Ředitel NDM, teatroložka, kritik i studentka: Festival Dream Factory očima divadelních nadšenců

Jiří P. Kříž, divadelní kritik (deník Právo): Festival Dream Factory jsem ze začátku podcenil, takže mi první dva tři ročníky chybí, ale stal se pro mne nejpotřebnějším festivalem vůbec, protože dokáže najít předěly, které obvykle jiné festivaly nejsou schopny zachytit. Od určitého amatérismu u některých, ale to je špatné slovo, neprofesionality, také špatné slovo, divadlo se dnes takto dělit nemá – prostě od těch, kteří dělají divadlo hlavně z nadšením až po ty nejprofesionálnější soubory. V tom letošním osmém ročníku  registruji jeden velice dobrý rys, který perspektivu tohoto festivalu protahuje dál do budoucnosti, a to je tematizace. Tady se objevilo několik témat, ať už je to práce jednoho režiséra, nebo je to téma, které nás neustále trápí a bolí, a to je téma kolaborace Čechů, kolaborace jako taková obecně, ale soustředěná na to krizové období mezi pětačtyřicátým a devětaosmdesátým rokem minulého století, z čehož my máme do dneška špatnou pověst v Evropě. A sami se za to neumíme stydět. To se tady objevilo v několika inscenacích. Je to prostě festival, který vynechat znamená o něco se připravovat. A to já dělám hodně nerad, takže budu-li  moci, budu sem jezdit dalších dvacet, třicet, let.

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, režisér: Já si myslím, že ty poslední dva až tři ročníky se Tomáši Suchánkovi (ředitel Dream Factory, pozn. red.) daří přivážet reprezentativní vzorek představení, která jsou na pomezí klasičtějších divadel, jako jsou Divadlo v Dlouhé nebo Dejvické divadlo, koneckonců i Klicperovo divadlo Hradec Králové, ale i alternativnější divadla. V zásadě to nejzajímavější, co se urodilo. Letos se mu podařilo dát i něco do diskuse, to je třeba ten fričovský cyklus, věnovaný práci jednoho režiséra. To všechno velmi dobře mapuje současné trendy v českém divadle. Tím je festival Dream Factory velmi cenný. Jsem za něj vděčný. Do anket o kulturních událostech Ostravy ho vždy uvádím a věřím, že tak tomu bude i po bilanci letošního roku. Je moc dobře, že Ostrava tento festival má. Pro mne je v zásadě velmi inspirativní každé představení, které mi otevře dveře, a každé divadlo, které se snaží něco popsat nebo je obrazem své doby, a taková jsou tady všechna, jsou velmi inspirativní. Když někdo o divadle přemýšlí, vždy něco objeví, a i když to někdy není případ divadelního jazyka, který by se dal hrát v Národním divadle moravskoslezském, prostě každé zajímavé divadlo je pro mne inspirativní.

Jan Číhal, principál Bílého divadla: Neviděl jsem toho moc, ale z toho, co jsem viděl, je pro mne nejsilnějším zážitkem právě dnešní představení Dvojí domov/Z Čepa. Myslím si, že je toho málo, co už mne dokáže vzhledem k pocitu z představení více zaujmout. Přitom je to založeno na slově. V tom množství jiných, takových dost uřvaných představení, velmi expresivních a někdy až samoúčelně, a jiných poněkud povrchních, formálně do sebe zahleděných, tak právě ten kontrast filozofie a zkušenosti stáří mne velmi potěšil. Mladší publikum třeba bere práci Honzy Friče, ale pro mne už je to všechno dost uřvané a nic nového mi to nepřináší. Spousta exprese, hodně muziky, hodně energie, to všechno tam je. Je to všechno hráno velmi dobře, ohromně, ale myšlenky jsou většinou jednoduché.

Pavla Bergmannová, teatroložka: Po roce jsem opět mile překvapena. Líbí se mi, že letos, oproti těm předcházejícím ročníkům, je tady jakási nová konceptuálnost, linie se tady vzájemně prolínají a je tady spousta věcí, které lze srovnávat. To je v divadle vždy dobré. Určitě je to velmi prospěšný festival. Oceňuji alternativní prostory, ve kterých probíhá. Každý ročník je jiný, letos je tu třeba tematická rovina trampingu, k němu jako takovému mám poněkud odtažitý vztah, ale samozřejmě i když nejsem skalní fanoušek, nějaké zkušenosti mám. Je to téma, které vypadá, jako že nemá s divadlem nic společného, ale tady je ztvárněno v několika různých rovinách, a to je zajímavé. Tramping se v těch představeních stává prostředkem k dalším důležitým tématům. Pak je tady portrét režiséra Jana Friče. Nechci přehánět, je to pro mne takový enfant terrible mladší nebo střední generace, uvidíme, jestli se nějak usadí v budoucnu, rozhodně nabízí velkou pestrost od experimentu až po formálnější věci. Je důkladný, co se výkladu týká, je pro mne velmi důležité, že tady jeho profil je. I když on nemá nějaké stálé divadlo, tak právě proto je jedinečné moci tuto tvorbu sledovat. On v každém divadle nabízí něco specifického a zároveň se do všeho, co dělá, všude prolíná ten jeho tak trochu pankáčský přístup.

Malgorzata Kusznierska, studentka bohemistiky, Polsko: U nás v Polsku takový festival nemáme. Jsem tady letos podruhé a jsem úplně nadšená. Snažím se zapsat si po každém představení jednou větou, o čem to bylo, a z toho, co jsem viděla, mám tyto poznámky:  Divadlo koňa a motora Praha –  Othello is Black: Nebuď rasistou a xenofobem, neboj se menšin a pomáhej potřebným. Divadlo Na zábradlí Praha – Krásné psací stroje: Svoboda přináší krásu. Dejvické divadlo Praha – Zimní pohádka: Nevzdávej se, naděje existuje, dokud žiješ. Divadlo Na zábradlí Praha – Hamleti: Kdo si hraje, je šťastný. Ale pozor na charakter hry. Švandovo divadlo Praha – Pankrác ´45: Pozor na přízeň mocných! Dream Factory a Divadlo Petra Bezruče – Shakespeare na Hlubině: Pomíjivost je vlastností, ošklivostí, i krásou  života. Divadlo Andreja Bagára Nitra – Velký zošit: Zachovej si lidskost v každé době a situaci. Divadlo v Dlouhé Praha – Lidská tragikomedie: Hospoda je královstvím poezie. Potom přišla představení o trampingu, který v Polsku neznáme. Musela jsem si najít na internetu, co to tramping je, tedy byl, nevím, jestli něco takového ještě existuje. Znám třeba organizace křesťanské, nebo takové, co se věnují přírodě, ale váš tramping, to je asi něco jiného. Mám tady jen poznámku: Kytary, láska, vězení. Divadlo Letí Praha – Small Town Boy: Tak tohle by asi dnes v Polsku být hráno nemohlo. Jak tam byly ty otázky, kdo je Rus a Turek a Čech a tak dále, tak homosexuálové v Polsku, to je dnes skoro tabu. A co mám napsáno? Super technika, krásně zpívají. Dnes jsem zatím viděla jen Medvědy, to bylo Klicperovo divadlo z Hradce Králové, že ano. Také tramping, a příběh bratrů Nedvědů. Já ty jejich písničky neznám, ale všichni herci zpívali nádherně. Jo, a ten co hrál otce, byl super.