Houslový zázrak Lisa Batiashvili i Lucie Bílá aneb ředitel ostravské filharmonie představuje novou sezónu

Vím, že jste vytížený muž, přesto mi dovolte poprosit vás o krátké ohlédnutí. Jak hodnotíte končící 62. koncertní sezónu Janáčkovy filharmonie a co vám nejvíc zůstalo v uchu a duši?

62. koncertní sezona pro mě byla dalším krokem vpřed. Potvrdilo se v ní zejména to, že Janáčkova filharmonie má v hudebním světě své jméno, což se potvrzuje svou vytížeností. Stále zmiňuji lidský faktor, tedy pozitivní přístup tohoto orchestru jako celku, který má vůli se neustále zlepšovat, což je jeden z principů hudební interpretace. Do toho všeho skvěle zapadá Heiko Mathias Förster jako šéfdirigent, proto jsme také podepsali rozšíření jeho doby působení až do roku 2019. To je pro mě asi zásadní motivací a to mi zůstává v duši, jak říkáte, tak nějak trvale, to vše si plně uvědomuji a vážím si toho.

Pokud mám hovořit o tom, co mi zůstalo v uších, pak jsou to vystoupení interpretů Jeana-Efflama Bavouzeta a Johannese Mosera, provedení 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vystoupení naší filharmonie na Varšavském podzimu, z nedávné doby vystoupení pianisty Federica Colliho s naším orchestrem v Žilině, které bylo naprosto fenomenální. Dále dirigentské kreace šéfdirigenta, ale i dirigentů Jakuba Hrůši či Michaila Jurowského. U posledně zmíněného obdivuji také jeho obrovskou zkušenost a zejména životní osudy. Je pro mě nesmírně zajímavé mít možnost pravidelně hovořit s člověkem, který se osobně znal a přímo v domácím prostředí se setkával s Šostakovičem a Chačaturjanem nebo má osobní vzpomínku na Sergeje Prokofjeva. Myslím, že tato setkání obohacují i interprety samotné. Často jsou překvapeni, s kým v Ostravě na pódiu spolupracují.

Janáčkova filharmonie vstoupí do 63. sezóny v září odvážně 3. symfonií Es dur Antonína Dvořáka a Glagolskou mší Leoše Janáčka.  Dvořákova třetí nezaznívá příliš často, ačkoliv ji sám skladatel měl velice rád. Máte ji také rád?

Dvořákova 3. symfonie je v tomto případě volbou Heika Mathiase Förstera. Já se s ní plně ztotožňuji zejména ideově – Dvořákovy rané symfonie se takřka nehrají a to je škoda. Musím však říci, že jsem toto dílo neslyšel tolikrát, abych mohl prohlásit, že ho znám. V každém případě se na toto provedení těším. V kombinaci s Janáčkem je to velmi náročný a svým způsobem netradiční program, zejména pro zahajovací koncert.

Janáčkova Glagolská mše, která zazní na úvod nadcházející sezóny, hovoří k posluchačům se znepokojivě žhnoucím hudebním výrazem. Neznám citově eruptivnější duchovní dílo. Jaký je váš osobní vztah k hudbě hukvaldského mistra?

Můj vztah k Janáčkovi se samozřejmě vyvíjel. Vzpomínám si přesně, jak na mě působila jeho hudba, když jsem byl žák základní školy, potom později na konzervatoři či na Masarykově univerzitě při studiu hudební vědy a jak působí nyní. Ze začátku to byla pro mě jako dítě hudba trochu „kyselá”, ano, přesně ten dojem jsem měl. Na univerzitě jsem však byl zásadně ovlivněn janáčkovskou tradicí jako žák Miloše Štědroně a Jiřího Zahrádky a vybudoval jsem si pevný vztah k jeho operám, klavírní hudbě a samozřejmě orchestrálním kusům. A tento vztah nyní prohlubuji. Janáčkova hudba je pro mě fenomén, je neskutečně osobitá a promlouvá ke mně ve vší své prostotě například Moravské lidové poezie i komplexnosti Glagolské mše. Prakticky denně chodím kolem místa Janáčkova úmrtí a nikdy se mi nestane, že bych si tento fakt v tu chvíli neuvědomil. Janáčkovu „světovost” si uvědomuji každým dnem více.

