často tvoří jen ozdobnou stafáž. Od začátku jsem dbal na vysokou kvalitu a vycházel divadelním souborům vstříc s požadavky. Než jsem vstoupil poprvé do Gongu, uváděl jsem divadla v šapitó na trávě. Totální punk, kterému se k mé velké radosti divadelníci (často velké herecké hvězdy) rádi přizpůsobili. Naprosté ticho bez přeslechů, žádné vedro, sprchy a šatny se zrcadly? Zapomeňte. Nic takového nemohu slíbit, upozorňoval jsem dopředu. A divadelníci na to přistoupili. Nadšeně a rádi. Snad pro můj zápal a hlavně poté, co se rozneslo, že návštěvníci Colours o divadlo hodně stojí a svou účastí na představeních a naprosto fantastickou reakcí mění představení v punkových podmínkách v nezapomenutelné zážitky. Pro sebe i pro herce.  Nevím, co myslíte tím nestravitelným, ale uváděl jsem i umělecky hodně náročná představení. Jen si vezměte, kolikrát jsme na Colours přivezli moderní tanec. Na popravování divadelníků jen proto, že bych měl nutkání přivézt nějakou kvalitní a oceňovanou hru, která by tzv. slušela Colours, a přitom by se na festival nehodila, se nehodlám podílet. Natolik si divadel a herců vážím. Zatím, a to musím zaklepat, mě cit pro výběr nezklamal. I s ohledem na radostný fakt, že vím, pro koho budou herci na Colours hrát.

Obvykle se v divadlech upozorňuje na vypnutí mobilů, aby diváci nerušili, ale během hudebního festivalu jako je Colours of Ostrava je běžné, že diváci během představení přicházejí i odcházejí. Jak dalece na to herce upozorňujete, jsou s tím smířeni?

O mobilech to rozhodně není. Divadelní scéna na Colours rozhodně není průchoďákem, místem kam návštěvníci jen nakouknou a jdou dál. Těch několik málo jedinců, co z mnoha důvodů opustí sál, spočítáte u každého představení na prstech jedné ruky. Podobně jako v kamenných divadlech. S tím nic nenaděláte. Ti co vždycky dorazí a najdou si v tak bohatém festivalovém programu na divadlo čas, zůstávají až do konce, užívají si představení a na závěr věnují dlouhé minuty potlesku ve stoje hercům, i když tím občas přicházejí o začátek koncertů nějaké velké hudební hvězdy.  Potřeba poděkovat za mimořádné představení u nich ale převažuje. Toho si cením já a hlavně herci.

Můžete prozradit svou strategii, jak přistupujete k problematice zařazování divadelních scén na programy festivalů.

Strategie zůstává jednoduchá – umělecky kvalitní představení. Jenom se vždy musím dopředu vedle osobního citu řídit prostorem a jeho technickými možnostmi. Ne každé představení lze na Colours uvést. Zvyšuji ale laťku a daří se mi přesvědčovat režiséry, herce, autory a divadla, aby svá představení přizpůsobili coloursovským podmínkám. Netlačím na pilu, vím, co si mohu dovolit, a uvědomuji si, kde leží hranice nebezpečného risku. Vždy se s divadelníky dlouho předtím, než si plácneme, sejdeme v Gongu a teprve když zvážíme všechny pro a proti, rozhodneme se, že do to společně půjdeme. Pozorně přitom naslouchám technikům a režisérům. Když řeknou ne, dál nenaléhám. Je to o vzájemné důvěře a víře v dobrý výsledek a také o dlouholeté pověsti divadelní scény Colours.

Letošní divadelní scéna Colours je bohatá na ostravskou tematiku. Komorní scéna Aréna je držitelem ocenění nejlepšího divadla v Česku, je logické, že tady nechybí. Proč jste se ale rozhodli zařadit její inscenaci Ruská zavařenina z roku 2013, když má teď minimálně pět nových kusů včetně oceňovaného Slyšení?

Podobnou otázku jsem dostal, když jsem pozval Divadlo na provázku s Baladou pro banditu. Vždyť mají přece aktuálnější představení, říkali mě mnozí. Já ale stál o Baladu a stejně tak je to s Ruskou zavařeninou. Navíc, na rozdíl od Balady ji, i přes televizní záznam, spousta lidí v Čechách pořád ještě neviděla. A podle mne si to velmi zaslouží a jsem nesmírně rád, že Aréna mé pozvání přijala. To ocenění v rozhodování nehrálo zas tak velkou roli. Jde o skvostné a přesahové představení rezonující s dneškem možná víc, než když paní Ulická hru psala. Samozřejmě jsme ji do Ostravy pozvali, děláme to se všemi autory uváděných her, ale bohužel se musela omluvit.

