Exkluzivní rozhovor se psem Marka Pražáka aneb Tvořím v podobném stylu jako Boudník

Na videu hned u vchodu do Galerie V rámci značkujete nároží jednoho domu v Nádražní ulici. Co tahle zadokumentovaná performance představuje? A můžeme dílo řadit ke geometrické abstrakci?

Lituji, že na vernisáž nepřišel pozvaný kunsthistorik z Fakulty umění Ostravské univerzity Tomáš Knoflíček, který by mou performanci dokázal určitě lépe osvětlit a nadefinovat, než to teď udělám já. V tom videu je podle mě obsažena dokonalá lineární harmonie, je v tom něco z gestického umění, něco z Jacksona Pollocka, něco i z expresionismu. Ale abych nepřipomínal jen zahraniční umělce, v tom mém díle je i něco ze stylu Vladimíra Boudníka.

Jistě, čuráte pravidelně na nároží staré fasády, měníte strukturu omítky, to je opravdu boudníkovské. Vytváříte i něco jako dočasné „vodní“ obrazy, ty jednu dobu dělal i Jiří Surůvka, prostě malby vodou, pamatuji si tu vernisáž z Galerie Fiducia, když ještě sídlila ve Frýdku-Místku. Byl jste tam?

Nepamatuji si, to jsem možná ještě nebyl na světě.

Jistě, to bylo v roce 1993, to už byste teď měl 23 let, tedy 141 psích let. Jak se tohle čůrací video jmenuje?

Jmenuje se to lapidárně, Značkování.

Ale pojďme dále, na dalším videu chodíte po pianu a skládáte soudobou hudbu…

Však se také dílo jmenuje Tvoření. Napřed se ukláním, pak se připravuji na výkon, který jsem si nacvičil pod vedením zkušené kynoložky Hany Čichoňové. Chce to ale slyšet, škoda, že na Ostravanu neběží k rozhovorům i videa, co se dá dělat. Kdo zná festival nové hudby Ostravské dny, tak ať si představí, že ta moje hudba je podobná třeba tvorbě Petra Kotíka. Jsou tam rozhodně akcenty téhle hudby. Určitě stojí za to, aby si milovníci soudobé hudby přišli poslechnout můj výkon.

Další video se jmenuje Oslavování. Proč?

Na videu mě vidíte ve společnosti dortíčku. Pejsek a dortíček, jinak nic důležitého. Dortíček k mým osmdesátinám, ovšem vtip je v tom, že dva piškotky, které mám jinak ze všech jídel nejraději, jsou zapíchnuté ve šlehačce. A pokud jsou piškotky ve šlehačce, tak se jich absolutně nedotknu. Vůbec na dortíček nereaguji. Nevím si s ním rady. Vůbec nereaguji na dort upečený přímo pro mě. Věřím, že kolega Emil, pes Jiřího Surůvky, by nezaváhal a dort sežral na jeden chlamst. Já to neudělám.

Proč útočit na kolegy z branže? Emil jistě také tvoří, počkáme si na výsledky jeho práce. Jak se jmenuje vaše další video?

Bumbání. Na videu poukazuji na jeden podstatný lidský element, že je tělo člověka tvořeno ze sedmdesáti procent z vody, takže miska s vodou tu má metaforický význam. Pití vody, kterému říkám jazýčkování, je náročná věc. Zkuste si to, vy lidé. Kdo má doma psa, by si to měl povinně zkusit. Napijte se každý den třikrát nebo pětkrát denně z misky jen jazýčkováním.

Čmuchání Franty, psa Marka Pražáka, v galerii V Rámci. (Foto: Ivan Mottýl)

Koukám, že od výtvarného umění se posunujeme k filozofování a lidském a psím bytí.

Ano, a o tom je i další z videí, které se jmenuje Čmuchání. Tohle video je podle mě experimentální věc. Jarní trávník působí až impresionisticky, přičemž celé video ukazuje osahávání prostoru, je to jistý druh skenování. Totéž, co dělám na trávníku, činí můj pán, když vejde do hospody, skenuje ten prostor, zkoumá, kdo tam sedí. Stejně se chová, když jde někam do společnosti, třeba na vernisáž. Jenže rozdíl je v tom, že člověk ten prostor skenuje očima, čumáček nepoužívá. Jsem přesvědčen, že kdyby měl ten dar, tak raději čmuchá.

To mě nenapadlo, ale je to zajímavá myšlenka. Na posledním šestém videu žerete z misky. Co tím chcete říci?

To je Papání. Ve skutečnosti je to alchymistická práce, protože mám už dost špatný žlučník. Ani se mi o tom nechce více mluvit.

Chápu, tak raději rozhovor ukončíme, děkuji za váš čas.

*

Marek Pražák (ve spolupráci s kynoložkou Hanou Čichoňovou): Pejskova dobrodružství. Galerie V rámci (Restaurace U Peciválů). Výstava je k vidění do 19. května 2016.