V cyklu čtyř symfonických koncertů nechybí jména jako Wagner, Penderecki, Bartók, Brahms, Ligeti či Musorgskij. Kdybyste měl bez přemýšlení říct, které jméno je vám blízké, kdo by to byl?

Sergej Prokofjev…dále o tom tedy nepřemýšlím, pro svůj lepší pocit (smích).

Od György Ligetiho zazní v Ostravě proslulé Atmosféry. Očekáváte, že obecenstvo přijme mikrointervalovou a témbrovou hudbu tohoto maďarského hudebního novátora s pochopením?

Očekávám, že publikum tuto hudbu vyslechne, bude na ni reagovat a udělá si názor. Ligeti patří k nejvýraznějším skladatelským osobnostem druhé poloviny 20. století, je považován v podstatě za klasika. Jeho Atmosféry jsou již legendární skladbou, které využil dokonce i režisér Stanley Kubrick v kultovním filmu 2001: Vesmírná odysea. Její struktura je samozřejmě nezvyklá, přesto si však zaslouží být hrána a publikum si zaslouží ji znát. Neočekávám žádný skandál či dokonce „vypískání” této skladby. Na to je myslím i Ligeti příliš tradiční. Atmosféry zahrajeme také na koncertě v Opavě, provedeme ji tedy v sezóně hned dvakrát.

Ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla. (Foto: Ivan Korč)

O Lise Batiashvili se hovoří jako o houslovém zázraku. Vedle toho, že je to nesmírně šarmantní dívka, co v její interpretaci posluchače tak uchvacuje?

Je to prostě její umění. Lze to těžko popsat. Jste na koncertě objektivně skvělého interpreta, který hraje ty nejobtížnější kusy bez technických problémů, a přesto vám tam něco chybí. Stává se i opak, umělcův výkon může mít menší technické nedostatky, ale uchvátí vás a po hudební stránce je dokonalý. Proč? To nelze asi objektivně popsat. U Lisy Batiashvili se potkávají všechny tyto prvky – skvělá technika, neskutečná muzikalita, vzdělání a nyní už zkušenosti, s kterými každý interpret zraje. Samozřejmě v určité fázi své kariéry musela mít i štěstí: zvítězila v Sibeliově houslové soutěži, na základě čehož se jí ujala prestižní agentura a přišly první významnější nabídky a její kariéra se tím rozběhla. Vše je tedy v jejím případě tak, jak má být, a vše je plně zasloužené. Myslím, že každý houslista by se dokázal k její hře vyjádřit jistě konkrétněji a dokonce by mohl mít i jiný názor, tedy například ten, že Lisa Batiahsvili není jeho oblíbenou interpretkou, protože…nevím. Zcela objektivně však každý musí uznat, že je to jedna z nejlepších houslistek současnosti.

Hudba lotyšského skladatele Peterise Vaskse poslední dobou hýbá světem. Co od tohoto žijícího mistra zazní v příští sezóně v podání ostravských filharmoniků?

Ano, Peteris Vasks patří k nejvýraznějším osobnostem současné skladatelské scény. Je to také proto, že jeho hudba je nekompromisně hluboká, osobitá a nikdy nebyla samoúčelná a za každou cenu avantgardní. Pro běžného posluchače je to jedna z možností, jak proniknout do tajů soudobé hudby. Srovnal bych ho třeba s Arvo Pärtem. Myšlenka představit jeho hudbu zde v Ostravě ve mě tak nějak zrála a na svět jí pomohla náhoda. S Peterisem Vasksem jsem se setkal osobně na provedení jeho Violoncellového koncertu. Na koncertě vedle mě seděl povědomý pán a až v druhé půli jsem si uvědomil, že je to sám autor. Byl jsem samozřejmě překvapen a v tu chvíli jsem si řekl, že to je ta správná chvíle. Následně jsem měl možnost s ním poměrně dlouze mluvit a zjistil jsem, že je to velmi příjemný člověk. Z jeho tvorby jsme v Ostravě slyšeli již Klavírní trio, dále to bude Smyčcový kvartet č. 3, symfonické skladby Viatore a Credo a nakonec slavný houslový koncert Vzdálené světlo v podání Vadima Gluzmana.

