S Hrabošem z The Neunikneš o jízdě ranní osmičkou, plamenech z koksovny a marnosti

Aktuální počin Konfrontace vyšel tři roky po albu Ty nemáš den, což je poměrně krátká doba, pokud porovnáme, s jakou periodicitou vycházela vaše předchozí alba. Dá se tedy říci, že momentálně je kapela The Neunikneš na vrcholu svých tvůrčích sil?

Nové album obsahuje postupně vše, co jsme vytvořili za ty tři roky od předchozí desky. Je tam deset písniček, což vychází na tři nové songy za rok. Takže pokud jsme na vrcholu tvůrčích sil, je to na pováženou (smích). Musím ale říct, že právě natáčení desky byl cíl a katalyzátor toho, co děláme. Zintenzivnili jsme zkoušení, snažili se co nejlépe připravit do studia. A samotné nahrávání je pro nás svátek, hodně se na něj vždycky těšíme.

Myslím, že jsme si natáčení u Mroše jako vždycky užili a snad udělali i hodně práce. Ještě jednou díky, Mroši! Na druhou stranu jsme si užívali luxusu, že nejsme nikam tlačeni a máme na všechno hodně času. Takže na albu nenajdeš žádný zbytečný song nebo nějakou vycpávku. Teda doufám…

V jakých bodech vaše poslední album na to předchozí navazuje a v čem se obě desky liší?

Myslím, že jsme si našli svůj styl, který nejde úplně zařadit, v tom jsou desky určitě stejné. Ta nejnovější je možná o něco temnější, hudebně pestřejší a komplikovanější. Ale hodnocení bych nechal na posluchačích. Každopádně svoji roli také hraje to, že nová deska vznikala s  jiným bubeníkem a basákem než deska předchozí.

Nutno zmínit, že jste album křtili v pověstný pátek třináctého, navíc jste tento den odehráli už vícero koncertů. Je to náhoda, nebo záměr?

Punkové „Pátky třináctého“ jsou už naší tradicí a  jeden nebo dva koncerty do roka ten den uděláme. Snažíme se při té příležitosti dotáhnout do Ostravy zajímavé kapely a křest desky nemohl být výjimkou.

Už několik let s vámi hraje také trombonista Marcel, který hraje také v symfonickém orchestru. Přitom můžeme konstatovat, že právě trombón je takové vaše základní poznávací znamení. Přece jenom moc punk-hardcorových kapel tento nástroj nevyužívá. Jak došlo ke spojení The Neunikneš a trombónu? Byla to taková znouzecnost, nebo jste prostě jen čekali na toho pravého tromonistu?

Děkujeme za pochvalu! Marcel samozřejmě má zkušenosti s orchestrálním hraním, a to ve Vratimovském orchestru mladých, kde byl věkový průměr jedenáct let. Chodil tam ve dvaceti… Příchod trombónu byl víceméně náhoda. Stalo se to v době, kdy se rozpadl skáčkový Trouble Gang a Marcel neměl kde zkoušet. A protože chodil se sestrou našeho tehdejšího bubeníka Nema, občas si chodil zahrát do naší zkušebny. Tím pádem jsme se potkávali a občas si zahráli. Ze začátku to nebylo nic moc, ale pak se z toho vyloupla skladba Adriana a potom Podivný tvor a začalo to dávat smysl. Mimochodem obě písničky hrajeme doteď.

Jaké reakce jste zaznamenali, respektive zaznamenáváte poté, co posluchač zjistí, že punk-hard coreová kapela hraje s trombónem?

Musím říct, že reakce jsou pozitivní. Je to něco, co nás, kromě jiného, odlišuje a je zvláštní. A to nemůže škodit…

S tím samozřejmě souhlasím… Nicméně jak se díváš na věčné rozbroje, které se neustále řeší a omílají, to znamená diskuse o tom, už vlastně není punk (případně hardcore)?

