Dagmar Pecková v Ostravě nepřesvědčila, kouzlo jejího hlasu nefungovalo

Dagmar Pecková se představila v programu, který loni vyšel na její nové nahrávce Sinful Women. Nejprve zazpívala mezzosopranistka árii  Ich habe keine gute Nächte z opery Elektra Richarda Strausse. Jejímu monologu Klytaimnestry trochu chyběla promyšlenější výstavba, hlas často zanikal v orchestrálním doprovodu, který i tak hrál přitlumeně na samotné hraně svých možností. Árie nezaujala dynamickou či agogickou výstavbou a působila značně rozpačitě. Také druhá árie Ne me refuse pas z druhého dějství opery Hérodiade Julese Masseneta přinesla podobně zastřený a barevně stereotypní pěvecký projev, který se zkušená mezzosopranistka snažila zvýraznit poněkud zbytečně okázalou gestikulací.

Z koncertu Dagmar Peckové. (Foto: Jakub Mičovský)

Bohužel ani v nádherně vyklenuté árií Kundry Ich sah das Kind z poslední Wagnerovy opery Parsifal nedokázala Pecková přesvědčit dynamickou výstavbou a promyšlenější prací s bohatým hlasovým fondem a agogikou. Wagnerovi chyběla dramatická vášnivost zpěvu, gradování stoupající melodické linie a pružnější modelování frází.

Druhá půle přinesla uvolněnější a odlehčenější program. Krásnou Helenu Jacquese Offenbacha Pecková připomněla kupletem Heleny Amours divins. Tady její pěvecký projev působil přirozeněji a nechyběla mu dramatická průraznost a větší vykrouženost frází. Také árie Marie Magdalény O mes soeurs z Massenetovy opery Marie Magdaléna byla zazpívána poměrně zdařile.

Z koncertu Dagmar Peckové. (Foto: Jakub Mičovský)

V závěru galakoncertu zazněla árie Dalily Mon cœur s’ouvre à ta voix z druhého dějství opery Camille Saint-Saënse Samson a Dalila. Dalila se v ní pokouší svést Samsona, aby zjistila, v čem spočívá tajemství jeho neuvěřitelné síly. Bohužel ani v tomto případě výkon mezzosopranistky nešlo kvitovat s obdivným uznáním – dlouhý držený tón „ver – se – moi“ na des a následný chromatický sestup k as, byl příliš blazeovaný, chyběla mu vášnivá přesvědčivost svůdné Dalily, včetně působivější gradace a otevření plné barevné šíře jejího hlasu.

Z koncertu Dagmar Peckové. (Foto: Jakub Mičovský)

Nakonec došlo ještě na přídavek, kterým byla proslulá Habanera z Bizetovy Carmen, která byla pro Peckovou téměř osudovou životní rolí. Bohužel ani v tomto případě se nejednalo o interpretaci, která by oslnila výrazovou silou či přesvědčivějšími legaty. Samotná síla Bizetovy hudby však dokáže strhnout a obecenstvo v závěru odměnilo mezzosopranistku potleskem vestoje. Bohužel v tomto případě nelze ani v nejmenším říci, že by byl příliš namístě.

Galakoncert Dagmar Peckové nabídl v první polovině velmi stereotypně laděný program postavený na temnějších, ponurých áriích a symfonických skladbách. Zahrát po expresivním, zlověstném tanci sedmi závojů ze Salome a árii Klytaimnestry symfonickou báseň Saint-Saënse Tanec kostlivců, to je velice odvážný a nepříliš důvtipný dramaturgický počin. Rozpačitost byla znát v závěru první půle i na potlesku diváků, kteří aplaudovali velmi vlažně.

Z koncertu Dagmar Peckové. (Foto: Jakub Mičovský)

Druhá půle programu přinesla stylově nesourodý program v podobě operety, duchovního dramatu a „grand opery“. Také Janáčkova filharmonie pod taktovkou Ivanoviće podala jeden ze svých slabších výkonů, který se odrazil ve fádní výstavbě frází a bohužel i sólových výkonech některých hráčů, z nichž nejvíc zaujal a přesvědčil koncertní mistr Pavel Doležal.

Operní galakoncert příliš nenaplnil očekávání a při vší úctě k úžasné a fascinující kariéře a počinům Dagmar Peckové nepotvrdil, že mezzosopranistka je v současnosti v přesvědčivé hlasové kondici.