Houslový čaroděj Braunstein v neděli nezklamal, Janáčkův máj se pomalu dostává do poloviny

V pátek večer se uskutečnil na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu hudebně-taneční večer. Nešlo o žádnou relaxační záležitost, ale o svébytnou parafrázi posledního dokončeného románu Thomase Manna Vyvolený o životě papeže Řehoře. Představení pod názvem Řehoř na skále připravil varhaník Jaroslav Tůma. Jednalo se o kombinaci tří narativních postupů. Uměleckého přednesu Mannova textu se zhostil brilantně herec Jan Hartl, taneční složku včetně choreografie kreativně ztvárnila Adéla Srncová. Její zajímavé taneční kreace podpořilo kolektivní improvizací několik muzikantů v čele s varhaníky Jaroslavem Tůmou a Stefanem Baierem, cimbalistou Janem Rokytou, hráčkou na Panovu flétnu Liselotte Rokytou a perkusionistou Alanem Vitoušem.

Z pátečního programu Janáčkova máje. (Foto: J. Mičovský)

Z pátečního programu Janáčkova máje. (Foto: J. Mičovský)

Společná performance byla rozhodně zajímavá, ale jako fúze tří uměleckých jazyků příliš nedržela pohromadě, improvizace byly příliš dlouhé v porovnání s textem, jejich styl a pojetí se příliš nelišilo a nepřineslo příliš mnoho kontrastních výrazových poloh, které by hlouběji souzněly s textem. Nejzajímavější a hudebně nejnosnější byla hra Jana Rokyty a Alana Vitouše, naopak Panova flétna byla svým etnicky zabarveným hudebním témbrem tak trochu navíc. Večer mne osobně nepřesvědčil o tom, že by hudební parafrází Mannova textu vznikl nový, esteticky výraznější rozměr.

Z pátečního programu Janáčkova máje. (Foto: J. Mičovský)

Jan Hartl během nedělního večera. (Foto: Jakub Mičovský)

Nedělní symfonický koncert se odehrál v Domě kultury města Ostravy a přinesl anglickou a finskou hudbu. Houslový koncert b moll op. 61 Edwarda Elgara zahrál famózně houslista Guy Braunstein a jeho kreace byla jednoduše úchvatná. Od první věty exceloval nádherně procítěným vibratem, suverénními technicky náročnými pasážemi, akordickými rozklady a přesnými legaty. Intonační přesvědčivost a nádherný měkký tón vrcholily ve druhé pomalé větě, kde Braunstein čaroval s neuvěřitelně procítěnou lyričností a kontrastní dramatickou plochou.

Z nedělního koncertu. (Foto: Jakub Mičovský)

Třetí větu – nesmírně instrumentálně náročné finále koncertu  – opět ztvárnil s pružnou elegancí, pohodou a muzikalitou v agogice, zřetelnosti a přesvědčivé klenbě jednotlivých frází a hudebních myšlenek. Houslista také pobavil svým vtipným houslovým přídavkem, který jej přestavil i jako skvělého a nenuceného baviče.

Druhá polovina koncertu byla zasvěcena finské hudbě. 1. symfonie  e moll op. 39 Jeana Sibelia je zvukově okázalé pozdně-romantické dílo, které ještě skládá účty s Brahmsem, Dvořákem i Čajkovským. Přesto už v tomto díle lze zaslechnout typické Sibeliovy postupy: charismatické až sentimentálně sladké melodie (vyloženě filmová hudba!) v kontrastu s dramaticky vystupňovanými žesťovými pasážemi s bouřlivými perkusemi.

Dirigent nedělního koncertu. (Foto: Jakub Mičovský)

Provedení řídil nový šéfdirigent FOK Pietari Inkinen a sluší se napsat, že Fin Finovi prostě dokonale rozumí. Inkinen dirigoval s velkou vášní, prožíval každou frázi výrazným elegantním taktováním – přesto nijak nevyčníval a bylo možno se soustředit plně na hudbu, která překypovala úžasnými výkony v dechových i žesťových nástrojích (žestě má FOK znamenité!), bicích nástrojích i smyčcích.

FOK se představil jako orchestr pozoruhodně vyrovnaný a jeho Sibelius byl jedním z nejlepších, které je možno živě slyšet. Koncert v neděli byl velmi šťastnou volbou a jeho úroveň byla velmi vysoká. Doufejme, že nastavená laťka letošního festivalu ještě bude mnohokráte překonána.