Kino na hranici: Festival kontrastů, přes které se přenesete jako mávnutím filmové klapky

Nejčastějším obrázkem z víkendu byly vyprodané kinosály, ve kterých se promítají ty nejnovější filmy. Ovšem žádné podbízivé hollywoodské trháky, leč díla z polské a české produkce.  Co naplat, že jsou někdy přebujele intelektuální nebo naopak infantilně dětinské, taková je skladba současných tvůrců. Misí se v nich aktuální trendy, kdy odchází silná filmařská generace a hledají se ti, kteří by ani ne tak převzali její žezlo, jako spíše ukázali, že tady jsou další originální osobnosti.

„Myslím, že silná generace českých filmových tvůrců odchází do ústraní, nejsou tady noví Zelenkové nebo Hřebejkové, můj oblíbený Bohdan Sláma zmizel. Jako by české kino nemělo další osobnosti, které by je dokázaly zastoupit, přesto se občas najdou tvůrci, kteří si i tak získávají můj obdiv, jako je třeba Marko Škop anebo osobitá Helena Třeštíková, i když mám stále potíže vyslovit její české jméno,“ usmívá se dramaturg polské sekce Łukasz Maciejewski. Nabízí se otázka, jestli opravdu ty předchozí, dnes již vyhořelé hvězdy porevoluční kinematografie měly skutečně tolik co nabídnout a netěžily pouze z ohlasů a ozvěn předchozí česko-slovenské nové vlny.

Dokumentarista Marko Škop přivezl do Těšína svůj celovečerní hraný debut Eva Nová, ve kterém exceluje jedna z těch odcházejících – Emília Vášáryová v roli vyhořelé matky. Vrací se z protialkoholického léčení a jediné, co ji drží nad vodou je touha získat zpět lásku svého syna. Nakolik se tato metafora nedá použít právě na osud kinematografie 60. let a současnosti? Nebýt fenoménu české nové vlny, festival by se možná ani nemusel konat.

Emílie Vášáryová byla přítomna loni, letos štafetu přebírá její známější sestra Magda, na kterou nezapomenou především diváci opusu Markéta Lazarová. Vzpomněl si na ni dokonce 77 letý enfant terrible polské režie Grzegorz Królikiewicz. Setkání s ním se odehrávalo  v neděli odpoledne v honosném Divadle Adama Mickiewicze. Přišlo na něj pár desítek diváků a promítán byl jeho celovečerní debut z roku 1972 Skrz na skrz, stylově vytříbený psychologický horor o trojnásobné vraždě ze 30. let, která se odehrála v Polsku. Syrový snímek, plný experimentálních záběrů, které soudobý divák z nedostatku fantazie podsouvá třeba Davidu Lynchovi. Část publika se evidentně spletla – nápor obrazové kakofonie  nevydržela  a sál opustila, přesto snímek, který polská kritika považuje za jeden z nejdůležitějších, vzbudil pozornost a debata s mistrem Królikiewiczem završila nezapomenutelný večer.

Není mnoho tvůrců, kteří po celá desetiletí vědí přesně, čeho chtějí dosáhnout a mají ještě sílu předávat své poselství třeba během svých přednášek na slavné filmové škole v Lodži. Škoda, že samotná projekce postrádala nějaké bližší zasazení do historického kontextu, divák neznalý polských souvislostí těžko pochopí představené reálie. Pak se dramaturgové diví, že jim někam mizí soudobé přísliby. Ani tady se nelze obejít bez kontextu české nové vlny, zejména její syrovější poetiky jako je experimentální tvorba nedávno zesnulého Jana Němce. Na něj letošní dramaturgie pozapomněla, nikoliv však Królikiewicz.

„Pamatuji si na něj velmi dobře, patřil k těm nejtalentovanějším, nebyl jako Forman, který když se dostal do Ameriky, tak svůj styl musel přizpůsobit hollywoodským požadavkům,“ uvedl Królikiewicz už mimo oficiální debatu. Řada diskusí musela ustoupit časové tísni, protože v kinosále diváci logicky čekali na další projekci a organizátoři Kina na hranici nepočítají s tím, že by návštěva tak pozoruhodné osobnosti vydala třeba na samostatné setkání a diskusi.

