Proč se nepustit do něčeho netradičního, říká autor osobité vzpomínkové knihy Miloš Polášek

Velkoformátová publikace (vyšla jen číslovaná limitovaná edice) vedle záplavy černobílých fotografií klade do ještě podstatnější role psané pasáže. Na 190 stranách v jednotlivých kapitolách stylizovaných jako kaleidoskop fotografických záběrů přináší pohled do dějin ostravského kulturního života i do ryze osobních vzpomínek. Nahlíží do archaických předválečných let přes budovatelské padesátky až k nedávné minulosti. Nejde o oficiální paměti, ale o jakousi soukromou kroniku, která vynáší na povrch dávno zapomenuté děje, aby z nich vnikla osobitá zpověď – koláž. Putuje od idylického dětství přes okouzlení fotografií až ke klíčovým událostem 60. a 70. let. Vytahuje na povrch události kolem zapomenuté kabaretní a divadelní scény, pohlíží do zákulisí slavného Kulturního měsíčníku a glosuje sametovou revoluci. Odlehčeným stylem představuje ironického komentátora dějin.

Miloši, tvoje poslední dvě knihy byly zcela odlišného formátu a zaměření, proč taková změna? Od obrazové monografie a fotografického receptáře až k fotoreportážní kronice?

Vývoj se nedá zastavit, z hlediska technologie a techniky je digitální fotografie daleko dokonalejší. Ale dokonalost není vždy účelem. Celý svůj život usiluji, aby fotografie byla přijata jako osobitá autorská výpověď. Jenže dnes fotografují všichni, fotka opět prochází obdobím inflace. A tak rekapituluji a vzpomínám na Karla Čapka, který se zdráhal zařadit fotografii mezi svobodná umění. Rukopis knihy V hledáčku kamery představuje třináct a půl archů autorského textu. Fotky už nejsou na prvním místě, jde o souzvuk. Proč se nepustit do něčeho netradičního?

Hned na první stránce, vlastně už na obálce knihy V hledáčku kamery je přítomná Ostrava. Je známo, že jsi s ní srostlý, nešlo to změnit ani v tomto případě? Navíc je to téměř politická fotka Ostravy z největší demonstrace v jejích dějinách.

Spojení s Ostravou je podstatné a kniha zpoloviny o Ostravě je. Třeba o událostech kolem Kulturního měsíčníku, který byl ve své době fenoménem. Od obyčejného programu, kulturního přehledu, postupně zliterárněl a dostal podobu revue. Neříkám, že je to jenom moje zásluha, ale s Milanem Kleinem jsme o to usilovali a já jako redaktorský bažant jsem to chtěl dotahovat k magazínu Světová literatura. A pak přišel zlom, na dveře klepala normalizace. Totalita nepřišla hned, jak si lidé myslí, že už od okupace byla za dveřmi. Její nástup trval celé dva roky, kdy ještě dobíhaly předem naplánované akce a psalo se ještě docela ostře. O tom všem tam píšu. Třeba oficiální hodnocení v Nové svobodě, že jsme byli poslední výspou pravicového oportunismu na Ostravsku, kde se o tom dočteš?

Proč tedy ta konkrétní situace na obálce knihy, politická demonstrace za vymanění se z totality? Je to pořád aktuální?

Obálka symbolizuje průhled do fotoaparátu s naznačením výřezu, proto jsem zvolil i font rozostřeného písma. Spodní část vychází z fotografie největší demonstrace 27. listopadu 1989, kdy byla generální stávka v celé republice. Na Masarykově náměstí (tehdy ještě Lidových milicí) se sešel třicetitisícový dav, což tady nikdy nebylo. A ražba názvu města v grafickém fontu je moje osobní typografie. Z doby, kdy se ještě pracovalo ručně, s tuší. Podkladové foto je ještě z doby, kdy jsem kouřil doutníky, u moře, jen ve slamáku. A hrubý zdůrazněný rastr symbolizuje fotografické zrno.

Je to jedna z více než 350 fotek. Výtvarných nebo uměleckých je v knize méně, většina ilustruje dobu. Stejně jako ta z obálky…

V roce 1989 se lámaly dějiny. Opravdové dějiny. Já už jsem skoro dvacet let nefotografoval reportáž, ale tehdy už se nedalo stát za bukem a hrát si na intelektuální komentátory. Muselo se jít do toho, vytáhnout z ledničky citlivý film a jít do ulic. Demonstrace navíc navazuje na fotky, které jsem dělal v roce 1969. Po dvaceti letech. Tehdy šel národ do ulic po vítězství nad Rusy v hokeji. Dnes to těžko někomu vysvětlíš, a taky se to hned tak nikomu nepovede zdvihnout národ, aby desetitisíce lidí znovu vyrazili do ulic.