Následující sezóna přinese také zajímavé symfonie. Vesměs půjde o raná díla Sergeje Prokofjeva, George Bizeta, Dmitrije Šostakoviče, Bohuslava Martinů či Gustava Mahlera. Proč jste se rozhodli zařadit právě juvenilní díla skladatelů?

Tuto linii sledoval hlavně náš šéfdirigent Heiko Mathias Förster.  Mám pocit, že při plánování sezóny tak nějak samovolně vyplynula a ve chvíli, kdy jsme si to uvědomili, rozhodli jsme se ji podtrhnout. Na druhou stranu uvádění méně známých děl populárních skladatelů bylo vždy naší prioritou a ukázalo se to jako zajímavý a nosný dramaturgický prvek.

Kdo slyšel hrát houslistku Midori, rozumí jejímu přívlastku „zpívající housle”. Ona opravdu fenomenálně cítí každý tón a dokáže jej rozezpívat do přesvědčivé kantilény.

U Midori Gotó platí to stejné, co jsem řekl o Lise Batiashvili. Midori je specifická zejména tím, že se soustředí na méně hrané kusy, ne jen na repertoárově osvědčeného Čajkovského, Brahmse nebo Dvořáka. To ji činí také výjimečnou. S námi zahraje houslový koncert Benjamina Brittena. Já osobně jsem ho třeba nikdy živě neslyšel a velmi se na něj těším.

Na které interprety následující sezóny jste nejvíc pyšný?

Těch je opravdu hodně. Faktem je, že na pozvání Lisy Batiahsvili jsem pracoval 3 roky, podobně to bylo i s Midori a Vadimem Gluzmanem. Jsem rád, že jsme dospěli k finálnímu výsledku, kterým je to, že do Ostravy přijedou. Ale nezmínit například vystoupení Nareka Hakhnazaryana, Francesca Piemontesiho, Borise Giltburga nebo Jana Martiníka, to by byl téměř hřích. Na ty všechny jsem velmi hrdý a jsem rád, že naše pozvání přijali.

Vedle symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra, známé také ze slavného Kubrickova filmu, zazní i jeho symfonická báseň Don Quijote. Čím vás oslovují podobně pompézní, velkolepé partitury?

Domnívám se, že Richardu Straussovi jsme mnohé dlužni. Jeho hudbu na českých pódiích neslýcháme zrovna často. Nevím, zda je důvodem pouze instrumentální náročnost této hudby nebo její obsah, či zda máme vůči ní podobně jako vůči hudbě Richarda Wagnera stále předsudky. Snad ne. V každém případě nám tato hudba dává možnost využít náš orchestr opravdu v plném obsazení, tedy všech 95 hráčů s tím, že orchestr dokonce i rozšiřujeme. Jsou to vzácné příležitosti pro nás i pro obecenstvo. Jedná se o neskutečně barevnou a impozantní hudbu, která vás doslova fyzicky zasáhne.

Jakýmsi protikladem orchestrálnímu gejzíru barev je témbrově zešeřená, svíravá symfonie Asrael Josefa Suka. Ač se jedná rovněž o velkou partituru, její psychologický rozměr jde do hloubky ne do šířky. Čeho si vážíte víc? Pestré palety barev nebo smyslu pro vystižení podstaty psychických jevů?

