Janáčkův máj zdařile zahájili Sanderling a Ženatý s báječnou Drážďanskou filharmonií

Někdy se říká, že opakování klasické hudby je nošení dříví do lesa, že se musí jít vpřed. Ale návraty se dějí i na poli hudby experimentální, která má rovněž své limity. Leoš Janáček se může považovat za jednoho z autorů, jejichž hudba pozoruhodným zázrakem nestárne. Naopak, stále klade otázky, jak ji interpretovat, vnímat a jak jí rozumět.

Drážďanská filharmonie s Michaelem Sanderlingem zahrála v úvodu tradiční Sinfoniettu. Janáček sám v korespondenci zdůrazňoval, že se jedná o hudbu vojenskou, údernou a ráznou. Sanderlingovo pojetí však této představě neodpovídalo ani v nejmenším. A bylo to překvapivě ku prospěchu nastudování. Žesťové nástroje zněly střídměji, než jak bývá v této partituře zvykem, dřeva se blýskly perfektními výkony, smyčce imponovaly hřejivou barvou.  Sanderling okořenil hudbu hukvaldského génia pozoruhodným dynamickým a tektonickým rozvržením.

Drážďanská filharmonie v Ostravě. (Foto: Jakub Mičovský)

Janáčkova Sinfonietta zazněla v nevšední zvukovosti, tempu i agogice. Sanderling s filharmoniky zahájili Allegretto velmi pomalým úvodem fanfár. Po úvodní části se přehnala dravá vichřice druhé věty. Co vyznělo zpočátku méně břeskně, bylo vzápětí povýšeno excelentními výkony dřevěných nástrojů, které se blýskly zejména v Andante. Moderato představilo vroucí, sametově plný zvuk smyčcových nástrojů, na které může být Drážďanská filharmonie hrdá. Závěrečné dvě věty Sanderling s filharmoniky vytvaroval do přesvědčivého gradačního vrcholu. Drážďanské pojetí Janáčka nebylo křiklavě barevné či přehnaně expresivní, byl to Janáček rozjímavý, lyrický a citlivě dynamicky odstíněný.

Sergej Prokofjev napsal 1. houslový koncert D dur, op. 19 v roce 1917 v sousedství první (Klasické) symfonie a třetí a čtvrté klavírní sonáty. Z hlediska vývojové linie jeho tvorby se jednalo o určitý mezník, v němž se Prokofjevovo hledání moderního výrazu organicky spojilo s neoklasickým návratem do minulosti. Houslista a současně festivalový prezident Ivan Ženatý je osvědčeným interpretem hudby 20. století. Dodnes mám v živé paměti jeho dokonalou kreaci v houslovém koncertě Alfreda Schnittkeho, který v Ostravě zazněl před několika lety. Také v Prokofjevovi Ženatý projevil perfektní porozumění pro výstavbu významově mnohoznačného a náročného díla.

Dirigent Michael Sanderling. (Foto: Jakub Mičovský)

Koncert je tradičně rozvržen do tří vět, ovšem řazení jednotlivých částí je svým způsobem experimentální – Prokofjev postavil do úvodu a závěru lyrické, myšlenkově koncentrované věty, zatímco doprostřed zařadil brilantní, melodicky hýřivé scherzo. Ženatý v Andantinu první věty přesvědčil nádherně barevným, ušlechtilým tónem, kterému nebyla v průběhu věty cizí ani výraznější exprese a nervní, svěží tah. Scherzo, vivacissimo druhé věty zahrál houslista s neuvěřitelnou flexibilitou a skvělou komunikací s orchestrem a Sanderlingem. V moderatu závěrečné věty naplno vyzněla jeho přesvědčivá tónová artikulace, jež byla oslnivou přehlídkou nejjemnějších výrazových nuancí a houslových barev. Ženatý v Prokofjevovi vsadil na živelný, muzikální projev, který je tradičním dědictvím české houslové školy. Jeho Prokofjev byl jedním slovem úchvatný.

Ivan Ženatý a Michael Sanderling během děkovačky. (Foto: Jakub Mičovský)

Ve druhé půli programu zazněla Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 Eroica (škoda drobné chyby v opusovém čísle uvedené v programu). Památné první provedení symfonie v paláci knížete Lobkowicze ve Vídni v roce 1805 bylo zpestřeno typicky nedůvěřivým přijetím novátorského díla: blazeované obecenstvo tehdy ocenilo daleko více dávno zapomenutou symfonii Karla Eberla. Beethovenova třetí symfonie vznikla v roce 1804 původně s dedikací Napoleonovi, kterého si skladatel zpočátku velmi vážil. Poté, co se nechal vojevůdce korunovat na francouzského císaře, však vídeňský mistr přehodnotil svůj názor a s despektem poznamenal, že jeho symfonie má také smuteční pochod k uctění památky padlého člověka. Symfonie má na tehdejší dobu kolosální časový rozměr a pozoruhodnou dramaturgickou koncepci.

Allegro con brio zahráli Drážďanští filharmonici s lehkostí a svižným tempem. Báječný zvuk smyčců a perfektní souhra jednotlivých dřevěných nástrojů, které si předávají hudební motivy, byly neseny v znamenité výstavbě frází. Marcia funebre věty druhé byla hluboce zadumaným piedestalem zádumčivých myšlenek ve výstižné, do detailů cizelované dynamice. Scherzo, allegro vivace se zaskvělo přesnými a barevně překrásnými žesti, jejichž hudební komunikace se smyčci byla detailně promyšlená. Finální Allegro molto bylo přesvědčivé vykrouženými variacemi s promyšlenou motivickou výstavbou, která spájí veškeré v tehdejší hudbě známé komponenty: homofonní a polyfonní sazbu, kontrapunktickou práci, modulační zvraty a obrovské výrazové kontrasty. Vrcholná finální coda se strettou byla ukázkou perfektního porozumění a souznění Sanderlinga a filharmonie s Beethovenovou hudbou.

Publikum úvodního koncertu Janáčkova máje. (Foto: Jakub Mičovský)

Zahajovací koncert Janáčkova máje se neobyčejně vydařil. Jednalo se sice o časově náročný koncept, který překlenul délku dvou a půl hodiny, výsledek však byl báječný a publikum několikrát vzdalo hold vynikajícím umělcům adekvátním potleskem vestoje. Svátek hudby začal energicky a radostně.