Nikolaos Grigoriadis si odskočil od Kryštofa a říká: Janáčkův máj je možná odrazový můstek

Jaké jsou vaše první pocity po společném koncertu s komorním orchestrem Camerata Janáček?

Byly to nervy, po dlouhé době jsem měl sólový koncert takové vážnosti, vlastně nic podobného jsem nikdy nehrál. Zkušenosti se sólovým hraním klasické hudby mám, v poslední době nejčastěji na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě, kde mě několikrát oslovila paní ředitelka Soňa Javůrková. Na Janáčkově máji jsem ale hrál poprvé a poprvé to byl klasický koncert v takové „lize“.

Můžete porovnat svět populární a vážné hudby?

Jsou samozřejmě zcela rozdílné. Je to jako, kdybyste chtěli srovnávat Moto GP a Formuli 1. Klasiku si musíte připravovat velice důkladně a musíte k ní přistupovat tak, abyste ladili formu do konkrétního data vystoupení, které se musí povést. S Kryštofem se to musí podařit opakovaně, lístky jsou prodané na řadu koncertů, třeba nedávno jsme vyprodali dvakrát O2 Arénu v Praze, všechno jsme měli zaběhnuté, nazkoušené, každý věděl, co má dělat. Nejdůležitější je správná nátisková příprava. Je velký rozdíl hrát pop nebo klasiku. Podobnost u obou světů je však v jednom, musíte se postavit na pódium a zahrát co nejlépe.

Byl jste dnes večer nervózní?

Ano, byl. Vždy jsem před koncertem nervózní, ale to k tomu patří a v podstatě mám ten pocit rád. Je to adrenalin.

Všiml jsem si, že se na vás přišli podívat i kluci z kapely, kromě Richard Krajča i Nikos a Kuba. Co říkali?

Byli dojati a nadšeni. Moc se jim to líbilo. Je od nich milé, že přišli, jsem jim za to vděčný. Richard si dělal legraci, že bych měl mezi jednotlivými větami ještě s publikem mluvit.

Koncert Albinoniho, který jste odehrál, je původně napsán pro hoboj. Bylo těžké jej zvládnout na trumpetu?

Nejsem sice hobojista, abych mohl posoudit, jaké jsou rozdíly, ale byly pro mne náročné dlouhé pasáže bez nádechu, druhá věta je nejtěžší. Až budu ale hrát příště, budu mít menší obavy. Chtěl bych poděkovat souboru Camerata Janáček za jejich trpělivost a práci, jejich vedoucí Pavel Doležal je skvělý.

Co vás v klasické hudbě čeká v dalším období?

Možná by to mohl být odrazový můstek k něčemu dalšímu, ale že bych já něco inicioval, to v plánu nemám. Budu asi jen na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě hrát zase na Vánočním koncertu. A uvidíme, jestli přijde nějaká další nabídka.

Uvědomujete si, že díky svého působení v kapele Kryštof i tím, že jste mladý interpret, můžete přivést ke klasické hudbě nové posluchače?

Pokud by to bylo možné, rád bych se o to zapříčinil. Dnes to byl můj první sólový koncert, tak jsme to s Kryštofy ani moc předem nešířili, ale pokud bude něco dalšího, můžeme to medializovat více. Byl bych rád, kdyby byl o klasiku zájem. Klasická hudba mě jako trumpetistu drží ve vrcholném levelu, v nátiskové a trumpetové kondici. Klasické vzdělání je důležité, mohu na něm stavět.

Co říkala rodina, byli se na vás podívat? Jedna krásná žena v řadě za mnou volala „bravo“.

To byla moje manželka (úsměv). Byla tady ještě maminka, rodiče manželky a neteř. Přišli i žáci z konzervatoře a univerzity. Všem děkuji za podporu, hlavně manželce. Poslouchat doma to neustálé „kvílení“, když zkouším, asi vyžaduje velkou trpělivost. Slibuji, že se pokusím udělat si v našem domku nějakou zkušebnu, aby to se mnou vydrželi.

Čtěte také RECENZI koncertu Nikolaose Grigoriadise.