Josefa Suka sám pro sebe objevuji až asi v posledních třech letech. V tomto případě je to obsah hudby samotné, bez jakékoli diskuse. Žádný zbytečný efekt, pouze čistá hudba odrážející stav umělcova nitra. K tomu asi nelze nic dodávat. Snad jen to, že v Sukově hudbě se zhlédl i Heiko Mathias Förster a chce se jí soustavně věnovat. Proto také nové CD se Sukovou Pohádkou.

Uvedení symfonie Asrael je navíc spojeno s výročím významného ostravského dirigenta Václava Jiráčka. Stávají se i za dirigentským pultem podobné fatality?

Asi je třeba říci, že si připomínáme Jiráčkovo tragické úmrtí při letecké katastrofě, které se stalo přesně 24. listopadu, tedy na den přesně před 50 lety. A symfonie Asrael je poslední skladba, kterou se svým orchestrem, nyní Janáčkovou filharmonií, provedl. Takové fatality se snad opakovat nebudou.

Silný tandem: Heiko Mathias Foerster a Jan Žemla. (Foto: I. Korč)

Je skvělé, že dáváte v cyklu Jeunesses musicales šanci mladým muzikantům. Jako kytaristu mne těší, že zazní také skladba Joaquina Rodriga Fantasía para un gentilhombre, v níž se představí Jakub Sivek, žák renomovaného ostravského pedagoga a kytaristy Ondřeje Gilliga. Budou podobné nástrojové exkurzy pokračovat?

Pevně doufám, že ano. Cyklus Jeunesses musicales se k tomu přímo nabízí. Do něj vybíráme studenty a mladé profesionály na základě náročných konkurzů a soutěží. Zájem mladých interpretů je naštěstí velký, a tím je dáno i širší a méně klasické sólově instrumentální obsazení. Proto je tedy v nadcházející sezóně kytara, v nedávné době to byl vedle klasických nástrojů cimbál, tuba či marimba. Navíc zde vzniká prostor také pro prezentaci mladých dirigentů a to je také poměrně unikátní.

“Nářez na flétnu v podání Ostrého”. To je skutečně vtipný a provokativní název koncertu. Můžete prozradit, oč se bude jednat? Na první pohled to zní trochu kulinářsky a svádí to k nějaké neznámé skladbě Erika Satie…

Tak trochu je to pravda. Půjde o Flétnový koncert Jindřicha Felda, podle flétnistů se jedná o jednu z nejobtížnějších skladeb pro tento nástroj. Právě proto ji slovem „nářez” označil sólista našeho koncertu Jan Ostrý. A jméno sólisty se pak v této souvislosti přímo nabízelo použít v názvu koncertu. Pro běžného posluchače to bude skladba patrně neznámá, avšak atraktivní zejména díky své virtuozitě a srozumitelnosti své hudební řeči. Je to také jedna z poměrně velkého počtu skladeb autorů 20. století, které se do programu snažíme zařazovat v kombinaci s klasicko-romantickým programem. Proto se posluchači nemusí bát koncert navštívit a rozhodně nebudou litovat.

Trochu mi v programu chybí jména ostravských skladatelů. Festival soudobé hudby Ostravské dny se jim také celkem zdařile vyhýbá. Není to trochu škoda?

Ostravským skladatelům jsme se výrazněji věnovali před dvěma lety. V této sezoně jsme se zaměřili spíše na světovou tvorbu 20. století. K ostravským, potažmo českým autorům obecně se rozhodně budeme vracet. V příští sezóně plánujeme např. premiéru violoncellového koncertu právě jednoho z ostravských autorů.

Novoroční koncert – po letošní vídeňské klasice s úžasnou Patricíí Janečkovou – nabídne návrat ke středověku. Syrovou i dryáčnickou středověkou píseň zpřítomní slavná Carmina Burana Carla Orffa. Líbí se mi ten nápad, je odvážný a vzrušující! Máte stále studentské srdce?

