S muzikologem Karlem Steinmetzem nad programem festivalu Janáčkovy Hukvaldy

23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy se rozezní v hradní mottě v sobotu 25. června. Kromě kvartetu Wolfganga Amadea Mozarta na něm zazní díla méně známých skladatelů Linky a Schickhardta. Mohl byste tyto autory představit čtenářům?

Jiří Ignác Linek, rodák z Bakova nad Jizerou, kde také zemřel ve stejném roce jako W. A. Mozart, patří mezi české venkovské kantory 2. poloviny 18. a začátku 19. století, jako byli třeba V. a F. X. Brixiové, J. Schreier, T. Koutník, J. J. Ryba. Tvořil kompozice vokálně instrumentální chrámové hudby (sepolkra, mše, pastorely) a instrumentální skladby v klasicistním duchu s melodikou blízkou lidové zpěvnosti. Jeho autorství 12 korunovačních intrád z roku 1743 je však sporné, přestože byly Jarmilem Burghauserem v roce 1961 vydány pod jeho jménem.

Německý pozdně barokní skladatel Johann Christian Schickhardt (1682–1762) je vlastně současníkem J. S. Bacha či G. Ph. Telemanna, který však nedosahuje velikosti těchto dvou německých mistrů. Na začátku minulého století se začaly vydávat zvláště jeho kompozice pro zobcové flétny od sopránové až po basovou, jako je například na zahájení letošního festivalu Koncert pro 4 zobcové flétny s basem continuem.

Pozoruhodný bude jistě koncert sboru Permoník v neděli 26. června, jehož zakladatelka a sbormistryně Eva Šeinerová letos slaví 50 let své mimořádné umělecké činnosti. Jak vnímáte činnost tohoto legendárního sboru a stejně tak proslulé osobnosti Šeinerové?

Ano, karvinský dětský sbor Permoník, který založila a celých 50 let vede Eva Šeinerová, je skutečnou legendou nejen Moravskoslezského regionu, ale fenoménem celostátním. Karvinští mladí zpěváci sklízeli s Evou Šeinerovou v evropských státech, ale i v Americe, Japonsku, Číně či v Austrálii, kde mimo jiné šířili sborová díla českých současných autorů, jako jsou Milan Báchorek, Eduard Dřízga, Jan Vičar a další.

Prvního července vystoupí ve Frýdku-Místku klavírista Martin Kasík, který patří k nejvýraznějším protagonistům současného klavírního umění. Na koncertě mimo jiné Kasík zahraje také Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, které kongeniálně zinstrumentoval do orchestrálního zvuku Maurice Ravel. Která „verze“ je vám osobně bližší?

To je samozřejmě velmi těžké říci. Právě u tohoto klavírního cyklu v geniální Ravelově instrumentaci je situace úplně jiná než třeba u verzí pro čtyřruční klavír Smetanovy Mé vlasti či Beethovenových symfonií, které se hrály v době, kdy nebyly tak rozšířeny koncerty symfonických orchestrů, neexistoval rozhlas, gramofonové nahrávky, a tak tyto verze vlastně sloužily k většímu šíření a propagaci děl klasiků. U Kartinek, které Ravel instrumentoval téměř 50 let po vzniku Musorgského originálu, jde o něco jiného. Ačkoliv jsou v obou verzích „stejné noty“, barevnost orchestru přece jen předčí možnosti jednoho nástroje, klavíru. A účinek z vyznění téže skladby je skutečně bohatší. Ovšem co také může v programu Kasíkova koncertu zaujmout, je srovnání Musorgského Obrázků z výstavy s Janáčkovým cyklem Po zarostlém chodníčku, kdy se připomínají vlivy Musorgského na Janáčka, které se však nedají pramenně doložit, i když právě v obou klavírních cyklech (zvláště v částech Baba Jaga a Sýček neodletěl) jsou určité shody patrny na první poslech.

Velmi oceňuji, že na koncertě 2. července v hukvaldské Oboře zazní jako sólový nástroj trombón. Preference klavíristů a houslistů je mnohými festivaly až nadužívána na úkor dalších nástrojů. Mohl byste představit skladbu, která zazní?

Nejprve musím říci pár slov o dnes poněkud zapomínaném autorovi této skladby Josefu Matějovi (1922–1992), který pocházel z brušperské hudebnické rodiny. Prvním učitelem ve hře na pozoun byl jeho otec, který tvrdil, že původní lidovou hudbu na Lašsku hrály nikoliv cimbálovky, ale dechové soubory. Jožka tedy v mládí studoval na ostravském Masarykově ústavu hudby a zpěvu a pak působil dva roky jako orchestrální hráč na pozoun ve Voglově ostravském operním orchestru. Ještě před vypuknutím 2. světové války odešel studovat na pražskou konzervatoř hru na varhany a skladbu (po vzniku pražské AMU vystudoval kompozici u Jaroslava Řídkého). Svému nástroji pozounu věnoval kromě pedagogicko-instruktivních skladeb z šedesátých let minulého století také dva koncerty (první v roce 1951 a druhý pro basový pozoun a orchestr o rok později), ale i Sonátu pro pozoun, smyčce a klavír (1965) a Trojkoncert pro trubku, lesní roh, pozoun a orchestr (1974). Přes technickou obtížnost sólového partu 1. koncertu je zde akcentována melodičnost, která pramení z lašské a slovácké zpěvnosti, připomínající některými motivy příbuznost s Novákovou Slováckou svitou.