Proč ses rozhodl pro autobiografii, která je navíc plná sebereflexního a ironického textu?

Biografickou literaturu jsem nikdy moc nehodnotil, nemiloval, nečetl. Pak se mi dostal do ruky Vlastní portrét od Man Raye. Překvapilo mě na tom, že to není jen knížka o mistrovi a o umění, ale o atmosféře té doby, třeba o tom, jak Francouzi reagovali na okupaci. Oficiální interpretace bývá jiná, než to viděl on jako Američan.

Ten vzpomínkový materiál je vlastně jednou velkou koláží střípků a útržků. Kolik jsi toho vynechal?

Udělal jsem důkladnou revizi a snažil se zachovat pár těch nejzajímavějších historek. Jdu po životních etapách, část je o fotografii, část o politice a situaci v redakci. Z kapitol Carský přípitek nebo Antilopí kůže jsem četl ukázky na křtu. Ta první je opilecká historka ze začátku totality, dost vypovídající o době i charakteru. Mám rád Jirotkova Saturnina, zvláště excelentně napsanou epizodu, jak teta Kateřina píše román pro ženy; to je pro vydavatele přímo slovo do vlastních řad. Nebo oblíbenou pasáž o hledání klíčů od chaty v tůni. Já nejsem spisovatel, ale jen tak napůl fejetonista a reportér, přinášející zprávu o sobě a své době.

Na které období vzpomínáš nejraději?

Všichni rádi vzpomínáme na dobu, kdy jsme byli mladí a plni energie. U mě je to těsně před tím, než na nás spadla normalizace. Rok 1969 až 1972. Obesílal jsem výstavy a soutěže, psal recenze, fejetony a scénář na své dva komiksy, dnes se divím, kolik jsem toho stihl. Byla to jiná doba. I profesionální fotbalisté a hokejisté dělali za průměrný plat jako technici v kancelářích a divadlo jsme dělali za obloženou housku.

Vracíš se také k aktům, které jsi nafotil s Vladimírem Páralem. Jak ty fotky vznikly?

Dvakrát jsem pro měsíčník Tramp dělal reportáž z trampské Porty v Ústí na Labem a s Páralem jsem se chtěl setkat. Poprvé to nevyšlo, ale podruhé už jsem s ním dělal rozhovor a plácli jsme si na vydání jeho nového románu Profesionální žena v našem měsíčníku OKZ. Já to nečetl, ale věřil jsem, že nenapíše nic špatného. Fotil jsem ho u něj v bytě v Ústí, kde tehdy bydlel. Jeho akt vznikl spontánně, v tom duchu, ve kterém on píše; uctíval buddhismus, kontemplaci. Mně už to také bylo blízké, ctít přístup k chápání nadreálných věcí, ale ne k náboženství, protože všechna náboženství jsou ideologie k manipulaci mas. Párala jsem fotografoval, jak sedí polonahý v pozici lotosového květu. Byl z toho malér, straničtí soudruzi protestovali, že soudruzi spisovatelé se musí přece fotografovat slušně, v obleku. Když navíc zjistili, že román je na rozdíl od soc-realistického trendu značně erotický, chtěli jej upravit. Ale dle smlouvy, že jenom já mohu dělat úpravy, to nešlo a než se rozhoupali, stihli jsme to vydat celé. Pozdější zásahy cenzury ale byly radikálnější. Třeba ze Tří mušketýrů, což je můj druhý komiksový titul, vyšly jen dvě stránky; druhá obálka už šla do stoupy a víc toho nevyšlo. Komiks byl považován za zápaďáckou podvratnou pseudokulturu. A tak jsem celý komiks nakreslený Antonínem Šplíchalem vydal až v roce 2014.

Při psaní svých memoárů jsi měl na zřeteli nějaké důležité hledisko?

Snažil jsem se, aby to nebyla nuda. Někdo mi sice může vytknout, že je to pelmel od Šumavy k Tatrám, ale tak jsem to chtěl; svědectví o době byl můj záměr. Zmiňuji to, co by za zmínku stát mělo. S trochou srandy, recese, legrace.