Diváci, především mladé publikum z řad studentů, vyžívají jedinečné nabídky vidět v Těšíně projekce horkých novinek. Nejvíce „narváno“ byla například na projekce polského thrilleru Červený pavouk nebo českých hororů Tiffany a Polednice. Zvláště projekce posledního snímku ukázala, že Poláci české snímky dokáží milovat i bez nutné účasti osobností. Fascinuje je prostě češství, tedy to, co by naopak nefungovalo.

Alespoň o tom byl přesvědčen konkrétní divák, který po projekci nadšeně pronesl: „Jsem fascinován, jak jste využili romantického odkazu své literatury. V polském filmu by na konci určitě někdo umřel, kdežto u vás ne, to je velmi pozoruhodné.“

U erbenovsky laděné adaptace obzvláště. Polským divákům v takových případech stačí opravdu málo a nejenom jim „Vždycky mě dojímala melodie české řeči, jako by připomínala dětské žvatlání,“ přiznal třeba mistr Królikiewicz.  Svůj faktor ale hraje i kouzlo nechtěného. „Původně jsme chtěli na závěr použít záběr, kdy postava Ani svou dceru uškrtí, ale nakonec jsme k tomu nenašli odvahu,“ pronesl produkční Polednice Matěj Chlupáček.

Mladá generace přitom nejenže nemá odvahu, ale nezná ani historii vlastní kinematografie, protože delegace Polednice popřela, že by se odkazem Erbenovy tradice zabývali ve filmu také jiní tvůrci než F. A. Brabec. Úspěšně tak před zvědavými Poláky zazdili třeba jeden z nejpůsobivějších českých animovaných hororů, Kábrtovu slavnou Svatební košili.

Diskuse o filmech nepůsobí jen zklamání nebo nadšení, ale i určité rozhořčení, třeba když se Kinga Debska, polská režisérka filmu Moje dcery krávy, pustila během debaty do českého překladatele v domnění, že její polská čeština je mnohem lepší.

V Těšíně, jakožto na festivalu, který vzniká především z nadšení horoucího srdce, to vře i na počátku projekcí. Třeba když Svěrákova Jízda v rámci retrospektivy Geislerové byla promítnuta v psychedelickém neúmyslně širokoúhlém formátu a za polského rychlodabingu. „Titulky, my chceme titulky,“ bouřila se část polského publika. Marně. Jednu ruku dlouhou si užili i s částečným polským „předzpěvem“. Nevadí, u oddechové komedie to až tolik neuškodí a romantické prostředí nočního hradu, na jehož návrší projekce probíhají, rozhodně stojí za to navštívit, i kdyby Pastrňák mluvil a zpíval v danou chvíli čínsky.

Stylové zázemí nabídnul i nedaleký hudební klub, který se usalašil v historické budově místního pivovaru. Chladné počasí studených nocí ale řadu diváků z hudebních produkcí raději vyhnalo do teplejších sálů kin. Ani tady v pozdnější noční hodině nebylo o zábavu nouze. Na nejnavštěvovanější film v polských kinech, oddechovou satiru Porno, bylo plno i po 22 hodině večer. Uvaděčky z řad dobrovolnic u mladších návštěvníků poctivě kontrolovaly občanky a zřejmě všechny pustily dovnitř, protože nikdo neprotestoval. Sedmnáct svlékacích scén ve své době hravě porazilo jiné filmové hity jako Robocop, Batman nebo Kdopak to mluví.

Kino Piast na polské straně svou stylovou atmosférou patří suverénně k nejlépe vybaveným kinosálům festivalu, jeho tmavé stěny spolehlivě pohlcují rušivé světelné vjemy a od něj by se mnozí čeští vinaři mohli učit. O to více tady vynikají ponurá dramata, jako třeba studijní práce začínajících filmařů v Lodži.

Na festivalu je na první pohled znát, že vzniká na dobrovolnické bázi. Kromě několika profesionálů na jeho provoz dbají nadšenci. To ale v žádném případě neshazuje jeho profesionálně zvládnutou programovou nabídku. Jedině tady máte možnost setkat se s největší současnou hereckou hvězdou polské kinematografie Agatou Kuleszou z oscarového snímku Ida a dalšími osobnostmi jako je již zmíněný Grzegorz Królikiewicz.

Kino na hranici v tomto směru nezná hranic, přes které se tady můžete mnohdy přesunout stejně nepozorovaně jako mávnutím kouzelného proutku či jako střihem filmové klapky.