Z našeho pohledu to nedává moc smysl. I my se těžko zařazujeme do škatulek a stylů. Když někdo věří tomu, co hraje, a lidi na to jdou, tak ať to dělá. Můžeš si o tom myslet, co chceš, ale proč se po někom vozit, že není dost ortodoxní? Zbytečné rozbroje jen ubírají energii, kterou můžeš uplatnit jinde. A ať je kapela jakákoliv, vždycky je to lepší než ležet doma u Facebooku.

Opět souhlas… Obraťme list zase k jinému tématu. Na ostravské scéně, pravda, sice s přestávkami, se už pohybujete od roku 1989. Jak tedy momentálně na tebe ostravská hudební scéna působí?

Jde o to, co máš pod pojmem hudební scéna na mysli. Máme tady kapely rockové, metalové, hardcorové, punkové, popové, DJs, folkaře, alternativu, underground atd. Lidi, kteří tady něco tvoří a dělají to delší dobu, časem na sebe narazí, znají se a vědí o sobě. Ona ta Ostrava tak nějak je a není velká. Kapel je hromada, míst kde se hraje taky, koncertů taktéž. Možná až moc, a dochází tak k jakési inflaci, kdy zážitky svým nepřeberným množstvím ztrácejí na kvalitě a na smyslu. A co si budeme povídat, lidi tady taky nemají prachy na to, aby všechno stíhali. My se cítíme spíše jako součást punkové scény, a ta nezná hranic, takže nás zas až tak nějaká „ostravská“ scéna nezajímá. Tady jsme doma, jsou tu lidi, co nás znají, mají nás rádi a chodí na nás, a tak to je v pořádku.

Asi se shodneme na tom, že vaše hudební syrovost je ovlivněna právě Ostravou. Ostatně svou náklonnost k Ostravě zmiňujete dokonce v bookletu poslední alba, kde uvádíte, že děkujete Ostravě za nekonečnou inspiraci… V čem konkrétně je pro vás Ostrava inspirující?

Zažil jsi někdy jointa na haldě při západu slunce, příjezd vlakem do Svinova po měsíci někde venku, cestu z akce ranní osmičkou a tváře chlapů, co jedou na šichtu, kámoše, se kterými jsi rostl a vyrůstal, věci, které se říkají krátce a tvrdě, Cihelnu, Pavouka a všecko to kolem? Nebo dunění, které slyšíš z válcovny trub, když jdeš v noci kolem, plameny, co šlehají z koksovny, Mariánky, Přívoz, osmák, stigma krásného, špinavého a trochu marného města? Pak víš, o čem mluvíme…

Troufám si tvrdit, že vím moc dobře, o čem mluvíš… Pojďme nyní ke skladbě Normalizace, kde se nacházejí tato slova: „Normalizace napraví tvé činy / Zařaď se do fronty a budeš bez viny / Na nic se neptej a nic nehledej / Tu pravou tvář, tu si zachovej…“ Můžeš okomentovat?

Co je pro tebe víc – svoboda, nebo jistoty? Dobrovolně se stát součástí stáda, konzumovat a nepřemýšlet, stát se součástí kultu spořádanosti a průměrnosti? O tom se tady přeneseně přemýšlí.

Ještě bych připomněl píseň Den za něco stál. Vaše texty obecně rozhodně optimismem nehýří, proto by mě zajímalo, jak si představuješ den, který právě za něco stál?

Den, kdy vyjde tenhle rozhovor… (smích)

Tak to jsme rádi, že ti internetový deník Ostravan udělal radost a rozloučit se můžeme dotazem, co chystá The Neunikneš v nejbližší budoucnosti…

Jedem dál, dokud udržíme v rukách kytary… Jo, trochu koketujeme s myšlenkou nahrát jeden dva nové songy, bo studio fakt milujeme, k tomu přidat to nejlepší z nejlepšího z našich  starých zaprášených alb a pak to celé vydat na vinylu jako jakési „best of“. Tak uvidíme.