Oáza toho o ostravském undergroundu moc nepoví, je jen plytkou hrou na lokální patriotismus

Že Oáza není shrnutím bádání muzikologů či hudebních publicistů, je hned zřejmé a vlastně by to vůbec nevadilo. Studenti Fakulty umění Ostravské univerzity však doplatili na to, že nemají zkušenosti s vedením rozhovorů a obecně s prací s textem. Všech dvacet rozhovorů se točí okolo jednoho ústředního tématu, a tím je vliv ostravského prostředí na tvorbu zúčastněných uskupení.

Dobrá, na tom ještě není nic špatného, snaha toto téma napasovat na kapely, které s Ostravou až tak bytostně spjaty nejsou (Planety, Gagarin), je však na pováženou. Autoři se mermomocí snaží svézt na vlně roztomilého městského patriotismu, který je v současnosti oblíbený u hipsterů z velkoměst. Že ale Ostrava nemá žádnou výrazně „městskou“ kapelu (na rozdíl od Ústí nad Labem, Jeseníku apod.), si autoři nějak zapomněli uvědomit. Otázky se u jednotlivých kapel příliš neliší, čímž si kolektiv autorů usnadnil práci, jak nejvíce to šlo, a Oáza tak nakonec přináší jen velmi zploštělý a zjednodušený pohled na dané téma.

Další výtka směřuje k formálnímu zpracování samotných textů. Vojtěch Staněk, který je podepsán pod korekturami, odvedl opravdu žalostnou práci. V knize se můžete setkat s gramatickými chybami, a co je ještě horší – stylisticky jsou texty slabé, evidentně prostě přepsané bez dalších zásahů editora. Zkomolení názvu legendární kapely Malignant Tumour pak všemu nasazuje korunu. Je to škoda už jen s ohledem na to, jak důsledně je kniha zpracovaná po vizuální stránce.

Zadní strana publikace i se zkomoleným názvem kapely Malignant Tumour.

V Oáze se skutečně naplno projevilo, že jejími autory jsou výtvarníci, nikoliv hudební publicisté. Po této stránce je kniha nesmírně zajímavým a do konce dotaženým počinem, který si bezesporu zaslouží pozornost. Každému z rozhovorů byl věnován svébytný a koncepčně pojatý vizuál, jenž by mohl krásně podtrhovat výpovědi kapel – kdyby ovšem za něco stály.

Že je výtvarná forma nadřazena funkci (tedy čitelnosti) a textu, už snad není nutné znovu zdůrazňovat. Ráda bych ale vyzdvihla skvělé výtvarné zpracování rozhovorů s Laundered Syrup, Leto či LO/VE. U posledních jmenovaných jsou ovšem čitelnost a logické rozvržení textu už opravdu na hraně.

Při četbě a vstřebávání Oázy jsem paradoxně došla k závěru, že skutečně obsahově hodnotná jsou pouze publicistická pojednání redaktorů Radia Wave Miloše Hrocha a Jiřího Špičáka na samém začátku publikace. Všechno, co se kniha dosti krkolomným a amatérským způsobem snaží sdělit, popsali zmínění publicisté naprosto přesně a do posledního detailu ve svých krátkých úvodních textech. Neumělý balast, který následuje, je pouhým doplňkem výtvarného vyjádření autorů. Vše pak nejlépe shrnují slova Miloše Hrocha, že každý z této „scény“ si prostě dělá, co chce. A ani tato recenze na tom nic nezmění.

Kolektiv autorů: Oáza. 182 stran. Ostravská univerzita v Ostravě, 2016