Malířka Markéta Hermanová se proměnila v Horolomce. Hory láme v Galerii Beseda
11.5.2016 00:00 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Recenze
Markéta Hermanová se na výstavě v ostravské Galerii Beseda mění v Horolomce. Hory láme něžnou ženskou silou, což znamená, že mnohdy až na padrť. Horolomec drtí vápencové bloky, s pomocí štětce ale nehledá jen fosilie a zajímá ho i něco více, než po čem pátrá paleontolog. Hledá barvy hor a barvy kamení.
Markéta Hermanová před obrazem Obr.
Foto: Ivan Mottýl
Středeční vernisáž v Besedě zahájil horal a fujarista Mirek Chudej. Do podzemního prostoru tak zavál čerstvý vítr ze slovenských Kysuc, kde se Chudej narodil. Svěžím vánkem je ale každá z výstav Markéty Hermanové, protože minimálně tematicky se lze vždy těšit na něco vpravdě originálního. V Absintovém klubu Les vystavovala před rokem cyklus lebek, kdeže ale ty loňské sněhy jsou. Aktuálně je malířka uhranuta horami. Respektive kamennými štíty himalájských osmitisícovek, ovšem stejně zaujatě maluje i slavná tuzemská naleziště fosilií, třeba Budňanskou skálu na Karlštejnsku.
O umělkyni je známo, že společně s partnerem a malířem Alešem Hudečkem skutečně pátrá po zkamenělinách a nejednu už také našla. Přírodu ale miluje z pozice městského člověka. „Cítím se ve městě bezpečněji než v přírodě,“ říká v malém rozhovoru na katalogovém listu, který Galerie Beseda vydala u příležitosti vernisáže. Může být, příroda je větší hřbitov, než se na první pohled zdá. Třeba Barrandien na jih od Prahy je obrovským pohřebištěm trilobitů – legendárních pravěkých mořských živočichů. A Markéta Hermannová svoji poctu paleontologu Joachimu Barrandovi vyřešila postmoderní nadsázkou, když jméno Barrande rozdělila na dvě části a vznikl Bar Rande. Trochu obskurní a halasně barevný podnik někde ze Stodolní nebo na Václaváku.
Podle fotografií dnes maluje ledaskdo, nedávno o tom třeba kulturnímu deníku Ostravan.cz vyprávěl malíř Jakub Špaňhel. Pro Markétu Hermanovou je ale fotografie jen pomocníkem, který lehce používá až při reálném vzniku obrazu, aby dílo nebylo jen čirou fantazií. V té době už má totiž jasnou vizi v hlavě a ví, jak poskládat třeba plátno z himalájských osmitisícovek, jenže pak přece potřebuje náhled do Google Maps nebo na satelitní snímky Himalájí.
Takto nějak vznikl i jeden z nejpůsobivějších obrazů na výstavě – Osmitisícovky, na kterém Hermanová uložila himalájské velikány do hlubokých porcelánových talířů. A takový oběd, toť opravdu výzva! A nejen pro Reinholda Messnera. Malířka už se vlastně s výzvou osmitisícovek poprala po svém v lehce groteskním a zároveň niterném díle, teď spíše musí rukavici zvednout návštěvník. A pojmout obraz také jako výzvu. K čemukoliv, co ho nějak posune.
Markéta Hermannová už s fotografiemi staženými z internetu zajímavě pracovala na výstavě To si vygoogluj, která před časem proběhla v ostravské Galerii Jáma 10. Tehdy experimentálně pracovala se snímky, které Google nabízí jako první, když si uživatel zadá třeba pojem Tokio nebo Paříž. S velehorami či s barevnou strukturou kamene sice provedla v Besedě obdobný tanec, v mnohém je ale její dnešní přístup citlivější a plátna typu Černá rokle nebo Kosov jsou i hodně intimní zprávou o její malířské duši.
*
Markéta Hermanová: Horolomec. Galerie Beseda, do 10. června 2016.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.