Daniel Balabán o výstavě v Domě umění: Dnešní člověk chce jasná poselství, ta nedávám

Návštěvník Domu umění je hned při vstupu do spodního sálu zasažen dvěma působivými výjevy. Na jednom z pláten s názvem Krajina/Rudá jízda z roku 2014 zřejmě vidíme právě zasažený malajsijský letoun nad Ukrajinou. Jak obraz vznikal?

Viděl jsem před časem velkou výstavu slavného avantgardního malíře Kazimíra Maleviče, na níž mě mimo jiné zaujal obraz ukrajinské krajiny, těch nekonečných rovin s lány obilí, slunečnic a brambor, se zelenými a žlutými pruhy, přičemž na obzor Malevič namaloval červené jezdce a celé dílo pojmenoval Rudá jízda. Zkombinoval jsem pak dojem z Maleviče s tragédií letu malajsijského dopravního letadla z Amsterdamu do Kuala Lumpur, sestřeleného nad Ukrajinou 17. července 2014, Na obzoru jsem nechal běžet Malevičovy červené jezdce, zatímco vzduchem letí těla a luxusní kufry Holanďanů. Apokalyptický obraz, i když barevně pozitivní. Taková krajinná veduta ve světlých barvách, všecko je jakoby rozmarný, jakoby člověk cítil dovolenou, ale ta se nějak nepovedla.

Daniel Balabán: Krajina/Rudá jízda (2014), akryl plátno, 140×170 cm.

Zkrátka jedno z Nejasných poselství. Proto se se asi vaše výstava jmenuje tak protimluvně – Nejasná poselství.

Výstava se měla jmenovat Nejasná podobenství, během příprav expozice ten název někdo popletl a najednou z toho byla Nejasná poselství. Poselství a podobenství jsou něčím odlišným, ta podobenství měla být narážkou na známá podobenství Ježíše Krista v evangeliích.

Podle mého je slovní spojení Nejasná poselství lepší, cítím v něm větší kontrast, možná je i srozumitelnější pro dnešní svět. Není přece nejasným poselstvím celý život? Třeba život vašeho předčasně zemřelého bratra a spisovatele Jana. Je bratrovi na výstavě věnován nějaký z obrazů?

Bratr mi hodně chybí. Ptám se, kde je? A nevím, kde je. Občas mě navštěvuje ve snech. Vystavuji v Domě umění také jeden pro mě zásadní obraz, který s bratrem souvisí a jmenuje se Na hrobě. Je na něm bratr, jak chodíval na otcův hrob ve Sněžném na Vysočině a diskutoval s ním. Jednou jsem ho poprosil, že bych tu scénu, jak mluví s tátou, rád namaloval. Napřed celou situaci nechtěl zahrát, cítil v tom nějaké zesměšnění, nějakou taškařici z mé strany, ale nakonec to pro mě udělal. Než jsem ale obraz domaloval, Honza nečekaně zemřel, octnul se v tom hrobě sám. Namaloval jsem pak našeho otce tak, že sedí na hřbitovní zídce a jakoby nad věcí pozoruje Honzu, jak mluví do hrobu.

Jaká poselství chce dnešní člověk? Jasná, nebo nejasná?

Přece jasná! Čím je svět nebezpečnější a složitější, tím se člověk snadněji chytne jasného poselství. Dneska je to poselství strachu, z běženců, z islámu, ze Syřanů, v němž se každý opevňuje. Taková jasná poselství jsou ale negativními poselstvími, na rozdíl od poselství, která přinášel ve svých knihách můj bratr Jan. Jeho dílo je v pozitivním slova smyslu docela populární právě přes ta prostá poselství, k nimž čtenář dojde přes neustále přítomnou existenciální negativitu. Když psal, vznikalo něco jako kázání, vlastně i podobenství, ale u něho nehrozilo, že by to byla kázání v duchu „chytráků“, kteří mají vždy odpověď na všechno. To se mu nemohlo stát, protože vše bylo poznamenané životem, což máme v tvorbě oba hodně podobné. My jsme odvození od života, brácha v tomto smyslu říkal, že pravda je někde venku. Pravdu přece nemáme jen v sobě.

Obraz s Bellou Chagallovou a Rudou jízdou.

Pojďme k tomu druhému obrazu hned při vstupu do spodního sálu Domu umění. Také na něm jsou červení jezdci, jak souvisí s  obrazem s malajsijským letadlem?

Napřed jsem dlouho maloval svoji neteř Mařenku, která je v pozadí obrazu a není už vlastně vidět. Přes neteř jsem  rozfragmentoval akt Belly Chagallové z obrazu Marca Chagalla, který se jmenuje Nad Vitebskem. Na tom jeho obraze je vidět Chagallův rodný Vítebsk, nad nímž se vznáší Bella, krásný cudný akt mladé ženy, který jsem roztrhal v paralelu k sousednímu obrazu s roztrhaným malajsijským letadlem, s roztrhanými lidmi a kufry. A na obou plátnech běží Rudá jízda, bolševici honící menševiky, celá ta hrůzu bolševické revoluce, jak o ní v díle Rudá jízda píše spisovatel Isaak Babel. Ten strašný čas, kdy sekal syn otcovi hlavu na špalku, všechny ty hrozné věci, které mají na Ukrajině jakousi tradici.

Bohužel, za určitých okolností na celém světě. Je mi smutno. Za chvíli začne vernisáž, dneska ji ale čtenářům nebudeme líčit. Ponechám si v sobě ta Nejasná poselství a samozřejmě je doporučuji k vidění každému čtenáři kulturního deníku Ostravan.cz.