Rozhodnutí města koupit jatka oslavila galerie PLATO vernisáží s Romanem Štětinou

Umělecký šéf galerie PLATO Marek Pokorný měl ve středu výtečnou náladu. A tropický den symbolizoval horké chvíle, které právě prožil na zasedání zastupitelstva. „Bylo to o fous,“ přiznal. Zastupitelé totiž jen těsnou většinou schválili návrh radních, kteří se rozhodli zachránit bývalá městská jatka ve Stodolní, úžasný industriální objekt s věží. S historickou památkou z roku 1881 město koupí i bývalý hobby supermarket Bauhaus.

Radní přitom jen odčinili ostudnou chybu svých předchůdců z městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, kteří prodali Bauhausu jatka skoro za hubičku. Nadnárodní prodejce kleští, vrtaček, zahradních křesel a lampiček pak památku nejenom neopravil, jak radním slíbil, ale nechal zcela zchátrat a nakonec zkrachoval i celý supermarket. Trestem za neomalené jednání bývalých radních je současná cena „zbořeniště“ a okolních nemovitostí, která se vyšplhala na 80 milionů korun. Holt, blbost bolí!

Zdevastovaná ostravská jatka. (Foto: Archiv)

V roce 1994 byly totiž pozemky prodány Bauhausu za pouhých 38 milionů korun a spolu s nimi i jatka za směšných 60 tisíc. Stalo se v době vlády starosty městského obvodu Radima Chytky a primátora Evžena Tošenovského, který se rád chlubil svými zkušenostmi systémového inženýra. Být na místě současných vládců Ostravy, tak po jejich předchůdcích žádám systémový nedoplatek 42 milionů korun.

„Když to dobře půjde, tak v lednu nebo v únoru, když se to trochu zadrhne, tak v březnu, ale určitě v dubnu PLATO zahájí program v bývalé hobbyprodejně Bauhaus,“ dušoval se ve středu večer Pokorný. Příspěvková organizace města PLATO totiž ve vítkovickém Gongu může zůstat jen do konce roku. Radní správně poukázali, že část peněz vložených do Gongu jde dle dohod předchozího vedení města nepřímo do kapsy ocelářskému magnátu Janu Světlíkovi, což už nemínili dále tolerovat.

To ale neznamená, že prostory galerie PLATO v Gongu nejsou úžasné. Ve Vítkovicích se městská galerie stala stejně efektní institucí, jakou jsou třeba galerie v proslulém areálu MuseumsQuartier ve Vídni, kde sídlí třeba slavná Kunsthalle nebo Mumok. Nyní jde PLATO tak trochu do undergroundu, do vybydleného supermarketu, ovšem s nadějí, že město postupně opraví ruinu jatek, kam se část galerie přemístí.

Roman Štětina (vlevo) a Miroslav Buriánek na středeční vernisáži v PLATO. (Foto: Martin Popelář)

Tož tolik o politice. Čtvrteční vernisáž Romana Štětiny (ročník 1986), laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2014, byla zcela apolitická. Umělec, který slaví úspěchy i v New Yorku a aktuálně vystavuje na slavné výtvarné přehlídce Manifesta v Curychu, předvedl projekt, který přítomní oficiálně označili za poctu rozhlasové práci. Štětinu totiž okouzlil zanikající svět rozhlasového umění, konkrétně slovesné tvorby. Ve dvouhodinovém dokumentu fascinovaně přihlíží vzniku rozhlasové interpretace básní Jiřího Koláře z básníkovy knihy Návod k upotřebení.

Štětinovo oko je cíleně zaměřeno především na rozhlasového režiséra Miroslava Buriánka, který je ztělesněním zašlých časů. Představitelem doby, kdy se režiséři v rozhlase mohli mazlit s každým slovem interpretované básně. Hercům ho náležitě vyložit, pohrát si s jeho významem a hlavně s jeho zvukovou interpretací. A Buriánek je doslova maniakální vykladač Kolářovy básně, a navíc herce ovládá jako poslušné loutky.

Není divu, že Romana Štětinu tenhle temperamentní režisér z plzeňského rozhlasu zaujal a postavil na něm svoji aktivitu – koncept dokumentující unikátního jedince. Režisér Buriánek si navíc ke každému verši ve scénáři lepí obrázky, maluje všemožné šifry a píše stohy poznámek, což je v dokumentu dobře patrné. A Buriánek tím mimoděk připomíná umanutého slovenského mága Stano Filka (1937-2015), který už v PLATO vystavoval.

Režisér Buriánek jako protagonista promítaného videa. (Foto: Martin Popelář)

Štětina zdokumentoval mimořádný jev na planetě Zemi, otázkou trochu je, zda si Buriánek uvědomuje, že byl umělcem i svým způsobem zneužit. Že nejde jen o poctu rozhlasovému umění, ale o snahu vytvořit co nejbizarnější koncept, který by zaujal poroty nejrůznějších uměleckých festivalů ve světě. Ale možná je s tím Buriánek srozuměn, s čím ale určitě není vyrovnán, je případná kritika jeho režisérské práce.

Interpretace poezie divadelními herci je mezi básníky věc často diskutovaná. Většina autorů se shoduje, že jen málo herců dokáže básně číst stravitelným způsobem, mnohem častěji do nich s pomocí režiséra vkládají nesmyslné ambice, zbytečný patos, často je jejich recitace jen slovní akrobacií, která nemá se smyslem básně mnoho společného. V tomto smyslu je i Buriánkova intepretace textů Jiřího Koláře lehce problematická. Režisér do veršů promítá svoje vidění světa a na básníka v podstatě kašle. Výsledkem je rozhlasová chvilka poezie, z níž sice ční opravdová studiová dřina, ta ale s poetovou duší nemá mnoho společného.

Pravda, tyhle námitky ještě navyšují zmatečnost, kterou výstava vysílá směrem k návštěvníkům. Tento referát ale jen naznačuje otázky, na které se je možno ptát umělce či kurátora. Koncept je to výtečný, protože Miroslav Buriánek je výjimečným jedincem a s vizáží beatnika bude při zahraničním putování téhle výstavy působit jako Lawrence Ferlinghetti režírující své básně někde v newyorském nezávislém studiu v roce 1972.

*

Roman Štětina a Miroslav Buriánek, Návod k použití Jiřího Koláře, PLATO. Výstava je otevřena denně do 19. září.