Oáza toho o ostravském undergroundu moc nepoví, je jen plytkou hrou na lokální patriotismus
15.5.2016 06:19 Kristýna Trochtová Hudba Recenze
Text Forma Funkce. Tak zní název ateliéru na Fakultě umění Ostravské univerzity, který před nedávnem vypustil do světa knižní počin Oáza. Ten měl za úkol zmapovat prostředí ostravské avantgardní hudební scény, jejíž tvrdé jádro je tvořeno lidmi z místního uměleckého podhoubí. Co se zdálo být zprvu zajímavou myšlenkou, však nebylo naplněno. Autoři Oázy téma uchopili nešťastně a kniha je tak jen plytkou formou bez obsahu a smysluplného textu, tedy nakonec i bez té funkce.
Obálka nové publikace o ostravském hudebním undergroundu Oáza.
Že Oáza není shrnutím bádání muzikologů či hudebních publicistů, je hned zřejmé a vlastně by to vůbec nevadilo. Studenti Fakulty umění Ostravské univerzity však doplatili na to, že nemají zkušenosti s vedením rozhovorů a obecně s prací s textem. Všech dvacet rozhovorů se točí okolo jednoho ústředního tématu, a tím je vliv ostravského prostředí na tvorbu zúčastněných uskupení.
Dobrá, na tom ještě není nic špatného, snaha toto téma napasovat na kapely, které s Ostravou až tak bytostně spjaty nejsou (Planety, Gagarin), je však na pováženou. Autoři se mermomocí snaží svézt na vlně roztomilého městského patriotismu, který je v současnosti oblíbený u hipsterů z velkoměst. Že ale Ostrava nemá žádnou výrazně „městskou“ kapelu (na rozdíl od Ústí nad Labem, Jeseníku apod.), si autoři nějak zapomněli uvědomit. Otázky se u jednotlivých kapel příliš neliší, čímž si kolektiv autorů usnadnil práci, jak nejvíce to šlo, a Oáza tak nakonec přináší jen velmi zploštělý a zjednodušený pohled na dané téma.
Další výtka směřuje k formálnímu zpracování samotných textů. Vojtěch Staněk, který je podepsán pod korekturami, odvedl opravdu žalostnou práci. V knize se můžete setkat s gramatickými chybami, a co je ještě horší – stylisticky jsou texty slabé, evidentně prostě přepsané bez dalších zásahů editora. Zkomolení názvu legendární kapely Malignant Tumour pak všemu nasazuje korunu. Je to škoda už jen s ohledem na to, jak důsledně je kniha zpracovaná po vizuální stránce.
V Oáze se skutečně naplno projevilo, že jejími autory jsou výtvarníci, nikoliv hudební publicisté. Po této stránce je kniha nesmírně zajímavým a do konce dotaženým počinem, který si bezesporu zaslouží pozornost. Každému z rozhovorů byl věnován svébytný a koncepčně pojatý vizuál, jenž by mohl krásně podtrhovat výpovědi kapel – kdyby ovšem za něco stály.
Že je výtvarná forma nadřazena funkci (tedy čitelnosti) a textu, už snad není nutné znovu zdůrazňovat. Ráda bych ale vyzdvihla skvělé výtvarné zpracování rozhovorů s Laundered Syrup, Leto či LO/VE. U posledních jmenovaných jsou ovšem čitelnost a logické rozvržení textu už opravdu na hraně.
Při četbě a vstřebávání Oázy jsem paradoxně došla k závěru, že skutečně obsahově hodnotná jsou pouze publicistická pojednání redaktorů Radia Wave Miloše Hrocha a Jiřího Špičáka na samém začátku publikace. Všechno, co se kniha dosti krkolomným a amatérským způsobem snaží sdělit, popsali zmínění publicisté naprosto přesně a do posledního detailu ve svých krátkých úvodních textech. Neumělý balast, který následuje, je pouhým doplňkem výtvarného vyjádření autorů. Vše pak nejlépe shrnují slova Miloše Hrocha, že každý z této „scény“ si prostě dělá, co chce. A ani tato recenze na tom nic nezmění.
Kolektiv autorů: Oáza. 182 stran. Ostravská univerzita v Ostravě, 2016
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.