Skončil festival Dream Factory, který splnil další sny a nabídl divadlo s poselstvím

Před očima zaplněného sálu Domu kultury města Ostravy se jako kaleidoskop odvíjejí katastrofické události 21. století z žabí i ptačí perspektivy. Diváků se zmocňuje euforie a tleskat ve stoje pak považují za povinnost. I tento sen ale jednou skončí, ten v podání týmu Dream Factory trval celých šest dnů a patřil k těm nejpovedenějším v jeho pestré industriálně ostravské historii. Jeho ředitel Tomáš Suchánek si je vědom, že ještě nedosáhl na vrchol možností, přesto neskrývá radost a v jeho unavených očích lze číst spokojenost.

„Pokaždé je co zlepšovat, ale jsem spokojený. Ohlasy jsou nejen na představení, ale hodně lidí chválí i festivalový tým. Snažím se, aby byl profesionální, a jsem rád, že investovaná energie byla zúročena a že spokojenost převládá,“ říká ve svém „orlím hnízdě“ v Divadle Petra Bezruče.

Z festivalu Dream Factory. (Foto: Lukáš Horký)

Bezručácký punc je na festivalu nepostradatelný a všudypřítomný. Už jen třeba tím, že jedním z maskotů Dream Factory se letos stal zdejší guru, herec Jan Vápeník. Diváci si jej užili v mnoha podobách – jako macatou žábu v upnutém kostýmu loudící pusinky od žen i mužů, jako jednoho z osudné dvojice bratrů Medvědů či třeba jako hlavního protagonistu nočního koncertu.

Všechno na Dream Factory je od píky – jestliže se ředitelna nachází ve výšinách, neznamená to, aby její vládce nevstoupil mezi prostý lid. Je k vidění nejen ve své profesionálně zvládnuté roli stoického festivalového ředitele, ale rovněž nechybí téměř na žádném představení diváky v publiku. Často to vypadá, jako by se přišel podívat, co vlastně jeho tým do Ostravy přivezl.

„Ano, jsem tady i jako divák, představení mě taky zajímají, ale daleko více jsem zvědav na reakce lidi. Znát diváka a vědět, pro koho se to veze, to je to nejpodstatnější. Je důležité mít na festival finance, mít dobrý tým, ale také vědět, jak bude program rezonovat s publikem. Je třeba se trefovat, i za cenu provokace,“ vysvětluje s naprostou samozřejmostí.

Zakladatel a duše festivalu Tomáš Suchánek. (Foto: Ondřej Durczak)

A o provokaci na Dream Factory není nouze, kdo přijede, může si být jist, že na tento šestidenní nonstop divadelní sen ještě dlouho nezapomene. Třeba i díky tomu, že kontroverzní inscenace, které k Dream Factory už neodmyslitelně patří, umožňují ohmatávat hranice divadelní formy. Největší ohlas v tomto směru asi zaznamenala Válka v režii profilovaného tvůrce Jana Friče. „Bylo krásné, když mi řekl jeden člověk o Válce, že si myslí, že to byl omyl festivalu. Než to dořekl, tak se na něj vrhlo pět diváků, kteří ho argumenty ubili s tím, že šlo o zlatý hřeb, který tady určitě být měl. Šel jsem do toho s tím, že když jsme chtěli představit profil režiséra Honzy Friče, tak v té nejširší škále, kterou on nabízí. Uvažoval jsem o jiných věcech, ale nakonec jsem se pro Válku rozhodl a jsem rád, že jsme ji tady měli,“ popisuje své divácké zážitky Suchánek.

Vedle Války ale k vrcholům Dream Factory patřilo kongeniální Mlčení bobříků (opět Jan Frič) odehrané v pozdních nočních hodinách na pověstném místě zvaném Vršek. (A což teprve mysticky metalové Přízraky od téhož režiséra.)

Dream Factory má mnohdy exkluzivní publikum z řad samotných herců. Anonymní občan tak může usednout mezi známé tváře, které je zvyklý vídat spíše na jevišti. Jan Fišar, Alena Sasínová-Polarczyk, Tomáš Jirman, ředitel Jiří Nekvasil, dramaturg Tomáš Vůjtek, jeho kolega Marek Pivovar, celá eskadra z Divadla Petra Bezruče a další, ti všichni si na Dream Factory užívají koňskou dávku snů…  „Mám radost, že se přišli podívat,“ dodává Tomáš Suchánek.

On sám si sice snů během festivalových krátkých nocí příliš neužil, ale přeci jen spal o trochu více než při minulých ročnících. „Několik hodin spánku mi dodalo, že jsem nemusel vše řešit sám, náš tým byl více profesionální, práci si rozdělil, takže jsem o řadě věcí nemusel vědět, což je krásné.“

Přesto jako skalní divák i on zůstával na vysněné přehlídce do nočních hodin a nenechal si ujít ani opékání špekáčků na vydařeném táboráku. Tomáš Suchánek přitom ke skautingu, který byl jedním z motivů letošního ročníku, nikdy nepřičichl: „Znám to jenom z divadla a věřím, že to tak všechno je.“

Z festivalu Dream Factory. (Foto: Lukáš Horký)

Jedním z nejočekávanějších projektů osmého Dream Factory se stal site specific na zakázku v režii Jana Mikuláška Shakespeare v Ostravici, který se, jak všichni vědí, musel nečekaně přesunout na jiné místo (recenze představení ZDE).