Carmina Burana je typicky novoroční skladba a svým obsahem je myslím blízká každému, nejen studentům. Hudba je až pitoreskně dramatická, středověké texty nadčasové a vtipné. Jsem přesvědčen, že tuto skladbu musí znát snad každý. Samozřejmě já sám rád vzpomínám na studentská léta, bylo to krásné a v podstatě bezstarostné období života. Každý student hudby jistě ví, o čem mluvím. Nicméně, nyní se už jako student moc necítím. Při povinnostech, které jako ředitel mám, spoustě času stráveného na cestách a samozřejmě přirozené snaze být s rodinou, na nic jiného nezbývá čas. Na druhou stranu všechno tohle dává smysl a jsem myslím velmi šťastný člověk.

Komorní cyklus je tak trochu návštěvnickou popelkou. Letos na něm zazáří hlavně ostravští umělci. Znamená to, že jste vsadili na v Ostravě osvědčená jména?

Ano i ne. Například Jan Martiník je sice umělec pocházející z Ostravy, ale nyní již působí na světových scénách. Pro nás je jen výhodou, že má k Ostravě vztah a chce se sem vracet. Jinak je poměrně obtížné tohoto umělce získat. Benda Quartet pak považuji za velmi perspektivní a tvrdě pracující soubor, který si zaslouží pozornost a už nyní překračuje hranice našeho kraje. A Camerata Janáček s Gilem Sharonem? Ani tento ansámbl nelze zdaleka považovat pouze za lokální. Jsem rád, že zde máme kvalitní umělce, kteří byli do komorního cyklu osloveni. Pokud by tomu bylo jinak, v komorním cyklu ani nikde jinde by nevystupovali. Myslím, že při pohledu na celý program příští sezóny je zřejmé, že usilujeme především o kvalitu. Smetanovo trio pak cyklus logicky doplňuje. A klavírní recitál Borise Giltburga, nedávného vítěze Soutěže královny Alžběty v Bruselu, považuji za náš další velký úspěch. I komorní cyklus je tedy hvězdně obsazen. Komorní hudba patří k nejčistším hudebním projevům. Ze své podstaty je neskutečně transparentní a čitelná, což ji samozřejmě činí na druhé straně velmi obtížnou.

Cyklus v Gongu určitě vyvolá obrovskou pozornost veřejnosti. S filharmonií zahraje legendární Olympic, na dalším koncertě zazpívá Lucie Bílá nebo třeba originální Radúza. Vše bude korunovat Jesus Christ Superstar s kultovními českými protagonisty Bárou Basikovou a Danem Bártou. To vypadá na cyklus snů?

Myslíte? To rád slyším. Čtyři koncerty tohoto cyklu vždy přináší něco zvláštního, jako je spojení symfonického orchestru s jiným žánrem či umělcem. Vznikají už i speciální projekty právě pro náš cyklus a u publika s tím sklízíme obrovský úspěch. Ano, ani zde neděláme kompromisy a já sám, byť jsem spíše konzervativní konzument klasické hudby, na tyto naše koncerty rád a s očekáváním chodím.

Nelze si nevšimnout, že některé koncerty v další sezóně už nenajdeme. Chybí zde filharmonický ples, rocková klasika, či smartphonie. Některé z nich byly úspěšné. Proč to?

Přesto, že většina ze zmíněných projektů byla úspěšná, nemůžeme je prostě jen zopakovat. Aby takový projekt zůstal úspěšný, vyžaduje to vždy větší či menší obměnu, programovou či v sólistickém obsazení a s tím souvisí i čas na přípravu. Opakování takových projektů jednou za dva roky považuji v tomto ohledu za optimální. Chci tím tedy říci, že v koncertní sezoně 2017/18 se k úspěšným projektům letošního roku velmi pravděpodobně vrátíme. To ostatně uděláme i v blížící se sezóně – lze říci, že muzikálovým koncertem s Danem Bártou navazujeme na velmi úspěšné Bártovo vystoupení v minulé sezoně. A chystaný koncert skupiny Olympic Plugged s Janáčkovou filharmonií, to je vlastně rocková klasika, ne?