Noc kostelů nabídla výtvarné skvosty, ochutnávku mešního vína i výstupy k nebi

Jedna z nejčastějších citací z Bible je určitě tato: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ Slovo má v tomto smyslu široký význam, je řečí, rozumem, smyslem, poznáním i zosobněnou Moudrostí. To vše bylo také vloženo do architektury a výzdoby ostravských kostelů, které v noci z pátku na sobotu otevřely své brány i nevěřícím či pochybujícím. Milovníkům umění i turistům, kteří se zúčastnili tradiční Noci kostelů.

Interiér svinovského kostela Krista Krále. (Foto: Ivan Mottýl)

Ve většině z otevřených chrámů došlo i na fundovanou prohlídku a ve svinovském kostele Krista Krále provedl návštěvníky přímo místní farář Jan Larisch, který zde slouží už dvacet let. Ten ve stylu výkladu spojil zkušenosti historika, jenž vydává knihy o významných osobnostech církevního života na Ostravsku, s poutavým a často i vtipným vyprávěním. „Kde ještě můžete vidět podobnou sochu jako na našem oltáři?“ zkoušel svoje noční hosty. Po chvíli váhání někdo správně odpověděl: „V Rio de Janeiru.“

Svinovský Ježíš nápadně připomíná toho z Ria. (Foto: I. Mottýl)

Socha Krista z dílny olomouckého sochaře Julia Pelikána skutečně roztahuje ruce podobně jako ta z brazilského velkoměsta. „Jednou jsem dokonce tvrdil našemu arcibiskupovi, že napřed vznikla naše socha a až podle ní byla vytvořena ta v Brazílii,“ vyprávěl svinovský farář. Arcibiskup Jan Graubner napřed podřízenému uvěřil, než se vtipkující kněz přiznal k mystifikaci. Daleko od pravdy ale úplně nebyl, alespoň v časovém zařazení. Svinovská socha byl dokončena v roce 1929, ta v Rio de Janeiru až o čtyři roky později.

Kostel Krista Krále patří k těm méně známějším v Ostravě. A to díky odlehlé poloze (nedaleko proslulé „tvarůžkové“ pivnice U Slunce) i věku, neboť byl vysvěcen až v roce 1929. Jeho autorem je pražský architekt Adolf Brzotický, jenž dal stavbě punc modernistické stavby s funkcionalistickými prvky, přitom zachoval tradiční chrámovou dispozici. „Je to první kostel v Československu zasvěcený Kristu Královi,“ vyprávěl Jan Larisch. Jméno Krista Krále totiž vstoupilo do církevního kalendáře na pokyn papeže teprve v roce 1925, v reakci na bolševizaci a fašizaci mnohých evropských zemí, kdy se samozvanými vládci stávali nevypočitatelní diktátoři.

Kostel Krista Krále ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

Larisch také zkoušel návštěvníky ze znalosti českých světců, které nad kněžiště vymaloval Mistr Jan Obšil, autor proslulé Ostravské madony z počátku čtyřicátých let, jež se po válce ztratila a znova byla objevena až v roce 2012.

„Kdo chce vidět ještě zajímavější malířskou realizaci Jana Obšila, ať si zajede do kostela v Hošťálkovicích,“ doporučoval svinovský farář. O ústřední soše Krista Krále pak nějaký čas vyprávěl i v souvislosti s boji o Svinov na konci války, kdy měla plastika prostřelenou hruď. Zajímavý je také její autor Julius Pelikán, jenž vytvořil i další sochařskou výzdobu v chrámu. „Byl to otec známého ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, jenž byl v padesátých letech zapáleným a nebezpečným komunistou,“ líčí kněz.

O Jiřím Pelikánovi internetová encyklopedie Wikipedie tvrdí, že za války se tento mladý komunistický odbojář skrýval na neznámém místě. Kněz a historik Larisch měl ale v pátek odpověď i na tuto otázku: „Skrýval se mezi bohoslovci v olomouckém semináři. Pod falešnou identitou.“

Detail varhan ve svinovském kostele. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale to už farář vedl návštěvníky k varhanám, které v roce 1930 věnovali kostelu němečtí farníci. V chrámu se totiž konaly bohoslužby v obou jazycích, jimiž se ve Svinově běžně mluvilo. Účastnící exkurze vystoupali i na věž a na takzvaný papežský balkon, což je terasa v úrovni kúru otevřená směrem do velkého náměstí před chrámem. „Jednou z něho promluví svatý otec,“ s nadhledem dodává „pán domu“, proč balkonu říká papežský. Možné je vše. Kardinál Tomášek právě v tomhle kostele sloužil svoji první mši po tajném vysvěcení na biskupa. „Náš chrám je v tomto smyslu katedrála,“ dodal Larisch.

Podobně interesantní prohlídky nabízeli z pátku na sobotu správci většiny ostravských božích stánků. Další reference už tedy budou jen telegrafické, nicméně Noc kostelů je jednou z nejzajímavějších výtvarných procházek Ostravou mimo oficiální galerie. A je to i poučný obrázek o duchovním soupeření, který obzvlášť vyzní právě ve Svinově, kde jen 500 metrů od nového katolického chrámu vznikl v roce 1933 i Husův sbor Církve československé, kteří si vystavěli odpadlíci od římskokatolické víry.