„Jsem rád za setkání herců Divadla Petra Bezruče s Honzou Mikuláškem, jsem rád, že jsme do toho šli. Diváci za mnou chodili a velmi chválili. Kdo nemá možnost vidět různé projekty site specific, pro toho je už jenom šance projít komplexem koupelen obrovská událost. Když neznají navíc dosavadní práci Honzy, tak je to pro ně úchvatné a prostě nezapomenutelné. Jsem rád, že nám Martin Hilský zdarma poskytl práva ke svým překladům sonetů Shakespeara. Vybavit tento prostor elektřinou, která tam jinak není, vše zatemnit, navozit světla během jednoho a půl dne, nebylo jednoduché. Lidé si neskutečně mákli a ta divácká odměna jim náleží. Šel bych do toho znova,“ říká nadšeně Suchánek. A budova Ostravice, kde se měla původně tato performance konat? „Věřím, že se tam podíváme, jestli ne letos, tak to bude příští rok. Prostor Ostravice je jedinečný a musíme ho oživit.“

S objektem Vršek, tedy s Novými koupelnami, se ale festival letos rozloučil:  „Byli jsme tam dole v přízemí od nultého ročníku a postupně jsme se dostali až na Vršek. Honzův projekt to celé zakončil. To bylo naše loučení a možná to tak mělo být, že Ostravice měla ještě chvíli počkat, ať se můžeme důstojně rozloučit s něčím, co je součástí puncu, který lidi na tomto festivalu obdivují.“

„Třeba Alois Švehlík a Lucie Trmíková byli zcela nadšeni tím, že si dům hrůzy bývalých koupelen mohli prohlédnout. Nadechnout se této atmosféry. Je hrozně milé, když k nám takovíto lidé chodí a vidí, jak se tady rodí obrovská věc. Lidé se k nám navíc vracejí pro tu atmosféru.“

Herci mají i specifické požadavky. Loni z Divadla Na zábradlí chtěli sfárat do dolu, letos získali recipročně lístky na vyhlídkovou věž, do Světa techniky, takže si to užívají se vším všudy. Nepřijíždějí proto, aby odehráli pouhé představení? „Vlastně vůbec, chtějí se podívat z věže na Ostravu,“ žertuje Tomáš Suchánek a dodává: „Ale je to pro ně přidaná hodnota, že mohou tyto věci navštívit.“

Novým festivalovým objevem v tomto duchu byl Předsklípek s úžasnou atmosférou, pak Zlý jelen, inovačně pojatá klasika v provedení neotřelého sobotu ze Staré arény. Výtečnou souhru sledovali diváci na takzvané galerii, tedy na ochozu lávky mezi vinným sklípkem a strojovnou, ze které se pohotově stala myslivna.

„Doufám, že nás čeká ještě řada ročníků, že se budou naše sny postupně odtajňovat a plnit. Napadá mě spousta věcí, jenom je dlouhá cesta k tomu jak sehnat prachy, aby bylo možno tyto sny realizovat. Jezdívám hodně do Polska nebo na Slovensko, jsou tady různé vzory, za kterými bychom mohli jít. Ale pokud na tom nejsme finančně nejlépe, tak nám pořád zůstává to, že jsme schopni alespoň přivézt to nejlepší, co se nabízí v rámci České republiky.“

Ale nejen to, v rámci skromných možností loví Dream Factory také u nejbližších sousedů a vybízí k jedinečným interakcím. Jedním z nejdiskutovanějších představení se stal Veĺký zošit přivezený z Nitry. Fantastické bylo, když se stejný text, už v češtině, objevil v podání one man show muže s lanem (produkce Meet Factory) pod názvem Třetí lež. Jak jinak opět na Vršku, právě tady v nočních hodinách festival odhazoval své tradiční divadelní hranice a vybízel k těm divočejším snům.

A co by vzkázal principál Továrny na sny do příštího kola? „Věřím, že nám další ročník nabídne opět to nejlepší, co tady budeme moci přivézt. Kdyby na nás spadl navíc nějaký ten milion, tak si dokážu na Dream Factory představit nějaké špičkové zahraniční divadlo. Myslím si, že po osmi letech by si to tento festival zasloužil. Aby diváci měli nějakou možnost srovnat inscenace naše a zahraniční,“ dodává Tomáš Suchánek.

Osmý Dream Factory skončil, sen Richarda III. se rozplynul, ale v nitru diváka tato jedinečná mašina na divadelní sny doutná. A co bylo na tomto ročníku nejsilnější? Divadlo s poselstvím, s politickým přesahem a důkazem, že v podhradí to vře. Skauti dají na prdel komunistické Státní bezpečnosti a žáby s ptáky uzavřou pevné spojenectví.