Na festivalu bývají tradičně uváděny skladby Leoše Janáčka. Co od hukvaldského rodáka uslyší posluchači letošního ročníku?

Je samozřejmé, že na koncertech festivalu, který se koná ve dnech kolem 3. července, data, kdy se v hukvaldské škole skladatel narodil, festivalu, jenž nese jméno Janáčkovo a také jeho rodné obce, se uvádějí v hojné míře mistrovy skladby. Letos to budou například transkripce děl v provedení cimbálu – nástroje, který Janáčka v mnohém inspiroval jak v doprovodech písní i tanců, tak v klavírních i jiných skladbách. Pak zazní díla, jako jsou raná orchestrální Svita, op. 3 či baletní Rákos Rákoczy, sborové transkripce Ukvaldských lidových písní, klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku – 1. řada nebo dechový sextet Mládí.

Festival Janáčkovy Hukvaldy nabízí kromě pestrého programu, rozesetého po celém okrese, především impozantní prostředí skladatelova rodiště. Jak na Vás působí jedinečná atmosféra míst, kudy kráčel geniální Janáček?

Genius loci tohoto místa je skutečně jedinečný. Procházky po Hukvaldech a okolí s oborou, výstup na zříceninu hradu, cesta do Kozlovic kolem mlýna a bývalé Harabišovy hospody nebo do rychaltického kostela, odkud si Janáčkovi (Jiří s malým Leošem) vypujčili tympány pro provedení mše v hukvaldském kostelíčku, a další místa jsou skutečně nádherná v jakémkoliv ročním období; ovšem za krásného počasí, zvláště na jaře či v létě, jde o mimořádný zážitek.

Na Hukvaldech ovlivňuje konečnou podobu koncertů také počasí. To je známo svou variabilitou, skoro se chce až říci náchylností k tomu dělat alotria. Domníváte se, že v případě deště budou mít koncerty přesunuté „pod střechu“ stejnou působivost?

Pořadatelé samozřejmě musí být připraveni na tzv. „mokrou variantu“. V případě nepříznivého počasí či letních bouřek se koncerty konají většinou v sále sklenovské základní školy. Nemají pak takovou atmosféru jako pod širým nebem v akusticky skvělé hradní mottě či v přírodním prostředí amfiteátru hukvaldské obory.

Na který koncert se osobně nejvíce těšíte?

Já bohužel budu začátkem července mimo Ostravu, takže z deseti koncertů letošních Janáčkových Hukvald uslyším pouze prvních pět a z nich se nejvíce těším na dva koncerty v amfiteátru (Permoník a Janáčkova filharmonie) a klavírní recitál Martina Kasíka v místeckém Národním domě.

Festival po dlouhá léta vedl ředitel Jan Hališka. Ten ze zdravotních důvodů ukončil svou funkci v loňském roce. Novým ředitelem je stávající ředitel Janáčkova máje Jaromír Javůrek. Není to podle vás moc, řídit dva tak náročné festivaly?

Když profesor Hališka, dlouholetý ředitel Janáčkovy filharmonie, skvělý ostravský violoncellista a pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity, člen Správní rady Nadace L. Janáčka a skvělý ředitel festivalu Janáčkovy Hukvaldy odešel ze zdravotních důvodů ze všech svých funkcí, musela správní rada Janáčkových Hukvald rychle hledat náhradu. Ta se našla právě v osobě Jaromíra Javůrka, ředitele Janáčkova máje. A má odpověď na otázku zda není trochu nad síly jednoho člověka řídit současně dva tak velké festivaly? Samozřejmě, že ředitelská funkce hudebních festivalů je velice náročná. Musí se zajišťovat finance (shánět sponzory a donátory, získávat granty apod.), zajišťovat dramaturgickou náplň festivalu (zvát s příslušným předstihem umělce a vybírat programy koncertů), to vše ovšem podle stanovené koncepce. Ředitel Janáčkova máje Jaromír Javůrek má s touto prací nemalé zkušenosti (vždyť donedávna vykonával také funkci předsedy české sekce Asociace hudebních festivalů), má kontakty a znalosti a hlavně přišel s vizí, jak tento hukvaldský festival (v současné době jeden ze čtyř janáčkovských festivalů na Moravě – Janáček Brno, Janáček a Luhačovice, Janáčkův máj a Janáčkovy Hukvaldy) změnit na festival mezinárodní. A proto si myslím, že jeho jmenování bylo správnou volbou. A to se hlavně ukáže v přespříštím roce 2018 (uplyne 90. let od Janáčkova úmrtí), kdy se jistě Janáčkovy Hukvaldy ukáží v novém světle.