Noc nad Husovým sborem ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

„Od 30. let 20. století se tak ve Svinově tyčily dvě nové věže kostelů, dvou křesťanských církví s rozdílným učením zažívajících občasné konflikty vyvolané zbytečnou lidskou záští, která byla vždy nakonec poražena buď dobrým slovem kněze či úředním vyrozuměním,“ píše se v textu, který vznikl v Husově sboru právě pro Noc kostelů.

Interiér Husova sboru ve Svinově. (Foto: Ivan Mottýl)

Od konstruktivistické stavby Husova sboru ve Svinově míříme do Husova sboru v Hrabůvce, což je nenápadná stavba bez věže v Hasičské ulici dostavěná v srpnu 1934. Vnitřní výzdobu tvoří pouze malovaný výjev z Ježíšova života, z malého kůru ale zrovna zaznívá procítěný zpěv. Vznik modlitebny je totiž spojen hlavně s úsilím pěveckého a vzdělávacího spolku Lumír, který byl mezi farníky Církve československé v Hrabůvce velmi populární.

Husův sbor v Hrabůvce. (Foto: Ivan Mottýl)

A to už obdivujeme římskokatolický stánek v Hrabůvce, kostel Panny Marie – Královny posvátného růžence. Pseudorománskou stavbu se secesními prvky z roku 1910, kterou dnes ze dvou stran svírají čtyřproudé silnice a ze dvou nekonečná sídliště. I tady jsou na návštěvníky milí, v sakristii zrovna probíhá ochutnávka mnoha druhů mešních vín.

Kostel Panny Marie v Hrabůvce. (Foto: Ivan Mottýl)

Noc kostelů je přitom i nocí netradičních ostravských rozhleden, vystoupat lze i na věž chrámu v Hrabůvce a dokonce si zkusit rozhýbat zvon odlitý v roce 1925 ve Vítkovických železárnách, jenž váží 1204 kilogramů. „Vážně si ho mohu rozhoupat?“ ptá se jedna z návštěvnic. „Jistě, od toho tu dnes jste,“ vstřícně říká přítomný farník.

I v nedalekém dřevěném kostele sv. Kateřiny v Hrabové lze úzkými dřevěnými žebříky vylézt až do samé špice roubené věže. Tahle stavba ale pořád příliš „voní novotou“ a pamětníci vyhořelého kateřinského chrámu se nemohou ubránit smutné vzpomínce. Dřevěná věž hrabovského kostela shořela i s chrámem v dubnu 2002 v několika minutách.

Výstup na věž dřevěného kostela v Hrabové. (Foto: I. Mottýl)

„Hrabovský bůh chud jak my. Chrám má dřevěný s dřevěnou věží,“ veršoval před více než stoletím o kostele básník Petr Bezruč ve Slezských písních. V žáru plamenů se v roce 2002 utrhl i zvon Maria z roku 1660 o váze 400 kilogramů a roztříštil se na několik kusů. Na česky psaném úmrtním oznámení, jenž před požárem viselo vedle vstupního portálu, býval nápis: „Jura Choleva usnul v Pánu v středu třetí postní léta Páně tohoto 1564.“

Interiér roubeného kostela v Hrabové. (Foto: Ivan Mottýl)

Za dalších čtyři sta třicet osm let usnul v Pánu celý hrabovský kostel. Vyhořel na popel. Teď už sice v Hrabové stojí kostel nový, což je věc záslužná, původní atmosféru však dostane až za další čtyři století.

V jediném z ostravských kostelů pak proběhla skutečná Noc kostelů. To znamená, že byl otevřen opravdu až do sobotního svítání. Stalo se tak v chrámu sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově, jenž stojí osamocen v pustině mezi dálnicí D1, řekou Odrou a zbytky romského ghetta v Riegrově ulici. O zdejší noc se postaral kněz místní řeckokatolické farnosti Dominik Girašek, jenž si pozval na pomoc kněze Andreje Slodičku. Spolu  také sloužili mši východního obřadu, Božskou liturgii sv. Jana Zlatoústého v jazyce staroslověnském.

Řeckokatolický oltář kostela v Hrušově. (Foto: Ivan Mottýl)

Liturgie na rozhraní západu a východu tu měla i geografické kouzlo. Za řekou Odrou začíná předhůří Nízkého Jeseníku, zatímco Hrušov ještě patří do vněkarpatských sníženin. Za Odrou bylo v letech 1742 až 1920 Německo (Hlučínsko), vše tedy bylo řízeno až z dalekého Berlína a podnes se mnoho obyvatel protějšího Koblova a Antošovic hlásí k německé národnosti a značná část starousedlíků vlastní i německý pas. Tady v Hrušově se ale po povodni v roce 1997 prohloubil východ, především s příchodem stovek Slováků z romských osad na Spiši i jinde ze Slovenska. „Christós ístinnyj Bóh náš, molítvami prečístyja svojejá Mátere,“ končí v Hrušově staroslověnská mše východního obřadu. Končí i Noc kostelů 2016.