Rekordní účast na téměř tropickém MichalFestu předčila veškerá očekávání

MichalFest sám sebe prezentuje jako pohodový multižánrový festival. A je to pravda. Fascinující kulisy těžební věže Dolu Michal dotvářejí atmosféru hudební žánrové směsi, která se před očima návštěvníků odehrává na dvou pódiích a zároveň nabízí přesah, který voní letním odpočinkem a pohodou.

Ačkoliv je festival jednodenní, zdá se, že právě toto je nejšťastnější řešení. Prostor areálu není přehnaně velký a působí familiérně. To byl možná důvod, a pro mě zároveň příjemné zjištění, že kromě příchozích návštěvníků se zde setkávaly rodiny s dětmi, přátelé, místní – zkrátka lidé všech věkových skupin i zaměření.

Sobotní MichalFest zaznamenal rekordní návštěvnost. (Foto: Jiří Kohoutek)

Tento zajímavý mix částečně předurčovala hudební produkce kapel rozličných žánrů, ale také nabídka doplňkových aktivit – pokud jste si před jedním z pódií nesedli na travnatou plochu a neudělali piknik, nebo si rovnou nelehli, mohli jste si jít zahrát ping pong, odlít z cínu plaketu jako památku na festival, zkusit své štěstí v různých zábavných programech nebo vzít děti na skákací hrad. Ze všech stran na vás zkrátka dýchala pohoda a radost ze sdílení, kde nejšťastnějším losem bylo nejen nádherné slunečné počasí, ale také datum – uvědomila jsem si, že toto setkání je pro některé nejen rozlučkou se školním rokem, ale také přípravou na léto i letní festivaly.

Důležitým spojovacím článkem je postava michálkovického starosty Martina Jurošky a jeho týmu, který celý MichalFest od jeho počátků pořádá. I když má tento mladý festival stále ještě mouchy, které odlétají až po delších organizačních zkušenostech, roste pomalu do krásy.

Z vystoupení kapely Mamalör. (Foto: Jiří Kohoutek)

Pódia letos nabídla v součtu patnáct kapel. Jejich výběr potvrzoval slova pořadatele, který dbá na to, aby michálkovický areál nabídl prostor zejména regionálním umělcům a místním lidem ve spojení s nabídkou známých jmen. Festival tak otevřeli skvělí Goodwill, jejichž bluegrass vybídl k odpočinku, aby nás hned nato klezmerovské rytmy Mamalör nutily k tanci.

Z koncertu kapely Sækədʒəwiːə. (Foto: Jiří Kohoutek)

Sækədʒəwiːə, výherce loňské soutěže studentských kapel Break It, zaujala především svou rockovou neotřelostí a zvláštní atmosférou, kterou si pravidelně získává srdce posluchačů. Následující Projekt D.O.R.A., první vzdálenější host festivalu, nabídl něžnou poetiku zpěvačky a herečky pražského divadla Semafor Barbory Stejskalové, která dlouhodobě spolupracuje s kytaristou Ladislavem Štefkem.

Michal Žáček z kapely Boris Band Combination. (Foto: Jiří Kohoutek)

S Boris Band Combination jsme se pro změnu projeli na jazzových vlnách beze slov. Obrovským kontrastem dosavadnímu dění byla kapela Morčata na útěku, která působila jako blesk z čistého nebe i ve chvíli, kdy už dávno hráli No Name.

A vlastně to bylo i dobře – přestože byli slovenští hosté skvělí a na jejich produkci záměrně přišly další stovky obdivovatelů, působili vedle Morčat trošku bezbarvě.  Možná to bylo i tím, že je na druhém pódiu vystřídala „babská“ kapela Kapriola, která je známá svými tvrdými riffy a nekompromisní přímočarostí. Škoda jen, že jsme si v tomhle hard rock/metalu neužili více baskytarové linky.

Robert Křesťan na MichalFestu. (Foto: Jiří Kohoutek)

Rockové emoce vyvážilo vystoupení Roberta Křesťana s Druhou trávou, oblíbené stálice naší  folk a country scény. Silent Stream of Godless Elegy odvedli pozornost ke svému doom/folk metalu, který trošku trpí svou vícevrstevnatostí a i když předvedli stabilně kvalitní výkon, nepodařilo se jim vytěžit pro diváky z hudby celou energii.

Podobně na tom bylo Zrní – cenami ověnčená a fanoušky očekávaná kapela z Kladna. Přestože nabídla to nejlepší ze své tvorby, na otevřeném prostoru její energie zafungovala jen částečně. Jakoby jim chyběl uzavřený prostor.

Z koncertu kapely Zrní. (Foto: Jiří Kohoutek)

Večerní rozjezd zařídila hudební legenda Abraxas a za ní hned taneční Fast Food Orchestra. Pomalou rozlučku s festivalem si vzali za úkol ostravští mladí a nadějní Easy Steps a hned po nich oblíbený Úspěch.

Z koncertu kapely Abraxas. (Foto: Jiří Kohoutek)

Byl to příjemně strávený den. Na jeho konci jsem ale pořád měla pocit, že mi něco chybí. Organizace festivalu i hudební nabídka přitom byla bezproblémová, pestrá. Možná, že to byla právě ta pestrost, která působila neusměrněně, možná až rozpačitě. Možná to byla nabídka, která trošku zapomínala na odrůstající děti, přestože prostor působil tak rodinně, možná hledání směru, kam by se do budoucna chtěl či měl MichalFest ubírat. Ale to není nic, co by se v budoucnu nedalo změnit. Na dobrých vzpomínkách na příjemný sobotní den to také nic nezmění.