A ještě jednou Aréna, to je přesně ten typ divadla, které svou poetiku buduje skrze malý prostor, pro dejme tomu 100 až 200 diváků. Co pak z ní ale udělá Gong se sálem pro 1500 diváků? Bude to ještě Komorní scéna Aréna?

Když v minulosti přijel režisér Vladimír Morávek do Gongu, řekl ne, tady to nepůjde. Za hodinu, kdy mezitím coural po sálu, se vrátil a názor změnil. Jdeme do toho, hru přerežíruji, předělám a přenesu z malinkatého brněnského pódia do Gongu, řekl a tak se i stalo. Bral to jako výzvu, které podlehli všichni herci, technici a vedení divadla. Třeba jste na Baladě v Gongu tehdy byl, takže víte, že jsme se dočkali naprosto neuvěřitelného představení, na které musí snad každý vzpomínat do konce života, protože už se nikdy a nikde nemůže zopakovat. Podobně dopadlo také Dejvické divadlo s Ucpaným systémem a já moc dobře vím, co to s herci po skončení v zákulisí udělalo. Došlo tam i na slzy dojetí. Také s Arénou jsme se sešli v Gongu a řešili proměnu komorního představení v něco daleko většího. Co nastane, opravdu nevím, to nikdo nemůže dopředu zaručit. O tom, že do toho herci půjdou naplno, jsem ale přesvědčený. Upřímně, dvouapůlhodinová, ne zrovna veselá a bezstarostně plynoucí hra, není na hudebním festivalu zrovna běžná záležitost. A vidíte, v předprodeji rezervací byla vyprodána za tři hodiny.  Lidé dobře tuší, na co jdou a co od hry mohou očekávat.

Ostravský element bude přítomen i v další inscenaci improvizační legendy divadla Vosto5 pod názvem Proton!!! s Petrem Markem v hlavní roli, který má v Ostravě hordu svých příznivců. V Protonu!!! se objevují ostravské ikony jako jsou Jarek Nohavica, Maruška Rottrová nebo Buty. To je nějaký dobře cílený záměr, nepozvat je na Colours, ale dát jim prostor aspoň takto na divadle?

Přiznám se, že vaši otázce moc nerozumím, vezmu-li do úvahy, že Proton vznikl teprve na jaře, dlouho potom, co byl uzavřený program Colours, aniž by dramaturgové jen tušili, že VOSTO5 do své hry zahrne ostravské osobnosti a reálie. A mimochodem, všichni tři hudebníci už na festivalu v minulosti vystoupili.

Do třetice k Ostravě: Na programu máte velice originální inscenaci Antiwords od Spitfire Company, kteří se často vyjadřují beze slov. Tedy ideální kus pro festivaly s multijazyčným publikem. Tento kus už v Ostravě známe, měl velký ohlas na předminulém ročníku Dream Factory, velkém divadelním festivalu, který se odehrává také v prostorách areálu Dolu Hlubina. Je to náhoda, že Antiwords míří téměř do stejných prostor i letos, do industriální Ostravy?

Ne, Spitfire Company na Colours už hráli a s režisérem Petrem Boháčem jsem léta ve spojení. Hra se mně moc líbí a bez ohledu na Dream Factory jsem se rozhodl ji uvést i z toho důvodu, že podobně jako jiná představení českých divadel ji pořád ještě spousta lidi neměla možnost vidět. A já o to moc stojím. Ta hra si to zaslouží. Nezapomínejme také, že na Colours se sjíždějí lidé z celé republiky.

Uvažujete o tom, že Ostrava, tato moravská divadelní Mekka, bude zřetelně zastoupena také na příštím ročníku Colours?

Věřte mi, v minulosti jsem oslovil spoustu ostravských kamenných divadel a až teprve letos se nám podařilo dohodnout s Arénou. Ve hře je vždy mnoho faktorů, třeba už vzpomínaná technická náročnost nebo, a to se týká většiny českých kamenných scén, divadelní prázdniny. Z Ostravy na Colours už účinkovalo dost menších divadel a každý rok se snažím o jejich zařazení. Vím, že Ostrava a divadlo tvoří široko daleko záviděníhodnou symbiózu, ale ne vždy se podaří všechno sladit tak, aby to klaplo. A co bude příště? Zatím mám hlavu jak pátrací balón z letošního ročníku, takže se mě zeptejte tak dva týdny po skončení Colours, kdy vyšumí adrenalin a já začnu zvolna přemýšlet nad novou dramaturgií. Už teď mi ale – jako poslední léta – na stole leží spousta žádostí od divadel z celé republiky. Malých i velkých a s jedinou otázkou: Mohli bychom si na Colours zahrát? Nepřijde vám trochu divné, že divadla tolik stojí o to si zahrát na hudebním festivalu? Navíc, abych vás citoval, na rušném obrfestivalu? Není to třeba o tom, že Colours jsou trochu jiný obrfestival?